Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Mít či nemít?

Pohled Zity:

Do obličeje mi svítil paprsek slunce. Vadim mě u sebe držel a pořád oddychoval. Musím se od něj dostat. Jenže mě drží hrozně pevně! Dneska je to měsíc. Měsíc co v sobě mám něco jinýho než kebab. 4 týdny utrpení. Bylo mi na zvracení a myslela jsem, že horkem umřu. Týden zpátky jsem se cítila normálně, ale jakmile si moje tělo uvědomilo, že je něco jinak, začalo se chovat divně. Možná mám horečku. ,,Dobré ráno" šeptne a dá mi pusu na tvář. ,,Dobré" odpovím a on se pousměje. Rukou mi zajel pod triko. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nebrečet. ,,Hrozně ti buší srdce!" pronese a sedne si. Jen jsem tam ležela a koukala na něj. ,,Co je s tebou? Od tý doby co jsem přijel ses mě nedotkla. Nechceš sex, straníš se mi a ani mi nedáš pusu. Zlobíš se na mě snad? Co jsem ti provedl?" zeptá se dotčeně a já jen pokývu hlavou. ,,Nic jsi neprovedl" odpovím tiše a on vstane. ,,Tak v tom případě si to nedokážu vysvětlit. Než jsem odjel, skoro jsi mě tu přivázala, abych nemusel pryč a teď mě ani neobejmeš. Dal jsem ti týden na to, aby ses srovnala, ale je to snad ještě horší. Co se ti stalo? Spala si s někým jiným nebo co?" zeptá se a já na něj jen tiše koukám. Úplně se zarazil. ,,Spala?" zeptá se tiše a já pokývu hlavou. ,,Nespala jsem s nikým" odpovím a on si sedne na okraj postele. Zhrzeně koukal do země. ,,Je to kvůli tomu, že jsem odjel? Nebo, že pracuju dlouho do noci, nebo co ti vadí?" zeptá se tiše a já si za něj sednu. ,,Nevadí mi nic" odpovím a on se na mě pootočí. ,,Nemiluješ mě? Proto se mě nedotkneš? Hnusím se ti?". Nedokázala jsem mu odpovědět. ,,S nikým jsem nespala. Miluju tě" dodám a on jen pokýve hlavou. ,,Proč mi neřekneš pravdu? Zdá se mi, že všichni kolem ví něco co já ne a mě necháš plácat se a chovat se jak debil". Vstal a šel do skříně pro triko. ,,Kam jdeš?". ,,Pryč" odpoví prostě a obleče se. ,,Vadime nechoď. Nezlob se na mě prosím" dodám a jdu za ním. ,,Zito já tu nedokážu být. Nedokážu na tebe koukat jak jsi smutná a já nevím proč. Obejmout tě nemůžu, protože mi vždycky utečeš. Buď si doma v klidu a mě nech" šeptne a sebíhá schody. ,,Vadime zůstaň doma". ,,Stejně musím do kanceláře" odpoví a jde do kuchyně. Vzal si klíče od auta a peněženku. Ještě se zavřel v koupelně. Stála jsem před dveřmi a čekala na něj. ,,Jak ti mám dokázat, že jsem tě nepodvedla?". ,,Vím, že jsi mě nepodvedla" odpoví a dveře otevře. ,,Ale nevěřím jedinýmu tvýmu slovu. Nic jsi neudělal. Jasně. Kdybych nic neudělal, alespoň podle tebe, možná bychom teď leželi ještě v posteli" odpoví a bouchne mi dveřma před obličejem. Přiběhl ke mně Robin. Sedla jsem si k němu na zem a brečela mu na chlupy.

Pohled Vadima:

Bylo mi líto, že jsem na ni byl zlej. Kreslil jsem si na papír a Ondra ke mně posunul hrnek. ,,Oceňuju, že jsi přišel rovnou k nám domů, ale mohl jsi zavolat" pronese a zaváže si župan. ,,Promiň. Musel jsem odejít a nic mě nenapadlo. Zároveň bych potřeboval mluvit s Dáňou" odpovím a on si mě prohlíží. ,,Pohádali jste se?". ,,Trochu. Ten týden zpátky co jsem přijel se ke mně chová jako k cizímu. Absolutně na mě odmítá sáhnout" dodám a on se uchechtne. ,,Jakože sex?". ,,Ne. Ona mě ani neobejme. Nechytne mě za ruku a pomalu se na mě ani nepodívá. Večer se tulím k Robinovi" řeknu naštvaně a on jen pokýve hlavou. Jen co vešla Daniela, vyděšeně se na mě podívala. ,,Ahoj" pronese a jde k nám. ,,Ahoj. Můžu si s tebou promluvit?" zeptám se a ona si sedne. ,,Můžeš to zkusit" odpoví a Ondra vstane. ,,Půjdu se převlíct a půjdeme". Přikývl jsem a podíval se na ni. ,,Byla jsi se Zitou těch pár dní, kdy jsem byl pryč?" zeptám se a ona se zamyslí. ,,Jako jo, ale často hlídala to děcko" odpoví a já si povzdechnu. ,,Nevíš o něčem co by se jí mohlo stát?". Jen na mě tiše koukala. ,,Nevím o ničem" odpoví a já si povzdechnu. ,,Nevím co se s ní děje" zaúpím a hlavu si podložím. ,,Dej tomu čas. Ona se vzpamatuje" dodá a obejme mě. ,,Ale jak dlouho to bude trvat? Cítím se jakoby mě neměla ráda. To jsem vážně tenkrát neměl odjíždět? Možná by to bylo jinak. Třeba si myslí, že...". ,,Nemyslí si nic. Miluje tě, ale má jen menší období, kdy... Nevím. Prostě se to stane. A ty musíš stát při ní. Není to pro ni lehký" řekne a já na ni nechápavě kouknu. ,,Takže víš co jí je!" jeknu a ona se utiší. ,,Nevím" odpoví a já se postavím. ,,Pane bože. Všechny jste stejný! Pořád jen lžete a necháte nás se tím utrápit!" křiknu a jdu pryč. ,,Vadime kam jdeš?" zeptá se Ondra a já pokrčím rameny. ,,Nevím. Dneska mě nesháněj. Jdu si něco vyřešit" dodám a on jen vyhodí ruce. ,,Kámo máme schůzku!". ,,Vyřeš to!" křiknu zpátky a jdu k autu.

Pohled Zity:

Klepala jsem se v posteli. Byla mi zima a zároveň horko. Zabalená v dece jsem šla dolů si uvařit čaj, co mi dala Vadimova máma. Píchalo mě v břiše a klepaly se mi kolena. Co je zase? Ode dveří se ozvala rána. Vadim sem naštvaně vešel a hodil s věcmi o zem. S otevřenou pusou jsem na něj zírala. ,,Chceš se rozejít? Chceš se zase rozejít? Co mám dělat? Mám se ti omluvit? Tak mi řekni co se děje!" křikne a já na něj tiše koukal. Kopl do gauče a ten se posunul. Zhluboka jsem se nadechla a koukala na něj. Sedl si na zem a hlavu si dal do dlaní.

Pohled Vadima:

Pořád mlčela. ,,Vaří se ti voda" pronesu a ona konvici hned vypne. Zvedl jsem se a chtěl odejít. Už jsem měl plán. Sbalím se a odejdu. Prostě odejdu. Někam do hotelu. Alespoň na dva dny. ,,Jsem těhotná". Na schodech jsem se zastavil a jen tam stál. ,,4 týdny. Doktorka to zjístila, když jsem byla na kontrole. Minulý týden. Ví to holky. Ví to tvoji rodiče. Ví to Sisa a Jonáš. A teď to víš i ty" dodá tiše a já se na ni otočím. Tekly jí slzy a opírala se o gauč. Pomalu jsem k ní sešel. Zastavil jsem se alespoň metr před ní. ,,Proč jsi mi to neřekla dřív? Když jsem se kvůli tomu trápil, že mě nechceš?". Smutně se podívala do země. ,,Můžu zase potratit. Nechtěla jsem ti dělat naděje. Doktorka to zatím nevidí moc dobře" dodá tiše a já se k ní natáhnu. Pokývala hlavou a sedla si. ,,Nedokážu si představit být máma" šeptne a já si sednu naproti ní. Jen jsem ji pozoroval. Vlastně jsem neměl ani radost, když ji nemá ona. Steklo mi pár slz. ,,Dneska mi je celý den špatně a myslím, že už to zase končí" šeptne a já se k ní posunu. ,,Mám tolik lásky, kterou nemám komu dát" šeptnu a ona přikývne. ,,Já vím, proto jsem tě o to nechtěla obrat. Ale nechtěla jsem, aby jsi to věděl, kdyby se to stejně nepovedlo" odpoví a vzhlédne ke mně. ,,Takže to máma ví?". Přikývla a jen vydechla. ,,Ví to i tvůj táta" odpoví tiše a já na ni překvapeně kouknu. ,,Divím se, že mě nezmlátil" šeptnu a ona se zasměje. Jen jsem si ji prohlídl. ,,Dokážeš si to alespoň představit? Mít miminko? Mít rodinu?" zeptám se a ona pokrčí rameny. ,,Poslední dobou se mi tom pořád zdá" odpoví tiše a chytne mě za ruku. Posunul jsem se ještě blíž. Zase jsem začal brečet. ,,Nechci být máma" pronese a smutně na mě kouká. Přikývl jsem. Setřela mi slzy a lítostivě na mě koukla. ,,Co budeme dělat?" zeptám se a ona pokrčí rameny. ,,Dokážeš mě někdy milovat i když se rozhodnut jinak, než budeš chtít?" zeptá se tiše a já přikývnu. ,,Jasně, že jo. Nezáleží na mě, ale na tobě. Jestli to zvládneš" dodám a ona začne hrozně brečet. ,,Já nevím. Nevím. Přeju si, aby jo, ale bojím se, že ne" odpoví a obejme mě. Zasáhlo mě to? Ano. Jasně, že ano. Moje holka je těhotná a zřejmě to nechce. Jsem na to připravený? Kdo ví. Na tohle se asi připravit nejde. ,,Chtěl by jsi ty?" zeptá se tiše a já pokrčím rameny. ,,Nevím" odpovím a ona se na mě podívá. ,,Šance, že ho zase nezabiju je 30%. Vážně na něj chceš čekat a doufat, že nám zase neumře?" zeptá se a já jí koukám do očí. Jenom 30%? Jak je to možný? ,,Je snad chyba ve mně? Já ti dávám něco špatnýho a tvoje tělo to potom nedokáže ustát?". ,,Nikdo neví. Ani doktorka neví kde je chyba, ale...". Zvedla se a šla do šuplíku. Vytáhla nějaký papír a podala mi ho. Lékařská zpráva. ,,Řekla, že bychom mohli jít na testy a zjístit proč se to děje. Možná jsem nemocná. Nebo se naše geny spojí, ale není dostatek chromozomů. Dlouho mi vykládala proč je samovolný potrat možný" dodá a já si jen pročítám papír. Když jsem viděl jméno otce, zase mi bylo zle. Z mého vlastního jména. Skvělý.

Pohled Zity:

Tiše jsem ho pozorovala. ,,Jak to snášíš?" zeptám se a on pokrčí rameny. ,,Jsem šťastnej a zároveň... Je mi to líto. Co ti pořád dělám. Jak jsi ve stresu. Jak se mě bojíš a hnusíš" dodá a já pokývu hlavou. ,,Nehnusím se tě. Ani se tě nebojím" odpovím a přitáhnu ho k sobě. Sedl si vedle mě a objal mě. ,,Máme několik možností. Buďto budeme rodiče, nebo se smíříme s tím, že ne, nebo můžu jít na potrat" šeptnu a on pokýve hlavou. ,,Nedovolím ti jít na potrat. Je to až moc velký zásah do těla" odpoví rázně a já se na něj pousměju. ,,Jsem ve 4 týdnu. Nikdo by mi do těla nezasahoval. Zatím" odpovím a on si povzdechne. ,,A co když to necháme? Když je tak malá možnost, že budeme... Jednou rodiče, třeba si to vesmír vyřeší sám" dodá a já pokývu hlavou. ,,Nemůžu čekat na to, jak se vesmír usmyslí. Musíš mi říct ty" dodám a on skloní hlavu. ,,Vždyť víš jak to mám" odpoví tiše a já přikývnu. ,,Vím" odpovím tiše a obejmu ho. Jen jsme tam seděli a mlčeli. Tohle je ta nejtěžší věc co musím v životě udělat. A jak vidím Vadim má jasno, ale já nejsem připravená na tak velký závazek.

Ou shiiiit. :D

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby