World of elves 2

164. kapitolka "Poledne"

Tauriel

Prohlížela jsem se v zrcadle. Hleděla jsem sama sobě do očí. Viděla jsem v nich strach, bolest a lítost. Ale na druhou stranu tam bylo i odhodlání. Oko je do duše okno. Neth se nenechal přesvědčit, že má jít do Starého Paláce. A tak bude bojovat po našem boku. Lucia mu v tom nebránila vůbec s tím, že bych i já měla svolit. Pamatuji si, jak se bránil Thranduil tomu, aby šel Legolas do boje. Vyprávěl mi to. Zamknul jej do pokoje, stejně jako jednou Lucii. Stejně musel svolit. Tehdejší kapitán stráže, králův nejlepší přítel, mu domlouval. "Je již dospělý. Učil jsi jej a víš, že je dobrý bojovník. Nemusíš se o něj bát". To samé mi nakonec řekla i Lucia. Je poledne. Všichni dostanou vydatné jídlo, aby byli silní. I já se nakonec rozhodla odvrátit pohled od svého odrazu ve skle a vydala se ke dveřím. V Paláci bylo rušno. Tak jako před každou bitvou. Vždy mne užírá svědomí, že se elfů vrátí o hodně méně. Žádná bitva se neobejde bez obětí. Jenže tato je dosti riskantní a pokud se něco zvrtne, nebude to nejlepší.

Lucia

Stála jsem venku v zahradách. Bylo naprosté ticho, jen zevnitř paláce se ozýval hluk. Něco jako ve včelím úle. Nakonec jsem se svezla k zemi. Pozorovala jsem hrob z šedého kamene. Vážený Král Thranduil, stálo na něm. Chodila jsem zde každý den. Měla jsem tak alespoň pocit, že jsem s ním. Chyběl mi. Cítila jsem se tak prázdná od té bitvy. Naposled jsem jej spatřila v den, kdy mne skřeti unesli a Thranduil se musel stáhnout. Mne zachránil Legolas z Hory v Gundabád. Nikdo pořádně neví, co se stalo. Proč zemřel, nebo kdo mu prohnal meč srdcem. Zprvu jsem měla spíše jen zlost. Dnes mne tížil smutek. ,,Blíží se bitva" šeptla jsem tiše. Koukala jsem přímo před sebe a to na jeho místo odpočinku. Slyšela jsem tekoucí vodu ve fontánce opodál. Mramorovaný kámen se lesknul v paprscích slunce. ,,Je možné, že les bude trpět" pokračovala jsem slabým hlasem. ,,Vím, že jsi nikdy nechtěl, aby byl les nebo jeho obyvatelé v nebezpečí. Ale nejde jinak. Jsou jich tisíce. Nás je velmi málo. Museli jsme mít nějakou výhodu a v přímém boji by jsme nemohli za žádnou cenu uspět. Odpusť mi to prosím" vyříkala jsem mu nynější situaci a klesla jsem hlavou k zemi. Zavřela jsem oči a létala myšlenkami v minulosti. Viděla jsem naše krásné společné chvíle, ale i těžké situace. Vše jsme překonali a nakonec zvítězil Sauron. Vzal mi to nejdražší. Následkem toho les zase upadl a přišla jsem i o dceru. Legolas tvrdil, že se hned tak neobjeví. V tom jsem zaslechla slabé kroky za mými zády. Neotočila jsem se, ani se nijak nepohla na znamení, že o elfce vím. ,,Královno, je čas" při mém oslovení jsem byla nucena se otočit. Chtěla jsem něco namítnout, že mi tak říkat nemá, ale nakonec jsem jen pokývla a postavila se zpět na nohy. Následně jsem ještě položila kytici s bílými květy na kamennou schránku. Otočila jsem se a vydala s Tauriel společně do Paláce.