Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Kecy, ježek v kleci

Pohled Vadima:

Stál jsem před úřadem a jezdil tu s kočárem. ,,Máte moc pěknou dcerku. Jak je stará?". Jen jsem na ně koukal. Naproti mě stály dvě borky a usmívaly se na mě. ,,Ehm. Skoro rok, ale...". ,,Je roztomilá!" jekne jedna a ta druhhá se na mě smutně zatváří. ,,Kde má maminku?" zeptá se tiše a já na ně jen nechápavě koukám. Nakonec jsem se taky smutně podíval do země. ,,Umřela. Těsně po porodu" odpovím a ony na sebe kouknou. ,,To jste statečný, že to takhle zvládáte" pronese jedna a já si povzdechnu. ,,Někdy je to těžký. Být sám, probdít večery. Nemám se komu svěřit" šeptnu a ony začnou mrčet. ,,Je mi vás tak líto". Jen jsem přikyvoval a sám se nad tím bavil. ,,Pokud chcete. Můžeme vás pozvat na kafe a klidně si s námi můýete promluvit". Vnitřně jsme se jim hrozně smál. ,,To asi ne" odpovím tiše a vážně na ně kouknu. ,,Pročpak?". ,,No... Tam stojí moje holka a myslím si, že je naštvaná, když se mě snažíte sbalit. Tak radši jděte" dodám a ony se začnou mračit. ,,Kokote!" jekne jedna a já se začnu smát. Mávl jsem na Zitu. Přeběhla přes přechod a zastavila se u kočárku. ,,Co chtěly ty trapky?". ,,Zajít na kafe" odpovím pisklavým hlasem a ona se uchechtne. Naklonila se do kočárku. ,,Spí. Jdeme?" zeptá se a já přikývnu. ,,Co máma?" zeptá se znovu a já jen pokrčím rameny. ,,Nešel jsem tam" odpovím a ona se zhluboka nadechne. ,,Proč?". ,,Dneska na ni nemám náladu" odpovím prostě a ona se uchechtne. Objala mě kolem břicha a dál šla vedle mě. ,,Myslíš si, že bysme se mohli jet podívat do těch Pardubic?". Věděl jsem, že na to dojde. Jakmile jí řekla Jonášova máma, že už je převezli do Pardubic na léčbu, byla jen otázka času kdy se na to zeptá. ,,Ne" řeknu rázně a ona se utiší. ,,Ale...". ,,Ne" zopakuju a ona mě pustí. Pomalu šoupala nohama po zemi a dál už nemluvila. V tomhle směru mám jasno. Nebudu tahat Jasmínu takhle daleko a ještě k tomu, aby měla Zita trauma. To vůbec. Ať to na mě ani nezkouší.

Pohled Zity:

Seděla jsem v posteli a poslouchala ticho. Vadim asi usnul. Pomalu jsem vylezla a seběhla schody dolů. I s mobilem jsem vzala deku a vyběhla na terasu. Sedla jsem si na gauček a koukala na hvězdy. Už jsme si celkem navykli na Jasmíny režim. Vadimovi jsem vzala cigarety. Jedna neuškodí. Stejně už moc nekouřím. Jednu jsem si zapálila a koukala na nebe. Je tak krásně! Je to škoda, že Sisa s Jonášem nevidí, jak Jasmína roste. Propásnou tolik věcí. První slova. Nějaký víc procítěný myslím. To až začne chodit. To je bude hrozně mrzet. V mobilu jsem si našla Maxe a skusila jestli to zvedne. Jasně, že jo. Není mu pět a v devět asi ještě nespí. ,,Ahoj. Copak?" zeptá se tiše a já chvíli mlčím. ,,Ruším?" zeptám se a ona zamručí. ,,Ne. Jsem na chatě, ale... No to je jedno. Co potřebuješ?". ,,Napadlo mě, že... Nevíš jak jsou na tom?" zeptám se a on se utiší. ,,Zito. Nechci tě nějak rozrušovat, ale Vadim ti to měl říct" odpoví a já přikývnu. ,,Jasně. Je to idiot a myslí si, že to nezvládnu, ale já jsem úplně v klidu a...". ,,Zakázal mi ti cokoli říkat" řekne prostě. Nepřekvapilo mě to. Vždycky to tak bylo. ,,Jako kolik mi je? Není mi deset. Dělej a neser!" jeknu mírně a on se zasměje. ,,Ne. Zeptej se ho a teď mě omluv. Vidím něčí prsa a jdu se podívat". Típl mi to. Povzdechla jsem si a zapálila si další cigaretu. Věděla jsem, že v tom něco bude. Vadim se choval divně. Sere mě.

Pohled Vadima:

Nakoukl jsem dolů z okna. Cítil jsem kouř. Seběhl jsem schody a nakoukl na terasu. Robin ležel v pelechu a spal. Zita spala na gauči a on ní kousek moje cigarety. Pomalu jsem k ní došel a chtěl ji vzít dovnitř. ,,Ha!". Lekl jsem se a kousek odskočil. Začala se smát. ,,Blbko. Co tady děláš?" zeptám se naštvaně a ona nenápadně schová krabičku pod deku. ,,Nic zvláštního" odpoví a já ji odkryju. Vzal jsem si gigarety i se zapalovaček a rovnou si zapálil. ,,Co zase děláš? Už nekouříš" dodám a ona pokrčí rameny. ,,Ty taky máš tajemství" odpoví a já na ni pobaveně kouknu. ,,Nemám" oponuju a ona se na mě zamračí. ,,Proč jsi mi neřekl, že jsi volal Maxovi? A že víš něco o Jonášovi?" zeptá se a já se utiším. ,,Protože jsem věděl jak to řesně dopadne. Zorganizuje se výprava do Pardubic a ty pak zase budeš jančit. Tomu se snažím vyhnout co nejvíc. Bude nejlepší...". ,,Oakmžitě to vybal, nebo spíš v pelechu" řekne rázně a já jen přikývnu. ,,Fajn. Dobrý. Hlavně mě zase nevyhazuj" šeptnu a ona se uchechtne. Sedl jsem si k ní a mlčel. Nechci jí to říkat. Nebude se jí to líbit. ,,No? Tak už začneš?". Povzdechl jsem si a vážně na ni koukl. ,,Převezli je do Pardubic, to víš, ale není to nějak lepší. Oba jsou popálení na víc jak 50% těla. Neumřou, ale léčení bude trvat dlouho. V tuhle chvíli oba leží a nemůžou nic. Navíc... Sisa se nedýchala smogu, tak je pořád na přístrojích a není moc při vědomí. Kvůli bolestem ji radši uspali. Jediný co vím dál je, že se Jonáš ptal na malou a na nás" dodám a ona na mě s otevřenou pusou zírá. ,,A proč jsi mi ro neřekl rovnou?" zakňučí a utře si slzy. ,,Protože. Koukni na sebe. Pořád se o ně srtrachuješ. Jsi pořád s Jasmínou a to ti taky moc neprospívá. Nechtěl jsem tě zbytečně deptat" dodám tiše a ona mě pohladí po tváři. ,,Sakra. Je to v prdeli co?" zeptá se a já přikývnu. Chvíli bylo ticho. Než se zase začala vyptávat. ,,A jak moc jsou popálení?". ,,Fakt to chceš vědět... Jasně, že chceš. No. Většunou druhý stupeň, co mi teda říkal Max, ale Sisa má třetí stupeň na zádech a Jonáš má ruce v prdeli. Nebudou je amputovat nebo tak, ale musí na operaci a to nemůžou dokud se alespoň trochu nezahojí zbytek těla. Bude to ještě složitý" dodám a ona si povzdechne. ,,Pořád si říkám jak se to mohlo stát. Víš. Prostě jak ta situace proběhla" řekne a já pokrčím rameny. ,,Taky si to někdy říkám... Možná budu znít sobecky, ale někdy si přeju, aby alespoň jeden tady byl. Jenom na chvíli, když mám slabou chvilku a už to prostě nezvládám. Jasmínu miluju, ale s tím děckem je to složitý" dodám a ona přikývne. ,,Taky si někdy přeju, aby si pro ni vždycky na konci dne někdo přijel" šeptne a opře se o mě. ,,Ale asi... Je to zkouška. Alespoň vidíme, jak by to bylo, kdybych jednou otěhotněla". ,,To ne. Jasmína není naše. Můžeme ji mít sebevíc rádi, ale nikdy nenahradí ten pocit rodičovství. Jednou... Třeba za pět let budeme cítit jinak" řeknu a ona se zasměje. ,,Co je?" zeptám se pobaveně a ona pokrčí rameny. ,,Vzpomněla jsme si jak házela Robinovi kostičky a ten idiot vrazil do ledničky" řekne a já se taky zasměju. ,,Kdybych byl sám, tak se na ni dobře balí holky". ,,Všimla jsem si" pronese a já ji na sebe posadím. Objala mě a dávala mi pusy na tvář. Vyrušil nás mobil. Zita se pro něj natáhla a překvapeně na mě koukla. ,,Táta" šeptnu a já vykulím oči. ,,Vždyť se s tebou nebaví". ,,Já vím" odpoví rázně a já se jen uchechtnu. Přejel jsem prstem po obrazovce. Zita na mě sykla. ,,Halo? Zito?" ozve se a Zita to dá nahlas. ,,Ahoj. Co potřebuješ?" zeptá se odtažitě a koukne na mě. ,,Tak mě tak napadlo... Štěpa bude mít narozeniny a dlouho ses neukázala, tak jestli bys nechtěla přijet". ,,Víš já...". Ani to nedořekla. ,,Vadime samozřejmě vem s sebou a i Robina. Chci vás tu mít všechny" dodá a já na ni naléhavě koukám. ,,Tati... My máme menší problém" odpoví a on se utiší. ,,Co může být tak vážnýho, aby si nepřijela?" zeptá se se smíchem a Zita se taky zasměje. Hned přestala. ,,Asi takovej roční problém o který se staréme" odpoví a on se utiší. ,,Sice jsme se dlouho neviděli, ale to, že jsi těhotná, jsi mi mohla říct!" křikne a oba na sebe koukneme. Tohle bude ještě složitý vysvětlování.

Kooooonec.

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyny