World of elves 2

165. kapitolka "Krvavý Měsíc"

Díly, na které jsem se těšila už od začátku tohoto. Měla to být tak nějak cca 50. kapitolka, jenže znáte mě a nějak se to protáhlo :D No nevadí, tady to je a těším se u několika málo dílů, co nám zbývají :**

Lucia

 Již připravena k boji jsem stála na balkóně a pozorovala zapadající slunce. Schovávalo se za koruny stromů a na mne svitly poslední paprsky naděje. Šli jsme na smrt, bylo to jasné. Nikdo si to však nehodlal připustit. Restallon je již v Dol Gulduru. Jakmile na okolí padla tma a jen rudé mráčky pluly po obloze, otočila jsem se a vešla zpět do svých komnat. Dala jsem si svůj luk na záda a vyšla rychlým krokem z místnosti. Zanedlouho jsem se ocitla u brány, kde již byli připraveni a seřazeni elfové ve stříbrných zbrojích. Tauriel nervózně přešlapovala na místě, když mne však zahlédla, jak vycházím, vrhla se ke mne. Koně nikdo neměl. Restallon většinu z nich odvedl do bezpečí ve Starém Paláci, byli tam tak i rychleji. ,,Kde jsi byla?" optala se ustaraně. Prohlížela si mne pohledem. ,,To nic. Pojďme" pokývla jsem hlavou vpřed. Okamžitě, jakmile jsem promluvila, se celé vojsko obrátilo ke mne. Opínalo se na mne několik stovek párů očí a to mne dosti znejistilo. Čekali na mé rozkazy. Jsem jejich vůdce. Nakonec se toho musela ujmout Tauriel a tak jsme zmizeli všichni v lese. Nějakou dobu jsme postupovali po lesních cestičkách. Však když už jsme věděli, že se skřeti blíží, vyšplhali jsme vysoko do korun kdysi mocných stromů. Odkryla jsem několik větví a pohlédla na nebe. Nad námi se blyštil měsíc v úplňku. Měla jsem z něj strach. Poté jsem viděla v dálce ohně. Vstupovaly do lesa. Bylo jich opravdu mnoho a možná i mnohem více, než- li deset tisíc, jak jsme si mysleli. Znovu jsem se přikrčila vedle Tauriel. ,,Už jsou v lese" šeptla jsem směrem k ní. Přikývla a poté ukázala jakési gesto, jež si elfové posílali dál a dál. Byli jsme všude a ze spodu nás nemohl nikdo vidět. My však viděli je. Zanedlouho jsme slyšeli dupot a řev. Hluk byl hlasitější. S každou vteřinou byli blíže a blíže k nám. Uvnitř mne jsem začínala mít ještě větší pochyby, ale nesměla jsem se bát. Nesměla, už kvůli elfům z Hvozdu. Zažili mnohé a i když budeme na okraji života a smrti, musíme vytrvat a les zachránit. Najednou jsme je viděli. Objevili se přímo pod námi. Vůbec o nás neměli ani tušení. Tauriel je zamračeně a rozzuřeně pozorovala. Byla naštvaná, že vnikli až do Hvozdu a já ostatně také. Oni si mysleli, že budou mít volný prostor až k paláci, to se ale pletou. Tauriel zvedla ruku. Dlaň měla zaťatou v pěst, až jí klouby zbělaly. Všichni elfové se připravili. Když ruku spustila, začalo to. Elfové vystřelili, včetně mne. Skřeti padli. Než se zotavili, padali jeden za druhým. Měli pozdní reakce, díky lesu. Než jsem se nadála, vystřílela jsem celý toulec s šípy. Ihned jsem sáhla po druhém. Skřetů skoro neubývalo, z čehož jsem měla strach. Ale z koruny toho nebylo moc vidět. Nemohly jsme s Tauriel určit, kolik jich ještě je. V tom se vzpamatovali a zvedli nad hlavy na svou obranu podlouhlé štíty. Naše šípy je nemohly prorazit a tak jsme čekali, co udělají. V tom jsem cítila dým. Drkla jsem do Tauriel. ,,Hoří" šeptla jsem směrem k ní. Nedokázala jsem říct, jak to, že jsem byla tak v klidu. Možná jsem neměla moc odvahu to říkat. Tauriel se rozpačitě rozhlédla po okolí. Já se postavila a vykoukla z poza korun stromů. U Elfí vrány byl značně vidět požár. Nešířil se rychle, bylo bezvětří. Okamžitě jsem zpanikařila. Uvězní nás tu včetně Restallona v Dol Gulduru. ,,Elfí brána" řekla jsem. Byla jsem zcela vykolejená a vyvedená z míry. ,,Já se tam rychle s několika elfy vydám, ty je musíš zničit, než se dostanou k Paláci" zavelela a já přikývla. Než jsem se nadála, zmizela na dalších větvích spolu s dvaceti dalšími. Já pokračovala se svým lukem. Když mi šípy došly, zvažovala jsem, co udělat. A tak jsem se opatrně a hlavně nenápadně přemístila k tmavovlasému elfovi poblíže. Už také neměl šípy. ,,Jak to vypadá?" optala jsem se opatrně, aby se mne nevylekal. On se otočil na mne. ,,Ne moc dobře Paní. Skřeti se brání a je jich mnohem více, než jsme si mysleli" hlesl na odpověď, čímž mne znepokojil. Pohlédla jsem pod sebe. Skřeti byli schováni a občas po nás vystřelili jejich šípy. Ale tím, že nás neviděli jsme byli v bezpečí. ,,O kolik vojska už přišli?" optala jsem se vážným tónem. ,,Ale ne polovinu a už nám dochází šípy Paní" odpověděl smutně. ,,Tak kolik jich je?" zděsila jsem se a už jsem to opravdu neskrývala. ,,Stále dvakrát více než nás, zhruba" poklesl hlavou k větvím pod sebou. ,,Jaké je tvé jméno?" vypadlo ze mne ani nevím jak. Zmateně vzhlédnul. Hleděl mi upřeně do očí. Usmála jsem se navzdory situaci. ,,Nëon" řekl nakonec. ,,Už jsou všichni bez šípů Nëo?" pokývla jsem k bezradným elfům a Nëon jen přikývnul. ,,Dobrá, jdeme k nim, ano?" mluvila jsem klidně. ,,Ale Paní, to nemůžeme zvládnout" v hlasu měl strach. Až mi z něj proběhnul mráz po zádech. Stále jsem však v srdci měla jen a pouze to, co Thranduil říkal. ,,Nezáleží na tom, jestli zemřeme. Důležité je vědět, že jsme pro záchranu lesa udělali vše, co jsme mohli. A já budu bojovat do posledního dechu, protože Zelený Hvozd je mým domovem, stejně jako vaším. A ať se stane cokoliv, budu bojovat. I kdybych se jim měla postavit sama" řekla jsem dosti nahlas, zřetelně a velmi odhodlaně. V jeho očích a očích dalších kolem nás blýskla naděje. ,,Budeme vás následovat" odpověděl někdo za mnou. Všichni přikývli. ,,Hilya inyë" hlesla jsem na odpověď a naposledy jsem se na Nëona usmála. Poté jsem se postavila na vysoké větvi a přidržela se další. Má bílá tunika musela být rázem vidět i dole. Samozřejmě si mne skřeti všimli. Zbystřili, však nedělali nic. ,,Vpřed!" křikla jsem následně a všichni elfové se vyřítili ze stromů. Včetně mne. Skřeti složili štíty a spustil se krutý přímý boj...

Delší kapitolka.
Napínavá.
Mají šanci?
Nebo už plamínek naděje uhasnul?
Vymře elfský rod Zeleného Hvozdu?
Jak uspěla Tauriel u Elfí brány s požárem, který skřeti způsobili?
Vše je na okraji života a smrti.
Vaše Deri...