Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

máma vs táta

Pohled Zity:

Na mobilu jsem projížděla Instagram a... Jonáš. On mi volá? To není možný. Rychle jsem mu to zvedla. ,,Ano?" zaúpím a on se zasměje. ,,Ahoj" pronese a já poskočím. ,,Ty jsi... Jak to?" zeptám se a čekám na odpověď. ,,Povolili mi si zavolat. Dneska mě převezli na normální pokoj a stavoval se tu táta" odpoví. Se slzami v očích jsem koukala do krbu. ,,Prosím vraťte se" šeptnu a Jonáš se mírně zasměje. ,,Ani nevíš jak rád bych se vrátil domů. Za Jasmínkou, do své postele". Utřela jsem si sopel ,,Ty brečíš?". ,,Jasně, že jo. Poprvé s tebou mluvím za poslední dva měsíce. Ani nevíš jak jsem nervozní" dodám a on jen tiše dýchá. ,,Z čeho?". ,,Nevím. Jestli jsme všechno udělali správně. Jestli je vám dobře a jestli se uzdravíte" dodám tiše a on zamručí. ,,Jasně, že jo. Už, už to pomalu jde. Dře to, ale jde to. Hlavně ještě vydrž" dodá. ,,Co Vadim? Jak to zvládá?" zeptá se po chvíli a já sama pro sebe pokrčím rameny. ,,Má teď pár starostí, ale zatím to zvládá" odpovím a on si povzdechne. ,,Tak hrozně si to vyčítám. Kdybychom jeli alespoň o půl hodiny dřív, nic se nestane. Sisa pořád nekomunikuje a já z toho začínám bláznit. Tak hrozně mi chybí. I Jasmína. Strašně se mi po ní stýská". ,,Nebyla to tvoje chyba. Tvoje máma...". Ani mě to nenechal doříct. ,,Si to všechno až moc idealizuje. Max mi všechno řekl" dodá a já se zase umlčím. ,,Dávejte na sebe pozor. Jasmína má už jenom vás" pronese a já začnu zase brečet. ,,Vždyť neumíráte. Nech toho" šeptnu a čekám co řekne. ,,Chodí už? Mluví? Za dva měsíce se toho může hodně změnit". Zasmála jsem se a koukla na ni. ,,Už se sama staví" odpvovím a z mobilu slyším, jak si povzdechl. ,,Já bych chtěla přijet, ale Vadim mi to zakázal" řeknu. ,,Já mu to zakázal" pronese a já se zarazím. ,,Vždyť. Co? Kdy jste spolu mluvili?" zeptám se a on jen zasyčí. ,,Sakra. Nějak mi to... Volal Maxovi a on tu zrovna byl a... Promiň. Ale nechci to. Pochop mě" dodá a já zamručím. ,,Já to chápu, ale co Jasmína...". ,,Staráš se o ni skvěle. Dál to tak dělej. Opatruj ji a pozdravuj Vadima. Už tu na mě sestra nabručeně kouká" dodá a chce mi to položit. ,,Počkej. Řekni mi ještě něco".

Pohled Vadima:

Podal jsem tátovi další krabici. ,,Kolik ještě?". ,,Asi šest" odpovím a on si povzdechne. ,,Ty vole. Na něco jsem si vzpomněl" pronese a seskočí ze židle. Šel ke stolu a vytáhl od tam složku. ,,Koukni" pronese a já si sednu na gauč. ,,To snad ne!" jeknu a on se začne smát. Vytáhl jsem fotky a prohlížel si je. ,,Tady jsme spolu jeli na ten zápas do Berlína" šeptne táta a já jen přikyvuju. Nakonec jsme si oba povzdechli. ,,Co je tobě?" zeptám se a on pokrčí rameny. ,,Máma je pořád v práci a mně se zdá, že... Asi se chce rozvést" dodá. Přestal jsem dýchat a jen koukal na zem. ,,Jseš už velkej kluk a Yana má rodinu. Už spolu nemusíme být kvůli vám a když to tak cítí, tak proč jí bránit ve štěstí?" zeptá se tiše a mírně se pousměje. ,,Nemáš tohle říkat. Máš se snažit" dodám a on pokrčí rameny. ,,Už se snařím dost dlouho. Podezírám ji, že má chlapa, ale nemám jí to za zlý. Jsme dospělí a jsme spolu od 15. Je normální, že se nemilujeme tak moc jako, když jsme byli mladí". Prudce jsem se zvedl a bouchl za sebou dveřmi.

Pohled Zity:

,,Křičel po nás a potom nás nachytal při sexu. Pod Vadimem prostě už nevydržela postel" pronesu a on se začne smát. ,,Bože. Že si to vůbec bereš. Deset let se neukázal a teď chce moralizovat? Měl by dostat přes koule" dodá a já se uchechtnu. ,,Víš co. I tak je to můj táta. Ale nejvíc mě štve, že ty názory vtlouká i klukům. Už si tam nepřipadám dobře. Nejlíp mi je s Vadimem a Robinem". ,,Kde je vlastně Vadim?" zeptá se s plnou pusou a já se otočím na hodiny. ,,Byl v kanclu a jel za rodiči, ale už dávno měl být doma. Asi se zakecal s tátou. Potom mu zavolám" odpovím a on si povzdechne. ,,Zituško už spolu voláme tři hodiny. Já...". ,,Odpočiň si a pozdravuj Sisu až budeš moct" řeknu tiše a já jen slyším jak se zasmál. ,,Miluju tě!" jekne a já se usměju. ,,Já tebe" odpovím. Mobil ohluchl a v domě bylo najednou ticho. Jasmína dávno spala a Robin byl někde zalezlej. Ode dveří se ozval hlas. Hned jsem za ním běžela. ,,Neuvěříš! Byla jsem na mobilu a... Co se stalo?" zeptám se tiše a prohlídnu si ho. Smutně na mě koukal. ,,Co jsi provedl?". Pořád neodpovídal. ,,Kdo umřel?" zaúpím a do očí se mi valí slzy. ,,Nikdo" šeptne a jde dál. ,,Vadime. Počkej na mě. Co se stalo?" zeptám se rázně a on se zastaví. Dál jsem jen slyšela jak vzlyká. To mě překvapilo. Dlouho... Nebrečel. Ani neprojevoval smutek. ,,Lásko. Pověz mi to" šeptnu a obejmu ho. ,,Byl jsem u našich a...". Nadechl se, ale nic neřekl. ,,Pojď si sednout" pronesu a táhnu ho k gauči. Sedl si a natáhl se pro kapesník. Vysmrkal se a utřel si slzy. Jen tam seděl a koukal do zdi. ,,Miláčku. Co se teda stalo?". ,,Rodiče se chtějí rozvést" šeptne a skloní hlavu. Jen jsem na něj tiše koukala. ,,Táta říkal, že si máma našla nějakýho jinýho borce a že už nejsme malý a že spolu už nemusí být a, a, a... Já nechci, aby se rozváděli!" zaúpí a svalí se na mě. Ležel schoulený na gauči a hlavu mi položil na stehna. ,,Ale Váďo. Oni si to rozmyslí určitě. Vždycky když jsem se s tvojí mámou bavila, tak se těšila domů, za tvým tátou. Neboj se. Každej někdy pochybuje" dodám a on jen kýve hlavou. ,,Nechápu proč mi to říkal" šeptne a pevně mě stiskne. Hladila jsem ho po vlasech a snažila se něco vymyslet. ,,Aby jsi se na to připravil" odpovím a on si zase ufňukne. ,,Moji rodiče se, ale nesmí rozvýst. Pak už nebudeme rodina" dodá tenkým hlasem a zvedne ke mně pohled. ,,Budete. Vždycky budete rodina. Za pár dní budeš strejda a do vaší úžasné rodinky přibude další malej smrad" řeknu a on se uchcechtne. ,,A i kdyby se rozvedli... Copak nechceš, aby byli šťatsní? Zaslouží si to. Vychovali tebe" dodám a on se zase uchechtne. Sedl si a přisunul se ke mně. ,,Jenže... Už to nebude ono. Vždycky když tam jedu, vzpomínám jak bylo fajn dojít domů, kde na mě oba čekali. Máma mi udělala večeři a pak se mě vyptávali na to, jak jsme se měl. Tahali ze mě informace o holkách a já se vždycky sbalil a šel pryč. Nevážil jsem si toho, že je mám a teď... Bůh ví jak to dopadne. Táta se klidně může odstěhovat zpátky k němu do rodného města a já ho uvidím jednou za rok. Máma tady určitě zůstane s tím jejích náhradníkem. Nechci říkat, že jedu za mámou, nebo tátou" dodá smutně a já jen přikyvuju. ,,Ty jsi pořád v některých věcech jako dítě" pronesu a on se na mě uraženě podívá. ,,Hej!" zaúpí a já se zasměju. ,,Takhle jsme to nemyslela. Jsou to tvoji rodiče. Nikdo se tě nezbavuje. Nikdo nebude ničí náhradník. V každým manželství dojde do bodu, kdy uvažuješ jestli ti někde nebude líp, ale ve většině případech si to vždycky rozmyslíš, protože ten člověk, kterýho sis vzal s tebou byl v těch nejlepších chvílích tvého života. I v těch nejhorších, ale tvoje rodiče se milují. Tak moc. Ničeho se neboj. Zatím to nech být" dodám a mírně se na něj usmívám. Prohrábla jsem mu vlasy. Prostě mě objal a povzdechl si. ,,Co já ti tady vykládám. Tvoji rodiče se taky rozvedli" pronese a já pokývu hlavou. ,,Ne. Táta nás opustil. To je rozdíl. On je sráč a tvůj táta je hrdina" odpovím a dám mu rychlou pusu. Zasmál se a objal mě. Z ničeho nic zabral. Z těžka jsem vydechla a zalapala po dechu. ,,Promiň, že jsem brečel. Nikomu to neříkej hlavně". Jen jsem se zasmála a přikývla. Oba jsme se na sebe koukali. ,,Miluješ mě... Tak moc jako, když jsme spolu začali chodit?" zeptá se tiše a kouka dolů. ,,Proč se na to ptáš?". ,,Táta říkal, že když si s někým dlouho, po čase ho nemiluješ, tak moc, jako na začátku. A mě to trochu vyděsilo, protože jsme spolu dlouho a zažili jsme spoustu krachů a ty třeba už...". ,,Miluju tě hrozně moc. I přes ty problémy co jsme měli. Moje láska k tobě je pořád tak silná a pravá, jaká byla, když jsme se poznali" dodám a on se pousměje. ,,Já tě taky miluju" pronese a já se jen zasměju. ,,Já to vím. Taky vím, že to pro tebe bylo velký sousto. Postarat se o nějakou labilní blbku, která má barák a tři děcka na starost. Se mnou to nikdy nebylo lehký a jsem ti vděčná, že tu pro mě jsi, i přes to, že nade mnou všichni ostatní ulomili hůl". Zase se mu v očích leskly slzy. ,,Co to se mnou dneska je?" jekne a utře si jednu kapku co mu teče po tváři. Jen jsem se mu smála. ,,Bože ty mě vždycky odzbrojíš" řekne a obejme mě. Seděli jsme tam ještě dlouho a jen se objímali. Měla jsem pravdu. On jedinej i přes to, jak jsem mu ublížila, se ke mně vrátil a slitoval se nade mnou. Stejně nechápu, jak dokáže někdo tak hrozně moc milovat, někoho jako já. Je to zvláštní. Celý život se honíme za láskou a když příjde, nevíme co s ní dělat. Ale s Vadimem je to jiný. Vím přesně co chci dělat.

Kooonec zvonec.

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby