Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Yelling time

Pohled Zity:

Já tu sedím. Já tu vážně sedím! Chci domů za Vadimem. ,,Dobrý den. Těší mě kolik z vás chce zavítat na naši školu. Po příjímacím řízení pro vás mám ještě menší dotazník. Ať se vám daří" dodá a prohlídne si třídu. Postupně si nás volali pro listy a zadání. Bože jestli tohle zvládnu a neseknu sebou, tak jsem frajer. Všechno nejlepší Zito!

Pohled Vadima:

Balil jsem si věci a do jiné tašky si dával věci, co si ještě vezmu k Zitě. ,,Balíš?" zeptá se táta a já přikývnu. ,,Dvě tašky? Stačí batoh ne?". Pobaveně jsem se na něj podíval. ,,Něco balík k Zitě" odpovím a on se porozhlídne po pokoji. ,,Dost věcí sis sbalil k Zitě" pronese a já se taky ohlídnu. Měl pravdu. Jediný co tu zůstalo byly poličky a na nich nějaký blbosti. Zbytek oblečení, všechna elektronika, a moje věci co denně používám byly dávno u Zity. Zase jsem se na něj otočil. ,,Já...". Nakonec jsem se utišil. ,,Nemusíš nic říkat. Trvalo nám než jsme si uvědomili, že už tu vlastně nebydlíš" řekne a jde pryč. Hned jsem šel za ním. ,,Tati, ale to je normální. Děje se to. I Yana se odstěhovala" dodám a on přikývne. ,,Ale nemyslel jsem si, že ty tak brzo" odpoví a sedne si ke stolu. ,,Vždyť jsem se ještě neodstěhoval...". ,,Není ti blbý využívat Zitu? Jenom aby jsi tu nemusel být s námi?" zeptá se a já na něj vykulím oči. ,,Jak jako využívat?" zeptám se naštvaně a on pokrčí rameny. ,,Zdědila dům a určitě nějaké peníze. A ty se k ní nasáčkuješ a neřešíš nic". Tohle mě zabolelo. ,,Mamka ti zase něco řekla a ty sis to zase přivlastnil co?". ,,Ne! A mámu do toho vůbec netahej. Jenom říkám, že takhle se chlap nechová!" křikne a já se rychle postavím. ,,Nevíš jak to se Zitou u nás funguje" odpovím a on pokrčí rameny. ,,Ale vidím to, že jo. Akorát ji využíváš jako nějaký parazit". ,,Nevezu se s ní. A už vůbec ji nevyužívám! Děláš, jakobys mě neznal!" křiknu a on vstane. ,,Asi neznám! Takhle jsem tě vychoval nebo co?" zeptá se a já vyhodím rukama. ,,O co ti vlastně jde?" zeptám se a on se utiší. ,,Jde mi o to, že se chováš jako idiot. Sem se nevrátíš jak je týden dlouhej a děláš, jakobychom neexistovali! Mamka je kvůli tobě smutná a ty sem nedokážeš se alespoň ukázat, že ti nic není. Pořád jseš naše děcko chápeš? Buďto budeš tady, nebo se odstěhuj!" křikne a já na něj tiše koukám. ,,Takže se mám odstěhovat?" zeptám se a on pokýve hlavou. ,,Ne. Buďto se odstěhu, nebo buď tady". ,,Fajn. Příjdu si pro věci, odstěhuju se od cuď a sem se už nevrátím!" křiknu a on taky naštvaně koukne. Šel ke dveřím a otočil se na mě. ,,Jdi! Jdi si!" křikne a já přikývnu. ,,Jsem zvědavej, jak to bez rodičů zvládneš hrdino! Nedokáeš bez nás ani uvařit!" křikne do chodby a já jen pokývu hlavou. Vzal jsme si věci a vyšel ven. ,,Myslíš si, jak jseš hrozně dospělej co?". ,,Nedokážu pochopit o co ti jde. Od té doby co jsem se Zitou se ke mně chováš, jako k nevlastnímu. Jako k někomu kd ti zkazil život. Vždycky jsi říkal, že jseš můj nejlepší kámoš a že jsem pro tebe na prvním místě, o kousek pod mámou. Nějak se mi nezdá. Pozdravuj mámu" dodám a bouchnu dveřmi. Tak teď je to prdeli.

Seděl jsem u Zity a hladil Robina. Už byly čtyři. Kde muže být tak dlouho? Dveře se rozrazily. ,,Jsem doma!" křikne a běží ke mně. ,,Kde jsi byla?" zeptám se tiše a ona se zastaví. ,,Psala jsem ti, že příjdu..." ani to nedořekla. ,,Kdy jsi měla přijít?". ,,Ve dvě. Ale..." zase jsem ji přerušil. ,,Myslíš si co jako? Kolik ti je kurva?" zeptám se naštvaně a ona skloní hlavu. ,,Zito měli jsme už dávno přejíždět hranice! A ty si místo toho lítáš a chlastáš. Tak já se jak pičus snažím a ty to pořád nedokážeš ocenit!" křiknu a ona mlčí. ,,Tak řekni něco!" zařvu a chytnu ji za ramena. Podívala se na mě a hned uhla. ,,Prosím nekřič" šeptne a já ji odhodím na gauč. ,,Teď si půjdeš sbalit a pojedeme. Měl jsem zarezervovaná místa v drahé restauraci, ale teď to nestihneme. Okamžitě se zvedni a jedeme!" dodám naštvaně a ona dál sedí. ,,Zito co jsem řekl?".

Pohled Zity:

Měla jsem radši zdrhnout. ,,Zito neser mě" pronese a já se postavím. ,,Nikam s tebou nejedu" šeptnu a on zatne pěsti. ,,Jedeš" odpoví přes zuby a já pokývu hlavou. ,,Nepojedu dokuď nepřestaneš křičet". Zabručel a pevně mě chytl za paži. Odvedl mě do pokoje a žduchl mě dovnitř. ,,Sbal si. Hned!". Postupně jsem si začala balit. V tuhle chvíli se ho vždycky hrozně bojím. Setřela jsem si slzu. Vadim se postupně začal klidnit. Nakonec si sedl a opřel se o zeď. Klečela jsem na zemi a skládala trika. ,,Promiň. Moc promiň" šeptne a šoupe se ke mně. ,,Promiň" zaúpí a obejme mě. Radši jsem nechala ať dělá co chce. Kdybych uhla, nevím co by udělal. ,,Lásko promiň. Prosím řekni něco" šeptne a dá mi pusu na tvář. Pořád jsem mlčela. ,,Nezlob se na mě taky. Mrzí mě to". ,,Co se stalo?" zeptám se a on skloní hlavu. ,,Pohádal jsem se s tátou a on mě vyhodil z bytu a musím se odstěhovat" odpoví tiše a smutně na mě koukne. ,,Proč?". ,,Nějak mi začal vyčítat, že tam už nebydlím a že se s tebou jenom vezu a tak. A já jsem mu taky něco řekl a už to jelo" dodá a hladí mi stehno. ,,To tě naštvalo?" zeptám se a on pokrčí rameny. ,,Ty jsi mě taky naštvala, ale tohle byl asi taky důvod" odpoví a já na něj jen koukám. ,,Nechtěl jsem na tebe křičet. Je to tvůj den, ale prostě... Promiň". Objala jsem ho a přitiskla ho ke mně. ,,Měla jsem dodržet slib" šeptnu a on zamručí. ,,Teď už to je jedno". Oba jsme na sebe koukli. ,,Co přijímačky?" zeptá se a já se hned uchechtnu. ,,Nevím. Mám z toho dobrý pocit. Tobě se už ozvali ze školy?" zeptám se stejně a on pokýve hlavou. ,,Je teprve pondělí. Řekli do konce týdne. Tak uvidíme" dodá a zase mě obejme. Tiše jsem na něm seděla a premýšlela. ,,Zito prosím. Odpust mi" pronese a vážně na mě koukne. Přikývla jsem a pohladila ho po tváři. ,,Já se nezlobím. Jenom se bojím" odpovím a on se ode mě odtáhne. ,,Mám sbaleno" šeptnu a on se rychle postaví. ,,Tak jo! Třeba to ještě stihneme!" jekne a vezme moji tašku. Jeho náladovost nechápu. Všechno odnesl do auta a já vzala Robovi nějaký věci.

Pohled Vadima:

Robina jsme odvezli na hlídání k Honzovi. ,,On je tak sladkej!" jekne Aneta a Zita jí podá vodítko. ,,Všechno víte" pronese a chytne mě za ruku. Mávli jsme na ně a vyběhli k autu. Ještě jsem ji zastavil a opřel o auto. ,,Všechno nejlepší" pronesu a podám jí krabičku. ,,Blázne" šeptne a otevře ji. ,,Ty jseš idiot" jekne a s otevřenou pusou na mě kouká. ,,Ty nejsi normální Vadime" dodá a praští mě. ,,Zkus si ho" řeknu rychle a zapnu jí ho kolem krku. ,,Kolik tě stál?". V tuhle chvíli jsem měl úplně deja vu. ,,Dost" odpovím a ona mě políbí. ,,Nesnáším tě" pronese a oba se zasmějeme. ,,Miluju tě a ber to jako omluvy za všechno co jsem ti zase provedl a že na tebe pořád křičím" dodám a ona si setře slzu. ,,Kdybych tě neštvala, tak nekřičíš, ale tohle... je moc" dodá a chce si ho sundat. ,,Ne! Je to dárek. Vrátit mi ten náhrdelník i s prstýnkem můžeš až se se mnou zase rozejdeš" řeknu a ona mě praští. Hned na to mě objala. ,,Zasloužíš si ode mě víc" šeptne a já pokývu hlavou. ,,Nic si nedlužíme, ale teď musíme jet!" dodám a ona přikývne. Otevřel jsem jí dveře a auto oběhl. Naskočil jsem a viděl jak se prohlíží. ,,Můžeme?". Přikývla a usmála se na mě. Dnešek je zase jako na houpačce. Už mě ty nálady nebaví.

Konec guys

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby