World of elves 2

166. kapitolka "Nový Úsvit"

Velmi se vám omlouvám, ale zblbnul mi počítač a zrušil publikování u všech mých dílů a já nebyla schopná to dát dohromady. Mrzí mne to a doufám, že se tak již nestane. Zde je konečné rozhodnutí bitvy. Rozhodne se, kdo přežije a kdo zemře....

Lucia

Dopadla jsem na zem a okamžitě jsem byla obklíčena několika skřety. Vytáhla jsem z pouzdra meč. Vzpomněla jsem si na Thranduila a to, jak mne učil zacházet s ním. "Až ti magická síla dojde, musíš se umět ohánět i zbraněmi". Hrála mi v hlavě ta věta. A tak jsem jej poslechla a dala se do boje. Během několika zkušených výpadů a obrátek bylo po nich, to však nebyli zdaleka poslední. Ihned se proti mne vrhali další a další přisluhovači temnot.

Tauriel

Postupovali jsme rychle a stále si hlídali záda. Však zde už nikdo nebyl, jen šířící se oheň. Okamžitě jsme se vydali k řece a na to, jak nás bylo málo, jsme byli rychlí. Oheň se zprvu vzdát nehodlal. Jako by jej poháněla jakási temná síla a on nehodlal ustoupit. Zanedlouho jsem měla pocit, že i kdyby začalo hustě pršet, požár by neustal. I tak jsme se snažili dál. Vítr nefoukal a stejně jej něco pohánělo dál. Pomalu jsem již přestávala věřit, že by se nám mohlo podařit plameny utišit. I elfové již byli znaveni. ,,Estellë!" křikla jsem proti elfce, která běžela do lesa. Strom na okraji lesa zapraskal a následně se jeho kořeny vyrvaly ze země. Padal prudce proti ní směrem k zemi. Ony ani nevyjekla, jen vyděšeně stála jako přikovaná a hleděla na padající strom. Rozběhla jsem se prudce proti ní. ,,Estellë!" křikla jsem znovu a ona sebou leknutím trhla. ,,Uteč!" zaječela jsem proti ní, to však nebylo nic platné. Strom padal přímo na ni. Ona se vystrašila a dala ruce nad hlavu. Což jí nemohlo nijak pomoci. V tom se strom zastavil ve vzduchu. Poté padnul opodál. Estellë se nenápadně podívala, proč ještě není po smrti. Následně uviděla padlý strom jinde a tak si oddychla. Doběhla jsem k ní  a slabě ji objala. Když jsem se odtáhla, nechápavě si mne prohlédla. Usmála jsem se. Pohlédla jsem dozadu, přes její rameno a spatřila jsem někoho, koho jsem již dlouho neviděla. Vytřeštila jsem oči a obešla Estellë. ,,Galadriel" vydechla jsem. Ona nám věnovala vřelý úsměv. Následně jsem neváhala a vrhla se do objetí jí. Slabě zavrávorala, jelikož to nečekala. ,,Postrádali jsme tě. Tolikrát..." šeptla jsem proti ní. Ona jen smutně přikývla. ,,Ano já vím. Vše vím. Mrzí mne to, ale nyní jsem zde a pomohu vám a jistě nebudu sama" kývla se zářivým úsměvem za mne. Nechápavě jsem si ji prohlédla a otočila se. Spatřila jsem Mithrandira s Radagastem. Pomocí kouzel zahnali oheň a temné plameny do ústraní a nakonec zcela zmizely. Slyšela jsem naše rohy a ještě jiné, jež jsem dlouho neslyšela. Byl to jako zázrak. Najednou vše vypadalo lépe. Začalo svítat a tak jsem pohlédla za sebe k pláním na Východu. ,,Nový úsvit přináší novou naději" hlesla jsem šťastně.

Lucia

Bránila jsem se jak to jen šlo. Měla jsem co dělat, jak jsem se oháněla na všechny strany. Otočila jsem se s domněnkou, že jde o dalšího útočníka. Skřet se rozmáchl a já mu z instinktu dala do proti svůj meč. Ozvala se cinknutí ostří kovu o kov. Zařval něco v černé řeči, moc jsem tomu nerozuměla. Něco ve smyslu, ať se vzdám. ,,Lucio!" křiknul někdo a já se ohlédla. Nëon byl obklíčen a neměl se ke mne jak dostat. Zato skřet mne tlačil dolů k zemi. Padla jsem na kolena, ale snažila jsem se i nadále. Síly mi už však docházely a já to pomalu chtěla vzdát. Smířená se smrtí. Stejně jsem již neměla pro koho žít. Už jsem chtěla svůj meč pustit, když v tom skřetem prošel čísi meč. Leknutím jsem sebou trhla. Skřet zařval. Můj zachránce z něj vytáhnul svou zbraň a temný přisluhovač Saurona padnul k zemi mrtev. Zalapala jsem po dechu a vstala. Hodlala jsem poděkovat a tak jsem vzhlédla.  Jakmile jsem jej spatřila, vypadnul mi meč z ruky. Thranduil. Chvíli jsem jen stála a pozorovala jej. Poté se však usmál a já už neváhala. Vrhla se mu do náruče. Nevěděla jsem co říct. Po tvářích mi stékaly slzy. Přitisknul mne k sobě a zdálo se, že i on pláče. Byla jsem ohromně šťastná. Po chvíli mne pustil a ohnal se po skřetu, jež mne chtěl znovu zabít. Skončil bez hlavy. ,,Děkuji" šeptla jsem krátce. On se znovu usmál a přitáhnul si mne k sobě. Letmo mne políbil na rty. Otevřela jsem znovu oči a pohlédla do těch jeho jasně modrých. ,,To já" hlesnul. Nakonec jsme se museli odloučit. Od severu jsem slyšela hluk. Najednou se z křoví vynořilo několik tisíc mužů a pustilo se do skřetů. Spatřila jsem Waloe. Byla zdravá a celá. Zalapala jsem po dechu. Jen jsme stáli a koukali na to, jak kolem skřeti mizí a padají k zemi. Uviděla jsem krále Veina. Poznala jsem jej v dětství při mých cestách, byli jsme přátelé. Neměla jsem zdání, že už sedí na trůnu. Nehodlala jsem však jen stát a vydala jsem se vpřed. Thranduil po mém boku. Zanedlouho bylo po bitvě a skřeti padli. Ozýval se vítězný roh elfů a hned vzápětí i lidí. Konec bitvy. ,,Vyhráli jsme. T-to je až nemožné" zaradovala jsem se. Thranduil rozkázal hodit mrtvoly za les a spálit je. Elfové byli spíše zmatení, že jej vidí. Nakonec všichni padli na kolena a uznali mu tak svoji loajalitu. Zanedlouho byl již les čistý a my se vraceli do Paláce...

Nový úsvit přináší novou naději a příležitost.
Během jednoho úsvitu se může vše změnit a to jen k lepšímu.
Věřte v zázraky a také se vyplní.
Vždy vše skončí dobře. Však pokud ještě dobře není, tak to ještě neskončilo!
Nyní mají elfové krále.
Galadriel se vrátila.
Vše se obrací jen k dobrému.
Vaše Calmë :**