World of elves 2

197. kapitolka "Nezůstaneš sama"

Lucia

,,Já chápu tvé pocity. Ale zde by ses jen trápil" posmutněla jsem. Věděla jsem, že pokud neodjede, zůstanu tu spolu s ním. Nenechám jej zde o samotě, nikdy. ,,Ale když odjedu, nikdy se nebudu moci vrátit. Chamtiví lidé les spálí na popel. Zničí zdejší obyvatele a tu krásu. Pohlédni kolem sebe, nebude ti to chybět?" mávnul rukou a poukázal tak na celý palouk. Se smutkem v očích jsem pohlédla na širé okolí a kéž bych mohla říct, že to bude lepší. Nemohu. Nic není lepší než domov, ale zde nás čeká jen neštěstí. ,,Prosím, Thranduile. Já už nevím co říci" pohlédla jsem mu do šedých očí. Z ničeho nic se po mé tváři svezla slaná perla a on si mne překvapeně a soucitně prohlédnul. ,,Neplakej má drahá. Slzy nejsou řešením" pousmál se a opatrně slzu setřel. Miluji jeho jemný dotyk. Místo příjemně zabrnělo a já nemohla spustit zrak z jeho dokonalé tváře. ,,Jestli chceš zůstat, nebudeš sám" šeptla jsem skoro neslyšitelně. Jemu jako by se v očích objevilo zděšení a lehce sebou ucuknul. ,,Nemůžeš zůstat. Trápila by ses" odpověděl sklesle. ,,Ale bez tebe to bude horší" mluvila jsem pravdu. Najít jej bylo těžké. Vše co jsme zažili ještě mnohokrát horší a nechci jej ztratit. Ta bolest bodala do srdce jako několik ostří najednou. Žít bez něj by bylo mnohonásobnější utrpení, než zůstat zde jen s ním. Možná má pravdu, možná lidé les zničí, spálí. Ale to nikdo z nás neuvidí. Nikdy se to nedozví. ,,Já vím" šeptnul tiše jen a klesl pohledem k vysoké trávě. Mé prsty vyhledaly ty jeho a následně jsem pevně stiskla jeho dlaň. ,,Nechci tě opustit" řekla jsem jen a následovalo hrobové ticho. Pouze lístky šuměly, jak si s nimi pozdní vítr hrál. ,,Neopustíš a já neopustím tebe" odpověděl po chvíli. Nevěděla jsem, jak to zprvu myslí. ,,Hned po návratu oznámíme Lesní říši o postupném opuštění Hvozdu" dal mi odpověď na nevyřčenou otázku. Vzhlédla jsem a nevěřila vlastním uším. Však v jeho očích byl vidět ohromný smutek a lítost. Nedivila jsem se mu. Chránil les tak dlouho. Stejně tak i jeho obyvatele. Bedlivě střežil a zastával se. I na úkor jiných, starých přátelství. Ty se však začala měnit k lepšímu, včetně jeho života a domova. A nyní to má navždy opustit? Těžší rozhodnutí snad nikdy neudělal. ,,Děkuju" usmála jsem se a přisunula se k němu blíže. Následně se ke mne nahnul a naše rty se na okamžik spojily v jedny. Tak krásný pocit. Celým mým tělem projela vlna štěstí a radosti. Po chvíli se odtáhnul a já mu položila hlavu na rameno. Pozorovali jsme společně temné okolí pohlcené do noci. Hvězdy nám svítily nad hlavou, stejně jako měsíc, jež ozařoval svými paprsky celý Hvozd. Tančily po palouku a pohrávaly si s každým stéblem zelené trávy...