Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

,,Tohle je už jenom čistá smůla"

Pohled Zity:

Obě jsme na sebe koukaly. Nakonec se zvedla a donesla mi vodu. ,,Vidím, že vás to zaskočilo" pronese a já přikývnu. ,,Koho by to nezaskočilo. Vždyť... Jsem vrah" šeptnu a ona pokýve hlavou. ,,Nejste. Stává se to běžně v prvním trimestru, ale bohužel u poloviny žen je potrat prostě nevyhnutelný. Nebrala jste nějaké prášky, nebyla jste nemocná, nebo...". ,,Beru antidepresiva" řeknu a ona si povzdechne. ,,Je mi to líto" řekne prostě a já přikývnu. ,,Jak... Dlouho?" zeptám se a ona se zamyslí. ,,S tím jak mi to popisujete, by to mohly být dva měsíce. Cca" dodá a já se na ni pousměju. ,,Děkuju" řeknu prostě a vstanu. ,,Kdyby byl jakýkoli problém. Příjďte". Z věšáku jsem si vzala kabát a vyšla ven. V čekárně seděly dvě těhotný ženský. ,,Na shledanou" šeptnu a rychle vyjdu ven. Nakonec jsem seděla v autě a pozorovala lidi kolem. Do chvilky jsme se rozbrečela. Takže to bylo ono? Byla jsem těhotná? A potratila jsem. Jsem vážně jako máma. Opřela jsem se o volant a zhluboka dýchala. Kvůli těm práškům jsem potratila Vadimovo dítě. Se mnou je něco hrozně špatně. Tohle se nikdy nikdo nedozví. Nesmí. Co si o mě pomyslí? Že jsem feťák a kvůli tomu, umřel nevinný člověk. Moje dítě. Nastartovala jsem a jela domů. Už tam na mě čeká Roba. Nesnáším to město!

Pohled Vadima:

Usmíval jsem se na ni a dál jedl sushi. Paťa si mě absolutně nevšímala a byla na mobilu. Nakonec mi úsměv spadl. ,,Potřebuju si s tebou promluvit" řeknu a ona se na mě ani nepodívá. ,,Paťo. Patrície" zvýším hlas a ona ke mně zvedne pohled. ,,No?" šeptne a já na ni jen nechápavě koukám. ,,Potřebuju si s tebou promluvit" odpovím a ona odloží mobil. ,,Co je?". Úplně jsem ztratil chuť mluvit. ,,Halo Vadime. Když nemluvíš, tak půjdeme" řekne a zvedne se. ,,Zaplať" dodá a začne se oblíkat. Jakmile jsem zaplatil, doběhla mě a dala mi pusu. ,,Těšíš se? Za pár dní si to pěkně užijeme" zapiští a já přikývnu. ,,Jo. Bude to fajn" dodám a ona mě táhne směrem ke škole. U dveří stála Sára a ta její partička kurev. Tohle nedávám. ,,Už půjdu" pronesu a zastavím se. ,,Ty se nechceš poznat s holkama?" zeptá se a já pokývu hlavou. ,,Na to bude ještě čas" odpovím a dám jí pusu. ,,Dobře. Měj se". Přikývl jsem a šel rychle pryč. Jak jsme procházel parkem, dostal jsem se až ke kinu a na konec ulice, kde je to kousek od Zity. Už automaticky jsem vešel do její ulice. Nakonec jsem si to zase rozmyslel. A takhle je to pořád! Ještě dopoledne jsem odhodlanej, ale potom vycouvám, jako sračka. Stejně dneska mám už plány.

Pohled Zity:

Vyklízela jsem pokoj a do krabice házela zbytečnosti. Robin mi ležel na posteli a spal. Taky bych ráda spala. Ze skříně na mě vypadly Vadimovi věci. Jen jsem koukala na hromady oblečení a zapomenutých ponožek. Prase. Začala jsem probírat věci a mezitím si v hlavě rovnala myšlenky. Za prvé. Měl by to vědět. Jenže teď má novou holku a ta by asi šťastná nebyla, kdybych přišla a všechno mu řekla. Kráva jedna. Patrície. Debilnější jméno by nebylo? Za druhé. Teď nikoho nemám. Kromě psa. Samozřejmě. Kdybych za ním přišla s prosíkem, třeba by mě vzal zpátky. To je debilní. Je šťastnej. Nebudu mu to kazit. Taková já nejsem. Chci, aby byl konečně s holkou, kterou si zaslouží. I když je to Patrície. Nechápu jak mi to Aneta mohla udělat. Seznámit ty dva. Vždyť Vadim je takovej miláček a ona je taková zkurvená manipulátorka. Zničí ho.

Pohled Vadima:

,,Potřebuju se s ní rozejít" pronesu a kluci vykřiknou. ,,Konečně slovo chlapa. Jak to uděláme? Uneseme ji a...". ,,Já sám" šeptnu a Honza se zasměje. ,,Jseš slaboch. Jakmile na tebe párkrát zamrká, roztaješ a řekneš, že ji miluješ". Má pravdu. Zase jsme si jenom sedl do křesla a mlčel. Koukal jsem na ně jak hrajou. Bytem se ozval zvonek. ,,Konečně. Viktor nikdy nechodí včas!" křikne Ondra a já ho pustím dovnitř. Pootevřel jsem dveře, aby rovnou vešel a vrátil se. Když pořád nic, krapet jsem znervozněl. Když někdo zaklepal na dveře, došlo mi, že to nebude Viktor. ,,Halo? Vadime?". Všichni čtyři jsme se utišili. Hrozně mi začalo bušit srdce. To není možný. Ten hlas poznám vždycky. ,,Ona...". ,,Jdi" šeptne Honza a já přikývnu. Šel jsem rychle ke dveřím a otevřel je. Oba jsme na sebe koukali. ,,Ahoj" pronesu a ona přikývne. ,,Ahoj" odpoví a mírně se pousměje. Tohle jsem potřeboval vidět! ,,Ehm. Promiň jestli ruším, ale našla jsem tvoje věci a asi je budeš chtít zpátky" řekne prostě a podá mi krabici. Byla dost těžká. ,,Teda... Děkuju. To jsi nemusela" odpovím a položím ji na zem. Vypadala pořád stejně. Mile, roztomile, ale zároveň ztrápeně. Zajímalo by mě co se jí právě děje v životě. ,,Vrátila jsi se". Přikývla a nohou narovnala podložku. ,,Jo. Musím chodit do školy" odpoví a já se opřu o futra. ,,Takže tě k maturitě pustili?" zeptám se spíš posměvačně a ona se zasměje. ,,Jo. Nakonec jo. Prej mě tam už nechtějí" dodá a já se uchechtnu. ,,Vypadáš... Dobře. Asi se máš fajn co?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,V rámci možností" odpovím a starostlivě na ni kouknu. I když na sobě měla kapuci, viděl jsem, že má několik modřin. Všude. Celý krk měla modrý. ,,Slyšel jsem o té nehodě". Úplně se utišila. ,,Nic vážnýho se nestalo" odpoví a koukne na mě. Vím, že stalo. Vím o všem, i když si to ona nemyslí. ,,Ty jsi měl zase zlomenou ruku. To je horší" dodá a já se jen zasměju. ,,Uklouzl jsem ze střechy". Vydechla a mírně se pousmála. Kdyby všechno bylo normální, už by se mi vysmávala. ,,Anet říkala, že se teď bavíš s Kubou". Úplně v ní seklo. Viděl jsme to. Poznám to. Nenápadně si utřela slzu a pokývala hlavou. ,,Už ne" šeptne a koukne na hodinky. ,,Měla bych jít. Roba na mě čeká" dodá a já na ni smutně kouknu. Roba? Ona má zase někoho dalšího? ,,Jasně. Díky za ty...". Odběhla. Bouchla za sebou dveřmi a šla k autu. Vrátil jsme se do bytu a podíval se na věci. Klekl jsme si k krabici a přivoněl si. Bože to tak krásně voní. Vysypal jsem krabici a prohlížel si věci co mi vrátila. Samý oblečení a... Koukl jsem na rámeček. Ta holka mě vážně ničí. Naše fotka co jsem jí dal. Všichni kluci sem nakoukli. ,,Tak?". ,,Zřejmě někoho má. Zase" odpovím a oni si ke mně sednou. ,,Vadime ty máš na ty holky hroznou smůlu" pronese Ondra a já se slzami v očích přikývnu. ,,Taky jste si toho všimli?" zeptám se pobaveně a oni se zasmějou. Jenže je tu ještě jedna šance. Já její věci pořád mám a ona je bude chtít určitě zpátky.

Konec.

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby