World of elves 2

176. kapitolka "Znovuzrozená"

Lucia

Přípravy na nynější bitvu s trpaslíky probíhaly. Měli jsme skluz a elfů již nebylo mnoho.  Já však pevně věřila, že budeme mít navrch. Nemohou nás porazit trpaslíci, nebude jich více než tisícovka. Pobijeme je. Musí se vzdát. Uvědomovala jsem si, že ani nemám zdání o tom, kdo je u nich nynějším správcem. Jistě nikdo důležitý. Pamatuji si Balina, však ten již před mnoha lety zemřel. Nebyl v Ereboru moc dlouho, již tehdy kdy zemřel Thorin, měl mnoho let. Vím, že byl velmi moudrý a vychytralý. Nikdy neriskoval. Statečný bojovník. Ale to je již minulostí. Poptávala jsem se v paláci a nikdo nemá zdání o jejich velení a vládě. Mithrandir se na nějakou dobu vypařil, nemám zdání kam. Ani Lórien neposílal žádné zprávy. Radagast je se zvířaty a les se pokouší udržet při životě, za což jsem mu nad míru vděčná. Já ve své nynější situaci, kdy jsem zcela bez svých schopností, neudělám nic. Procházela jsem se zahradami. Pamatuji si, jak jsem touto uličkou kráčela, Legolas po mém boku. Vše tak nádherně kvetlo. Byla jsem jako na vážkách. Úplně nesvá. Já v bílém, princ v bílém. Okolí nás pozorovalo. Následovaly dlouhá slova a polibek. Potlesk. Radost. Pocit štěstí a bezpečí v jeho náručí. Neodolatelné šedomodré oči. Vzpomínala jsem na to velmi ráda. Pamatuji si i první den, kdy jsem přišla pozdě v noci k bráně. Na zmatenou Tauriel, když mne uzavírala do věznice. Velmi rychle to uteklo. Už je to několik let. Stále se mi to vrací, však v dobrém. Tehdy jsme nikdo nemohli tušit, co se stane. Ale prožili jsme toho společně mnoho, dokonce i smrt a ztrátu. Ale i to jsme zvládli společně. Nikdy na to nezapomeneme a nikdy se nerozdělíme. Král Thranduil. Nikdy jsem neměla v plánu ve Hvozdu zůstat. Jen na pár let, pomoci hvozdu a zase pokračovat v cestě. Ale on mi dal smysl žít. U něj jsem našla své já, svůj domov. Díky němu jsem šťastná. V tom jsem pocítila čísi dotek na svém rameni a tak jsem slabě ucukla. Pohlédla jsem na neznámou osobu a zjistila, že vůbec není neznámá. Usmála jsem se. ,,Jdeš nám pomoci v boji?" optala jsem se čaroděje. Mračil se. ,,Ne. Vlastně jsem ti to chtěl rozmluvit" zabrblal z pod vousu. Nechápavě jsem na něj pohlédla. ,,To se nestane. Víš, že musíme bojovat" stála jsem si za svým a stále stát budu. Oddychnul si. ,,Věděl jsem, že to řekneš. Však měli by jste držet pohromadě, ne mezi sebou válčit" ušklíbnul se a já jej jen pozorovala. Měl něco na srdci, poznám to. ,,Co se děje? Proč jsi přišel?" optala jsem se se starostí v hlase. Zadíval se do dáli nemocného lesa. ,,Budu nějakou dobu pryč. Budu s Legolasem, blíží se konečná bitva a musím v ní být. Odehrálo se toho mnoho a věřím, že vám to bude Legolas vyprávět" pohlédnul zpět na mne. V jeho modrých očích bylo odhodlání. ,,Legolas žije" vydechla jsem zaujatě. Zalil mne pocit štěstí, Thranduil se nemusí trápit. Vychoval svého syna a nyní je tak výborný bojovník, jako sám Král. ,,Ale něco pro tebe mám..." začal a já jej nechápavě proletěla pohledem. Čekala jsem, co z něj vypadne. Malinko jsem se i bála. Poté z pod svého jasně bílého pláště odkryl cosi nevídaného. Ochrnula jsem a hleděla nepřítomně na bílou hůl vytesanou ze sněhového dřeva. ,,Dar" napřímil svou ruku směrem ke mne. Zcela mne vykolejil z míry. Natáhla jsem se pro ni. Dlaň se mi ohromně klepala. Nakonec jsem prsty uchytila opatrně tuto velmi vzácnou věc a prohlédla si ji. ,,Neboj se jí" zasmál se Mithrandir. A tak jsem ji pevně stiskla v ruce. Seděla mi, však stále jsem tomu nemohla uvěřit. ,,Ale já nemám zdaleka takové zkušenosti jako ty. Galadriel nebo kterýkoli z vás" vzdychla jsem zklamaně. ,,Brzy se posbíráš. Vše chce čas. Zasloužíš si ji" mrknul na mne a vřele se usmál. ,,Děkuji" vrhla jsem se mu kolem krku. Zřejmě se leknul, jelikož mu chvíli trvalo, než mi objetí opětoval...