World of elves 2

162. kapitolka "Kolik zbývá?"

Lucia

Pochodovala jsem nervózně po trůnním sále. Nebylo mi zrovna nejlépe. Jsem královna. Ale nyní sama a vše mám na starost já. Dcera je neznámo kde a mám špatný pocit, jako by se mělo něco stát. Matka mne opustila. Král zemřel a princ odjel a hned tak se nevrátí. Obě dvě přítelkyně odjely spolu s výpravou. Zůstala se mnou Tauriel. Neth běhá volně a nezkrotně po lesích. Byla jsem ráda, že dělá i něco jiného než sedí a užírá se. Doufala jsem, že se Waloe vrátí. Viděla mne v nejhorším stavu. Může si klidně myslet, že jsem již po smrti. Bála jsem se ni. Jak by také ne. Strážní mne pozorovali. Myslím, že už ze mne měli docela i zábavu. ,,Dost! Ven!" křikla jsem najednou a oni sebou leknutím všichni do jednoho trhli. Musela jsem se nad tím pousmát. Následně se uklonili a rychle zmizeli za trůnem. Byla jsem sama a pozorovala jsem celé království. Měla jsem jej jako na dlani. Síně a chodbičky osvětlovaly pochodně. Ohně plály a občas se mihnul někde nějaké stín. Voda šuměla. Zaposlouchala jsem se do ohromného ticha v okolí. Spojila jsem ruce za zády a zavřela oči. Zhluboka jsem se nadechla a po chvíli vydechla. Bylo to uklidňující. Po chvíli jsem uslyšela velmi rychlé kroky. Prudce jsem otevřela oči a spatřila někoho, koho jsem opravdu nečekala. Po úzké cestičce běžela mým směrem Vellianë. ,,Co tady děláš? Nemáš být na cestě do Imladris?" zděsila jsem se. Ona sotva popadala dech. Vypadala ustaraně. ,,Stalo se něco princi?" zděsila jsem se. Napadlo mne to, jak naléhavě vypadala. Jen zakroutila hlavou. ,,Tak proč ji tady?" nechápala jsem a přeměřila si ji pohledem. Odkašlala si a zhluboka se nadechla. ,,Vyhnal mne. Byl to rozkaz, neudělala jsem nic. Řekl, že se musím vrátit a nesmím jet s ním" Zajíkla se a znovu zalapala po dechu. Nechápala jsem, oč tu kráčí. ,,Proč by to dělal?" optala jsem se a ona jen pokrčila rameny. Oddychla jsem si. ,,Běž si odpočinout a příště mě tak neděs" smutně jsem si ji prohlédla. Přikývla. Poté se vydala pomalým krokem pryč. Dlouho jsem se za ní dívala. Když poté zmizela, otočila jsem se k trůnu. ,,Kéž by jsi tu byl. Rozuměl jsi mu více než já" smutněla jsem. Oddychla jsem si a posadila se na první schod. Přišla jsem si strašně. Jsem královna a netroufnu si sednout na trůn. Bránila jsem se slzám. ,,Paní?" uslyšela jsem. Nijak jsem nereagovala. ,,Ehm..." ozvalo se znovu a tak jsem byla nucena zvednout hlavu. Postavila jsem se. Vyšší elf se světlými vlasy si mne prohlížel. ,,Ano?" nechápala jsem, oč jde. ,,Máme hlášení o blížícím se vojsku Paní" optal se docela vyděšeně. ,,Jakém vojsku?" nechápala jsem. On vypadal, že má dosti nahnáno. ,,Hlídky na jihu spatřily pohybující se vojsko o deseti tisíci skřetech z Mordoru. Postupují velmi rychle a mají jasný cíl" zašeptal. Byl plný strachu a beznaděje, přímo to z něj sršelo. ,,Za jak dlouho jsou na hranicích?" optala jsem se a tajila dech. Srdce se mi zastavilo a já měla problém se udržet na nohou. Takové vojsko ještě Temný Hvozd neviděl. ,,Dva dny, Možná tři" konstatoval. ,,Musíme jednat. Okamžitě chci mluvit s Tauriel!" rozkázala jsem a on se s úklonkou vydal pryč. Nevypadalo to dobře...

Vojsko?
Mordor?
Hvozd s Lucií je v tom sám.
Lórien, Roklinka, Dol, Erebor. Nikdo nemůže pomoci.
Jak se Královna zachová?
Bude riskovat boj?
Jak to dopadne?
Vaše Deri ;**