World of elves 2

175. kapitolka "Musíme jít"

Waloe

Matka mi oznámila nynější situaci. Trissa byla ihned jako na vážkách. Okamžitě chtěla vyrazit triskem za otcem. Nedivím se jí. Kdyby trpaslíci získali její rodné město, byla by to katastrofa. Chtěly jsme se vydat ještě téhož dne, ale otec protestoval. Musely bychom putovat přes noc lesem, jež na některých částech ještě hrozí nebezpečí. Já přesto chtěla vyrazit a to co nejdříve. ,,Ada prosím. Trpaslíci mohou zaútočit hned ráno a Vein se nestihne bránit" prosila jsem jej v trůnním sále. ,,Ne Waloe, může se vám něco stát" zakroutil hlavou. Byl tvrdohlavý, já však také. ,,Otče, nic se nám nestane my..." začala jsem ale on mi skočil do řeči. "Nikam samy nepůjdete je to nebezpečné!" rozčílil se. On mi však trknul skvělý nápad. ,,Ale my nepůjdeme samy Ada" usmála jsem se a Trissa vykulila oči. ,,Restallon i Neth by se rádi přidali" dopověděla jsem mu a on si mne zkoumavě prohlédnul. Chvíli nic neříkal a já už si myslela, že ani na toto nepřistoupí. Nakonec mne však vyvedl z omylu. ,,Dobrá. Ale postupujte rychle Waloe. A vydejte se ještě teď, dokavaď je ještě světlo" poručil. Já se snažila skrýt vítězný úsměv a tak jsem jen s vážnou tváří přikývla. Popadla jsem Trissu za ruku a vystřelily jsme ze sálu rychle pro Restallona s Nethem.

Zanedlouho vystřelili čtyři jezdci v zelených pláštích z paláce. Chvíli jsme postupovali po lesní cestě, následně jsme se však vychýlili a pokračovali dále na sever. Koně cválali s větrem o závod, dokud les natolik nezhoustnul, že jsme museli jet krokem. Než jsme se však nadáli, byla tma a my neviděli na krok. Ocitli jsme se uprostřed nějakého malinkého palouku kousek od Lesní řeky. A tak Restallon, jako nejstarší z nás uznal, že se zde utáboříme. Neth s Trissou se vydali pro dřevo a já s Restallonem jsme se postarali o koně. Dovedli jsme je k řece, aby se napojili. ,,Nebojíš se?" optal se starostlivě Restallon po mém boku. Pohlédla jsem mu do očí. ,,Možná trošku" pousmála jsem se na něj. Během vteřiny si mne přitáhnul těsně k sobě a mé dlaně spočívaly na jeho hrudi. Nečekala jsem, že to udělá. Jeho objetí bylo velmi příjemné. ,,Se mnou se nemusíš bát ničeho. Nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil" zašeptal do ticha lesa a následně se ke mne přiblížil. Poté se naše rty spojily v jedny a já se stala jako při každém našem polibku někým jiným v jiném světě. Mimo realitu a čas. Otec do dneška nechápe, co na něm vidím, ale to jej nezná. Dokonalejšího a krásnějšího elfa neznám a nikdy nepoznám...

Hrozí nebezpečí.
Válka.
Boje.
Stihnou varovat Veina?
Budou trpaslíci dál vyhrožovat?
Co se stane s městem?
Komu padne?
Vaše Deri :**