World of elves 2

35.kapitola ,,Koho?"

Legolas

Zanedlouho jsme seděli u vína v jeho menší pracovně. Byl zde obrovský stůl s hordou pergamenů a jiným listin a několika pečeti a podpisy. Prosby a zprávy od nejrůznějších zdrojů. 
,,Tak, zde jsou jména a..." začal ale přerušil jsem ho. ,,Ano. Musím se podepsat u jmen, které budu zkoušet. Ada, děláš z toho velkou vědu. Je to tak přeci vždy už po několik set let" stěžoval jsem si. ,,Ne nedělám, vše musí být v pořádku. Nechci se s tebou dohadovat" ukončil to a podal mi pero s inkoustem. ,,Kdo je Faleion?" toto jméno mi neřeklo totiž vůbec nic. Thranduil zavzpomínal. ,,Je to syn Tessy. Jestli víš, pracovala v kuchyni, teď kontroluje zásoby vína" objasnil mi to. ,,Ách ano. Už vím. Byl nadaný." usmál jsem se troufale a vybral si jej.

Zanedlouho už jsme byli rozhodnuti a vydali jsme se společně na oběd. Stráž nám otevřela dveře. Nikdo zde ještě nebyl. Dámy přijdou asi později. Posadil jsem se na jeden konec stolu a Thranduil na druhý. Bylo to jeho místo a nikdo tam místo něj nesměl. Vedle mne měla usednout Tauriel z leva a Lucia z prava. A zanedlouho se otevřely dveře a naše chotě vešly i se vší grácií. Vždy mne fascinovalo, jak se Tauriel dokáže hýbat v boji a zároveň umí i takto ladně kráčet místnostmi paláce. Usedly na svá místa. Thranduil něco šeptl k Lucii a tak se usmála. Asi nějaká lichotka, na to byl expert. Služebnictvo nám přineslo hlavní chod a my jsme se pustili do jídla. Bylo ticho. Ani to praskání ohně nebylo slyšet. Pak na mne Tauriel pohlédla.
,,Prozradíte nám, jak jste se rozhodli?" prolomila ticho. Lucia nedočkavě přikývla. ,,A co kdyby jste si počkaly do zítřka? Ráno moudřejší večera" provokoval král. ,,S tím výrazně nesouhlasím" odporovala mu na to jeho žena. Falešně se zamračila, ale ani to jí dlouho nevydrželo a zase se usmívala. ,,No dobrá. Když jste tak nedočkavé. Já budu mít O..." začal Thranduil ale Tauriel jej hrubě přerušila. ,,Osiell je v tuto chvíli vedlejší. Chci slyšet Waloe a Netha" přimhouřila oči. ,,Já budu mít na starost mou sestru" odvětil jsem jí. Všichni tři se na mě podívali. Lucia s Tauriel byly překvapené a Thranduil naštvaný. Asi to chtěl říct sám. To mu nevyšlo. Usmál jsem se. ,,Chtěl jsem to tak, aby to bylo co nejvíce nezaujaté. Ikdyž to moc nejde." doplnil král. ,,No dobrá" řekla vcelku naštvaně Lucia a upila ze své skleničky. Thranduil mi pověděl o tom, že s bojem není zrovna v souladu. Bojí se, že se někomu něco stane, což určitě ne. Nikdy se nikomu nic nestalo. No tedy skoro. Mi ano. Ale to je dávno.

Zbytek oběda proběhnul dobře. Celou dobu jsme konstatovali o tom, jak to bude probíhat. Královna se netvářila moc nadšeně, stále ještě měla obavy. Zato Tauriel se velmi těšila. Ostatně jako vždy. Vybavila se mi vzpomínka nato, jak jsem byl zkoušen já. Byl to boj o život.
Vkráčel jsem na fingované bitevní pole. Zde už stál můj otec s mečem v ruce. Byla to jeho nejoblíbenější zbraň, dýky moc nepodporoval, ale i s nimi byl dosti obratný a zručný. V podstatě jako se vším. Včera jsme se dosti pohádali. Kvůli matce, ale i kvůli spoustě dalším věcem. Zazněl roh k zahájení boje. Byl jsem poslední ze čtyř bojovníků. Tauriel prohrála jen o kousek a kvůli vcelku zbytečné chyby. Já bych mohl uspět. Chvíli se nic nedělo a jen jsme se pozorovali navzájem. Vytáhnul jsem z pouzder na mých zádech dvě dýky s bílými rukojeti. Následně jsme se k sobě přiblížili. Všichni kolem nás pozorovali ani nedýchali. Doufal jsem, že už bude alespoň trochu unaven, abych měl v nečem převahu, ale jakmile boj začal, zavrhnul jsem to. Odvážně se rozmáchnul a já zkušeně uhnul. Bál jsem se proti němu udělat něco víc. Co když to nestihne a já mu vážně ublížím? Pohlédnul jsem do davu. Spatřil jsem Restallona i se svou kabelou. Oddychnul jsem si a vrátil svou pozornost k otci. Ten udělal zkušenou obrátku se svou zbraní. Mračil se, a to dost. Udělal dva rychlé kroky vpřed mým směrem a rozmáchnul se. Já jeho ránu odrazil a napodobil ji. On jednoduše a jedním tahem mou zbraň vyřadil z dráhy. Viděl jsem, jak má dýka letí vzduchem a přistála pár metrů od nás. Z davu se ozvalo jednohlasné ,,Oh" Přehodil jsem svou dýku do druhé ruky a vrátil se tam, kde jsme přestali. Jeden výpad za druhým a další rány. Já dostal jednu do ramene, ale v zápalu boje jsem krev nevnímal. Lesem se ozývalo řinčení ostří. Znovu se odvážně rozmáchnul a já vyskočil do vzduchu. Tentokrát jsem měl navrh já. Dýku jsem rychle zvedl nad hlavu a vrátil rychlým pohybem zpět dolů. On dal svůj meč do proti pohybu. Ozvala se rána kovu o kov. Tlačil jsem dolů, on nahoru. Dlouho a napínavě jsme setrvali v této pozici. Měl však větší sílu a odhodil mne. Skončil jsem na zemi v prachu. Dýky byly daleko a já byl bez jiných zbraní. Ležel jsem poražen na zemi a oddychoval. Prohrál jsem. Thranduil schoval meč a podal mi pomocnou ruku. Uvažoval jsem, jestli ji přijmout, ale nakonec jsem si řekl, že se na něj nemám za co zlobit. Přijal jsem a on mi pomohl zpět na nohy. Následně jsme se krátce objali na znamení míru. ,,Prošel jsi" zašeptal. ,,Děkuji" usmál jsem se na něj.    

Přešla jsem od napínavých konců ke vzpomínání. Děluji za votes a komenty.
Deri