Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Tatínek volal

Před týdnem:

Pohled Zity:

Máma mi dávala přečíst co jí napsal. ,,Myslí to vážně?" zeptám se a ona kývne. ,,Co mám dělat?" zeptám se znovu a ona se na mě zamračí. ,,Dělej si co chceš". Jedinej s kým o tom můžu mluvit je Vadim. Ale jak mu to mám říct? Poslední dobou nám to klape. Scházíme se prakticky každý den a jsme spolu pořád. Píšeme a voláme si. ,,Zito nechci, aby si se stěhovala".

Teď:

Měla jsem hrozný vztek a zároveň jsem se bála. Babička si četla a já na ni koukala. Někdy takhle random dojede a je tu třeba tři dny. Vytáčí mě to. Pořád mě stalkuje. ,,Půjdu ven" pronesu a ona ani nestihne nic říct. Vyšla jsem z domu a šla rychle někam pryč. Už na mě čekal v parku. Sbírala jsem odvahu mu to všechno říct. Co když se naštve? Proč by měl? Vždyť se nic neděje. ,,Ahoj" řekne mile a já ho utiším. ,,Ozval se můj táta" pronesu a on na mě s vykulenýma očima kouká. ,,Co chce?" zeptá se a já jen kývnu. ,,Abych si přestěhovala zpátky do Frýdku".

Pohled Vadima:

Sedl jsem si na lavičku a zaraženě koukal do tmy. Sedla si vedle mě. ,,Jsi jediný s kým jsem kdy mluvila o mým tátovi" šeptne a já kývnu. ,,Snažím se to vstřebat". Jen kývla a dál mlčela. ,,Hele asi jsem ti to říkat neměla co?" zeptám se a já kývnu. ,,Neměla. Proč by jsi odcházela? Máš tu kámoše, rodinu a tak" dodám a ona přikývne. ,,V tomhle městě jsem zažila tolik špatných věcí. S mojí mámou ten vztah není zdravej. Kámoše jsem měla i tam. Já nevím jestli tam chci nebo ne, ale dost jsem nad tím přemýšlela" dodá a já na ni prosebně kouknu. ,,Vím, že to není ideální, ale nesmíš mě tu nechat" řeknu a ona se zasměje. ,,Je to blbost. Nikam nepojedu. Já nějak jsem to potřebovala říct nahlas. Za chvilku mi bude osmnáct. Do péče si mě vzít nemůže. A i kdyby se snažil, tak dřív než to soud odsouhlasí, tak budu plnoletá. A stejně... Asi si na mě vzpomněl jenom, protože něco potřebuje" dodá a smutně se usměje. Na jednu stranu mi jí bylo líto, že tohle musí řešit, ale na druhou stranu jsem byl rád, že to slyším. ,,Chybí mi". Překvapilo mě to. ,,Vždycky s ním byla sranda. Byl to můj táta chápeš? Pořád je, ale nechová se tak. Chybí mi někdo kdo se o mě bojí, kdo o mě má zájem a tak. Vždycky tu byl pro mě a najednou tu není. Tak dlouho jsem si na něj nevzpomněla, nebo o něm nemluvila, že teďka prakticky každý den na něj myslím" dodá a se slzami v očích na mě koukne. Smutně jsem si ji měřil pohledem. ,,Já o tebe mám zájem" šeptnu a pohledím ji po vlasech. Jen se uchechtla. ,,Ale to je jiný. Když tě někdo miluje tak moc, že je pro tebe schopnej umřít... To mi chybí. Táta takovej byl. Máma ne. Ale on vždycky jsem byla jeho parťák a on můj" dodá a kopne do kamene. ,,A tak si říkám... Kdybych se s ním sešla, třeba by to zase bylo takový, ale spíš ne" dodá a pokrčí rameny. ,,Ty jseš takový koťátko" šeptnu a ona se zasměje. Jen nad tím pokývala hlavou. ,,Já nad tím prostě musím přemýšlet" řekne a já kývnu. ,,Jsi první kdo to ví" dodá a pobaveně na mě koukne. ,,Tak máš právo na to něco říct". Musel jsme popřemýšlet. ,,Neber to moc vážně jo? Ale... Mám tě tak moc rád, že chci, aby jsi byla šťastná. Ale na druhou stranu. Chlap, který opustí rodinu a po deseti letech se ozve. Koťátko nevěř tomu. Nechci aby jsi pak byla zklamaná" dodám a ona se na mě smutně podívá. ,,Máš pravdu" dodá a povzdechne si.

Pohled Zity:

Koťátko jo? To je pěkný. Chytla jsem ho za ruku. Propletl si se mnou prsty a usmál se. Jen jsem se o něj opřela. ,,A jaký jsme měl den ty?" zeptám se a on se uchechtne. ,,Úplně normálně. Škola, kluci, bar a tak. A teď ty... Nic víc" dodá a já se na něj usměju. ,,Taky by jsem chtěla normální den" šeptnu a on se zasměje. ,,Je to nuda. Nějaký drama. To je pořádnej život". Oba jsme se zasmáli. Přisunula jsem se k němu blíž. Otočil na mě hlavu. Koukala jsem mu do očí. Dřív než mi dal pusu, mi začal zvonit mobil. ,,Bože. Zase babička" šeptnu a zvednu jí to. ,,Ano?" zeptám se a ona začne mluvit. ,,Kde jsi? Je tam s tebou někdo? Nejsi sama že ne? Zituško není ti zima? Snad nepiješ! a kouříš zase? Snad ne! Já to poznám! No... Budeš jíst večeři?". Pobaveně jsem se podívala na Vadima. ,,Víš co? Já jdu domů teda jo?" zeptám se a ona zamručí. ,,Tak jo. Budu čekat u dveří" dodá a já jí to típnu. Koukla jsem na něj. Jen se zasmál. ,,No tak. Jsme tu chvilku jenom" dodá. ,,Já vím, ale ona mi bude volat tak dlouho dokuď mě prostě nevystopuje". Jen si podepřel hlavu. ,,Půjdeme" šeptnu a zvednu se. Taky vstal a došel mě.

Pohled Vadima:

Došli jsme zase na její ulici. Zastavil jsem se u auta. Upravila mi mikinu a narovnala kapuci. ,,Děkuji, že jsi to se mnou dneska vydržel" řekne a já se zasměju. ,,Jsem s tebou rád" odpovím a ona se na mě usměje. Naklonila se. ,,Už stojí před dveřmi" šeptne a oba se zasmějeme. ,,Taková stíhačka co?" zeptám se a ona přikývne. Bylo ticho. Jediný co šlo slyšet byl štěkající pes. Chytl jsem ji za kapsu a přitáhl si ji blíž. Uchechtla se a dala mi prostě pusu. To jsem nečekal. Vždyť říkala, že nic nechce. Zřejmě mění názory jak ponožky. Hned se odtáhla. Zase jsem ji políbil. Cítil jsem jak jí vibruje mobil v kapse. ,,Neber to" šeptnu a ona mě ještě políbí. Ruce jsem jí strčil do kapes u kalhot. Odtáhl jsem se. Oba jsme se na sebe usmívali. ,,Máš v pátek nějaká plány?" zeptám se a ona pokrčí rameny. ,,Podle toho co máš v plánu ty" odpoví a já se zamyslím. ,,Michal má narozeniny a já si můžu někoho přivést" odpovím a ona se zamyslí. ,,Pátek? Ehm. No nevím jestli se mi bude někam chtít" řekne vážně a já jen přikývnu. ,,Tak jo. Můžeme jít třeba...". ,,Dělám si srandu. Půjdu ráda" dodá a zasměje se. ,,Fajn. Dám ti ještě vědět". Přikývla a kousek odešla. ,,Zito?" zeptám se tiše a ona se rychle vrátí. Zase mi dala pusu a kývla. ,,Všechno?" zeptá se a já kývnu. Pořád jsem z ní hotovej. Odběhla a mávla na mě. Ztratila se v tmavém místě mezi lampami. Povzdechl jsem si a opřel se o auto. Co s ní mám dělat? Já ji mám prostě rád.

Šmitec jo?

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby