World of elves 2

189. kapitolka "Ne, prosím"

Laivinë

Seskočila jsem z koně a uvázala jej ke stromu. Bylo již pozdě v noci a my se museli utábořit. Ztratili bychom se. Já ani Lassie jsme tu již dlouho nebyli a mnoho se zde změnilo. Les ožil, jako by najednou znovu měl chuť do života. Když si vzpomenu, jaký byl když jsem odjížděla, bylo mi do pláče. Až nyní, když jej vidím, jak je zdráv uvědomuji si, jak moc byl tehdy nemocný. Chápu už, proč to Thranduilovi tak rvalo srdce a proč se Mithrandir s Radagastem snažili pomoci zdejšímu obyvatelstvu. Legolas odmítl rozdělat oheň. Nebyla zima a nehodlal přivolat zdejší zvěř. Nevíme, zda li jsou zde nějaké temné síly, nebo vůbec. Nechceme na sebe přilákat pozornost. ,,Hned před úsvitem vyrazíme" oznámil nám Lassie. Byl rozený vůdce. Zvykne si na pozici krále a jistě bude tak výborný, jako byl jeho otec. Do dnes jej zžírá žal, vím to. Vidím to na něm a je mi jej líto. Já sama vím, jak se cítí. Následně vylezl vysoko do koruny stromu. Pozorovala jsem jej. Opřel se o kmen a pozoroval okolí. ,,Lehni si Lai" ozval se chraplavým hlasem trpaslík a sám se svalil do trávy mezi stromy.

Nemohla jsem oka zamhouřit. Vstala jsem a rozhlédla se po okolí. Legolas nebyl nikde poblíž a tak jsem zvedla zrak do koruny stromu, kde byl naposled. Usmála jsem se a natáhla se k větvi stromu. Vyšvihla jsem se nahoru a následně za ním. ,,Lassie?" optala jsem se starostlivě. ,,Jsi v pořádku?" prohlédla jsem si jej. ,,Ano Laivinë. Nic mi není" hlesnul jen a stále hleděl do dálky lesa, jež přikryla temná stěna noci. Strašidelný závoj bránil svitu měsíce proniknout mezi lístky až k nám. Někdo by se zaleknul, já však ne. Nevypadal klidně. Zdál se být vystrašený. Usadila jsem se těsně vedle něj a přitiskla se k němu. Cítila jsem jeho teplo a zalil mne pocit bezpečí. ,,Bojíš se vlády?" zašeptala jsem do ticha noci. Jen zakroutil hlavou. V jeho očích se však zrcadlil nekonečný strach, jež nahnal hrůzu i mne. Byl ode mne na milimetry a tak jsem se k němu natáhla a věnovala mu letmý polibek na líce. Téměř ihned stočil svůj pohled ke mne. Měla jsem pocit, že se v jeho lagunových očích utopím. On se však ode mne oddálil. ,,Laivinë, nedělej si prosím naděje. Miluji Tauriel" vyřkl něco, jež bodlo slabě u srdce. Věděla jsem, bylo mi jasné, že nemůže se mnou být. Velký král Zeleného Hvozdu. Eryn Lasgalenu. ,,Vím" přikývla jsem a položila mu hlavu na rameno. Poslouchali jsme společně ticho lesa a pozorovali kmeny nyní již zdravých stromů...