World of elves 2

192. kapitolka "Vyprávění"

Lucia

Lassie se vrátil. Málo kdo tomu již věřil. Když se nám doneslo, co všechno se odehrálo u bran Minas Tirith, Gondoru a následně i Mordoru, měli jsme jen malé naděje, že vše přežil. Ale ano. Je to syn Thranduilův, jak by ne. Já vždycky věřila a přesvědčovala i Krále v toto mínění. Prohlížela jsem se v zrcadle a přemýšlela nad tím, čím vším si musel Legolas projít. Ale Zelený lístek Hvozdu nikdy neuvadne. Nikdy nespadne a nezemře. Thranduil jej naučil všemu, co umí a to na nejlepší úrovni. Nakonec jsem sama na svůj odraz pokývla hlavou a otočila se směrem k východu. Otevřela jsem dvoukřídlé dveře a Stráže se jen poklonili. Vydala jsem se chodbou k nedaleké místnosti, beze dveří. Nacházel se zde krb a několik křesel pro posezení. Stůl s vínem. Jediný, kdo již zde byl, byl Princ. Vešla jsem. ,,Lassie?" vytrhla jsem jej z hlubokého zamyšlení. Zvednul zrak ke mne a usmál se. Přisedla jsem si k němu. ,,Všechno v pořádku?" optala jsem se se starostí v hlase. Přikývnul a znovu se zahleděl do svých dlaní. Než jsem stihla cokoliv namítnout, zjevila se ve dveřích i Tauriel s Nethem. Ten svého otce objal a děkoval nejvyšším, že se mu nic vážného nestalo. Zanedlouho jsme již byli celá královská rodina pohromadě. Velmi se rozrostla za posledních několik let. Je to až k údivu. Já s Thranduilem a Waloe. Legolas s Tauriel a Nethem. Byla jsem přešťastná, že se vrátila i Laivinë. Však Vell odešla zpět do učení k Radagastu Hnědém. Mrzelo mne to, ale zároveň jsem to chápala. Seděla jsem v semišovém křesle v Thranduilově náručí. Princ se pustil do vyprávění všeho, co zažil a všichni jsme jej bedlivě poslouchali. Nedokážu si to všechno představit, jakmile však narazil na Lórien, zastavila jsem jej. ,,Jak se má Galadriel? Viděl jsi ji?" optala jsem se se slabým strachem a starostí. ,,Ano. Neboj se, je v pořádku" usmál se na mne a pokračoval dál. Když jsem pozorovala, jak se Lai tvářila zajímalo by mne, co všechno se doopravdy stalo v Lóthlorienu. Ale na to se jí zeptám později. Všichni byli napjatí a já rovněž. Blížila se válka v Mordoru a velmi mne zaujalo, jak se vrhli na smrt jen kvůli toho, aby se Frodo dostal do Hory Osudu. Bylo to tak statečné, ale tak nezodpovědné. Nemohla jsem ale nikomu nic vyčítat. Šlo o záchranu celé Středozemě. Nemohli přemýšlet jinak a hlavní bylo, že se to podařilo. Zlo bylo poraženo. Však mne trápilo svědomí a myšlenky a jediná otázka- Co se stalo se zlem, jež klíčilo v Sauronovi? Uvažovala jsem, až jsem postřehla, že Prince vůbec neposlouchám. Stal se jedním z nesmrtelných? Vrátil se k dobru? Zmizel ze Středozemě? Žije? Myslela jsem na jeho jméno před temnotou a říkala si, jestli se k tomu vrátil. Bylo to dosti možné. Nikoho to tak netrápilo, jen mne. Mairon. ,,Jsi v pořádku?" ozvalo se najednou a já se probrala z jakého si transu. Pohlédla jsem do ustaraných očí Thranduilových a následně i na okolí. Nelíbilo se mi být středem pozornosti. ,,Ano jistě, jen jsem se zamyslela" usmála jsem se vřele nakonec. Následně se Waloe s Nethem ptali na vše možné a chudáček Lassie nevěděl, kam dříve v ději skočit. Přišlo mi to až komické. I Thranduil se umíval. Nyní jsme byli všichni pohromadě a šťastní. To je to hlavní....