Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

S pravdou ven

Pohled Vadima:

,,Halo? Vadime. Probuď se". Ondra do mě začal drkat. Posadil jsem se a nechápavě na něj koukl. ,,Co je?" zeptám se a on si sedne naproti mě. ,,Proč spíš tady? Zase jsi pracoval přes noc?" zeptá se a posune ke mně kafe. Pokýval jsem hlavou. ,,Zita mě... Pohádali jsme se a ona mě vyhodila z domu" odpovím tiše a promnu si obličej. ,,Cože?" jekne nechápavě a já se mírně pousměju. ,,Myslí si, že jsem ji podvedl. V mým autě našla podprsenku a tvrdí, že její není. Moje taky není, takže si myslí, že jsem ji podvedl a pravděpodobně už mě zpátky nevezme" pronesu a on na mě překvapeně kouká. ,,Takže spíš tady?". ,,Ne. U táty. Brečel jsem mu tam a asi ho je mě líto, ale mám pochybnosti, že mi nevěří. Takže jsem teď u něj. Ani ve snu by mě nenapadlo, že ve dvaceti pěti se vrátím k rodičům". Čekal jsem nějakou reakci, ale jen na mě koukal. ,,Ale ty se tím netrap. Hlavně to už nevytahuj, nebo budu znovu brečet" šeptnu a on přikývne. ,,Dobře. Chceš něco na jídlo? Skočím vedle do večerky". ,,Něco mi kup" pronesu a zavřu se v koupelně. Ještě, že mám tuhle kancelář. Jinak bych se musel vrátit k tátovi a on by se mě zase vyptával.

Projížděl jsem kalendář a mlčel. Ondra na mě celou dobu koukal. ,,Kdy přesně tam tu podprsenku našla?". ,,Nechci o tom mluvit" šeptnu a on přikývne. ,,Jasně. Chápu. Jenom...". ,,V pátek. Ani nevím jak dlouho by tam mohla být" řeknu a on si sám pro sebe přikývne. Chvíli mlčel, ale viděl jsem, že chce něco říct. ,,Takže jste tě vyhodila v pátek? Myslíš, že to věděla už dřív?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,Těžko říct, ale vypadala hodně rozrušeně. Křičela, brečela... Zitu ovládají emoce. Musela to zjístit ten den" odpovím s klidem a on si zase sám pro sebe přikývne. ,,Takže jsi celý víkend u táty?". ,,Hele o co ti jde? Chceš mě usvědčit? U táty budu do doby než příjdu na to, co se stalo a jak se tam ta podprsenka vzala. Do té doby o tom už nechci mluvit" dodám a on přikývne. ,,Promiň... Jenom jsem ti chtěl nabídnout jestli nechceš jít k nám. Aby jsi... Nebyl u táty, když se tam cítíš jakože jsi zpátky u rodičů" řekne prostě a pousměje se. ,,Díky, ale nechci. U táty jsme se Zitou měli pokoj a povlečení voní jako ona" odpovím a on si znovu promne obličej. Chová se dost divně. ,,Co je? Taky jsi nespal?" zeptám se a on pokrčí rameny. ,,Poslední dobou mám hrozně divnej pocit" odpoví a já přikývnu. ,,Já taky" hlesnu a napiju se kafe. ,,Jinak... Co děláš?". Podíval jsem se na něj. Chtěl jsem po něm začít křičet, ale vím, že to tak nemyslí. Povzdechl jsem si a pokrčil rameny. ,,Se Zitou máme propojený kalendář. Dneska má jít na kontrolu. A já tam nebudu" dodám a on se rychle zvedne. ,,Zvládneš to tady dneska? Musím si něco vyřídit" dodá a já přikývnu. ,,Asi jen budu smutnit a hrát na playstationu, takže nic extra se dít nebude" odpovím a on přikývne. ,,Fajn. Kdyby něco, tak zavolej". Vyletěl ze dveří. Tak jsem tu zase sám. Znovu jsem se Zitě snažil dovolat. Ona si snad blokla moje číslo.

Seděl jsem v autě a čekal až se objeví. Jejího auta jsem si nevšiml, takže asi ji někdo přivezl. Znovu jsem se nervózně podíval na hodinky. Co když se jí něco stalo? Kvůli mně. Nastartoval jsem a jel rovnou k nám domů. Jenom ji zkontroluju. Jenom tam nakouknu. Vím, že po mě bude zase křičet, ale radši ať křičí, než aby se jí něco stalo. Auto jsem radši nechal na konci ulice a k domu to došel. V kapse mi začal brnět mobil. Ondra. To počká. Potichu jsem vešel do domu a dveře nechal mírně pootevřené. Ještě, že jsem si nechal udělat druhý náhradní čip. Jinak bych se sem nikdy nedostal. Možná je dobře, že jsem o něm Zitě neřekl. Tiše jsem našlapoval a prohlídl spodní patro. Robin tu nebyl. Bylo tu uklizeno a nevypadalo, že by tu poslední tři dny byla. Vyšel jsem schody nahoru a pootevřel dveře do ložnice. I se psem ležela na posteli a spala. Ulevilo se mi, že je v pořádku. Šel jsem k ní a prohlídl si ji. Měla červený nos a kolem sebe kapesníky. Ublížilo jí to. Nedivím se. Věřila mi. Už se začínám cítit vážně, jako bych ji podvedl. Provinile jsem na ni koukal. Posadil jsem se na kraj postele a pohladil ji po vlasech. Tohle bude teď můj život? Budu se sem vkrádat a pozorovat ji, jako nějaký úchyl? Super. To jsem se teda dopracoval. Robin se posadil a hned začal mávat ocasem. Alespoň on je rád, že mě vidí. Přešel ke mně a začal se vtírat. Zita se otočila a povzdechla si ze spánku. Neměl bych to dělat, ale... Pro kontrolu. Natáhl jsem se pro její mobil a projel jí zprávy a vyhledávání. Nikomu neodepisuje a jediný co měla na safari bylo číslo na manželskou poradnu. Achjo. Lásko moje. Mobil jsem vrátil na stolek a zvedl se. Ještě jsem na ni chvilku ode dveří koukal. Z ničeho nic se posadila a promnula si oči. Odskočil jsem za dveře a ani nedýchal. Dřív než jsem zareagoval, Robin vyběhl ze pokoje a začal po mě skákat. Odstrčil jsem ho. Asi si myslel, že si s ním jdu hrát. Začal štěkat a běhat kolem mě. ,,Robe co je? Pššš. Je mi špatně" dodá Zita a výjde z pokoje. Hned začala křičet. Taky jsem se lekl. ,,Co tady kurva děláš? Jak ses sem dostal?" jekne a já pokrčím rameny. ,,Mám superschopnosti?". Založila si ruce a já si povzdechl. ,,Mám ještě jeden čip" pronesu a ona si udupne. ,,Tak já tě vyhodím a ty máš ještě kuráž se sem vplížit? Co jsi chtěl? Něco tu vzít, nebo mě unýst...". ,,Co blbneš? Chtěl jsem tě zkontrolovat. Nebyla jsi na kontrole" dodám a ona se zhluboka nadechne. ,,Ty mě sleduješ?". ,,Jo sleduju. Co je na tom špatnýho? Bojím se o tebe. Bojím se o miminko. Nejsem u tebe a nemůžu zakročit pokud by se něco stalo. Zito prosím tě. Víš moc dobře, že bych tě nepodvedl" dodám a ona pokýve hlavou. ,,Nevím" šeptne a jde pryč. Rychle jsem šel za ní. ,,Jak dlouho mě znáš, hmm? Šest let. Za tu dobu... Znáš mě jak nikdo jiný. Svěřuju se ti se vším. Víš o mě naprosto všechno. Čeho se bojím, co mám rád, kolik vážím. Notak. Copak jsi za tu dobu pořád nezjístila, že jsi moje všechno?" zeptám se a ona se na mě otočí. ,,Dejme tomu, že mě máš rád. Jak mi teda vysvětlíš tu podprsenku?" zeptá se se slzami v očích a založí si ruce. Pokýval jsem hlavou. ,,Já nevím" šeptnu a ona přikývne. ,,A ty se divíš, že ti nevěřím. Ani ty sám si to nedokážeš nějak odůvodnit. Jinak to vysvětlit nejde. Podvedl si mě. Tak přestaň lhát a prostě to řekni!" křikne a hodí po mě polštář. ,,Nepodvedl jsem tě!". Utišila se a ukázala na dveře. ,,Jdi. A nevracej se. Nikdy" dodá a já pokývu hlavou. ,,Sakra Zito! Miluju tě. Ty mě taky miluješ. Miláčku prosím. Promluvíme si a spolu to nějak vyřešíme" dodám a jdu k ní. Chtěl jsem ji obejmout. Zase mi dala facku. ,,Říkám to naposledy. Jdi Vadime. Nech mě být, nebo se zblázním. Ty si myslíš, že to jen tak přejdu? To si vážně myslíš? Že si sem můžeš jen tak nakráčet a čekat, že ti padnu kolem krku? Mně snad nejvíc uráží, že se nedokážeš pochlapit a říct jak to je. Možná bych i uvažovala, že tě vezmu zpět a nějak na tom pracovat, ale ty mě nechceš ušetřit trápení a radši si něco vymyslet. Místo toho tvrdíš, že jsi nic neudělal a čekáš, že ti uvěřím? Já jsem našla cizí podprsenku ve tvém autě! Uvědomuješ si jak to vypadá? A ty mi řekneš, že jsi mě nepodvedl a ani nemáš výmluvu. Víš jak zníš? Jako největší čůrák světa. Lžeš svojí ženě. Slíbil si, že budeme spolu. Slíbil si, že mi neublížíš a slíbil si, že spolu budeme mít rodinu a budeme šťastní. A přitom se chováš takhle. Je mi z tebe špatně. Jak hrozně ses se mnou musel mít, abych si zasloužila tohle?" zeptá se a jde ke mně blíž. Steklo mi pár slz a jen jsem pokýval hlavou. ,,To co říkáš není pravda. Nelžu ti. Radši se rozvedu než, abych tě utvrdil v tom, že jsem tě podvedl. Můžeme být šťastní, ale musela by jsi mi věřit. Nikdy jsi mi nevěřila, proto se tohle děje. Nikdy jsi mi nevěřila, tak jako já tobě. Vždycky jsi taková byla a já blázen jsem si myslel, že se změníš. Já se kvůli tobě změnil. Ale ty se nikdy nezměníš. Radši všechno zničíš, než aby jsi mi konečně alespoň jednou věřila" šeptnu a rukávem si setři slzy. ,,Jdu radši pryč. Konečně se ti to splnilo. Odehnala jsi mě od sebe. A mně je to líto, víš? Protože jsem si myslel, že spolu zůstaneme" dodám a ona pokrčí rameny. ,,Tak mi vysvětli tu podprsenku. Nemuselo to zajít takhle daleko...". ,,Tak mi věř. Věř mi" dodám rázně a ona skloní hlavu. Mlčela a mnula si ruce. ,,Nemůžu". ,,Co?" zeptám se a ona se znovu rozbrečí. ,,Nemůžu" zopakuje a já přikývnu. ,,Myslel jsem si to" pronesu a ona na mě koukne. K nohám jsem jí hodil čip od domu a vyhodil rukama. ,,Jdu. Jak jsi chtěla. A nevrátím se. Taky jak jsi chtěla. Jsem rád, že alespoň tohle ti můžu splnil, když to, že spolu budeme šťastní, ti splnil nemůžu" dodám a ona na mě jen smutně kouká. Otočil jsem se od ní a šel pryč. ,,Vadime. Vadime. Počkej... Vrať se". Zastavil jsem se a otočil se na ni. Doběhla mě a zastavila se těsně přede mnou. ,,Ne. Mně už nebaví se před tebou obhajovat. Chci se vrátit a být s tebou, ale pokud si pořád budeš někde v hloubi duše říkat, jestli jsem tě podvedl nebo ne, tak to nikdy fungovat nebude. Takže ještě jednou... Věříš mi?" zeptám se a ona přikývne. ,,Věřím" odpoví a já pokývu hlavou. ,,Nevěříš" šeptnu a otevřu dveře. Začala zase vzlykat. Teď jsem odešel s hrdostí. I když vím, že ji tam nechávám a že bude hrozně brečet, tak se nad tím třeba zamyslí. Otočil jsem se a jen koutkem oka ji zahlídl jak stojí u dveří a brečí. Nevrátím se. Teď ne.

Dlouho jsem seděl v autě a přemýšlel. Nad tím jak jsem odešel a nad tím co jsem jí řekl. Bylo to ode mě hnusný ji tam takhle nechat. Zase mě vyrušil mobil. Naivně jsem si myslel, že to bude Zita. ,,Co je?" zeptám se tiše a Ondra se zhluboka nadechne. ,,Kde jsi?". ,,V autě. Sedím a přemýšlím. Pokud chceš jít domů, tak jdi. Už se nevrátím" dodám a on zamručí. ,,Ne to ne. Chci s tebou mluvit". ,,Hele mám náročnej den. Necháme to na jindy" dodám a on na mě křikne. ,,Vadime! Já... Musím s tebou mluvit. Jde o tebe" dodá a já si ho dám nahlas. ,,Fajn. Jedu do kanceláře, ale zatím můžeš povídat ať si to zkrátíme" řeknu a on oddechne. ,,Dobře. Stejně mě budeš chtít praštit... Jde o to, že vím. Sakra. Ehm. Vím čí je ta podprsenka" dodá a já vykulím oči. ,,Víš? Počkej. Nevíš jak vypadá". ,,Jo... No. Víš jak poslední dobou jsem byl v kanceláři vždycky dýl jak ty?". ,,Nevšiml jsem si". ,,Aha... No prostě tam bývám dýl, protože je to perfektní místo. Je to daleko od bytu a kousek od tam bydlí Natka". ,,Natka?". ,,Natálie Pekárková. Chodila na zdravku. Blonďatá, krátký vlasy, hubená. Potkali jsme se jednou v baru, když jsem tam šel pít, protože jsme se s Dáňou pohádali. Poslední dobou jsme to měli těžký. Pořád jsme lítali kolem Rosy a odcizili jsme se. Potkal jsem tam Natku. Nejprve jsme vzpomínali na starý časy a po čase se to trošku zvrtlo. Nejprve to bylo jednou týdne. Potom dvakrát a teď obden. Já... Jsem to s ní skončil, ale posledně kdy jsme se viděli, tak jsem pro ni jel na nádraží. Půjčil jsi mi auto. Pamautuješ? Nějak jsem nezvládl situaci a vyspali jsme se spolu. Nevěděl jsem, že tam nechala podprsenku. Nikdy by mě to nenapadlo. Dohodli jsme se, že to nebudeme řešit. Ona má taky muže a prostě jsme se jen odreagovávali. Ale potom jsem vždycky přišel domů a cítil se hrozně provinile. Bál jsem se ti to říct, protože by jsi mě odsoudil, ale nechci, aby jsi pykal za moje chyby" dodá a já zastavím u kanceláře. ,,Sakra chlape. Co jsi to udělal" šeptnu a on zamručí. ,,Já vím. Naprosto pochopím, pokud mě práskneš Dáně. Já jenom... Jak je Rosa větší, máme na sebe víc času a já zase cítím, že je všechno při starým. Miluju ji, ale tohle by mi nikdy neodpustila". Típl jsem mu to a šel dovnitř. Schválně jsem šel co nejpomaleji, abych se mohl rozmyslet co mu řeknu. Otevřel jsem dveře a podíval se na něj. Sklesle seděl na gauči a koukal do země. ,,Neřeknu jí to. Ale potřebuju nějakou výmluvu co říct Zitě" dodám a on pokýve hlavou. ,,Ne. Nebudeš jí lhát jenom, abys mě zachránil. Nezasloužím si to. Zítra za ní zajedu a všechno jí řeknu" dodá a já si sednu vedle něj. ,,Pojedeme spolu" pronesu a on přikývne. ,,Díky... Že jsi mi to řekl. Zachránil jsi mi manželství" dodám a on se zasměje. ,,Karma" šeptne a mírně se pousměje.

Seděl jsem na schodech a kouřil. Koukal jsem na hvězdy a poslouchal zvuky z ulice. Začal mi zvonit mobil. Jasně, že mě shání. ,,Ahoj tati". ,,Nazdar. Tak kde jsi? Máme večeři a čekáme na tebe" dodá se smíchem a já se zvednu. ,,Už jsem na cestě". ,,Tak co? Dneska už to bylo lepší?" zeptá se a já si sednu do auta. ,,Všechno ti řeknu jak přijedu. Mám se stavit pro nějaký víno?" zeptám se a on vykřikne. ,,Ano. No vidíš... Jsi můj syn!" jekne se smíchem a já se jen uchechtnu. ,,Merlot?". ,,Přesně" hlesne a já mu to típnu. Ještě chvíli jsem jen seděl v autě. Mám strach? Jo mám. To co mi dneska Zita řekla ve mě zanechalo nejistotu. A to co jsem jí řekl já? To mě štve, protože jsem doufal, že jí tohle nikdy neřeknu. Sám jsem se styděl, že jsem na ni zase vytáhl tohle, ale je to tak. Ona mi nevěří. Otázka je, jestli bych věřil já jí. Kdyby jsem našel cizí spoďáry u ní v autě, asi bych se přes to nepřenesl. Kdo ví. Třeba jo, ale už nikdy bych jí nevěřil a nespustil bych ji z očí. Někdy se chovám jako vůl.

Koooonec.

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby