Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Slib

Pohled Vadima:

,,Dostali jsme se do krapet těžší situace" pronesu a máma s tátou na mě nechápavě kouknou. ,,Proč tu není Zita?" zeptá se a já mávnu rukou. ,,Pořád se na mě zlobí? Už ji nikdy neuvidím?" zeptá se hystericky a já ji utiším. ,,To ne. Nezlobí se, ale do práce se teď asi nepohrne" řeknu a oni se zhluboka nadechnou. ,,Vadime co se jí stalo?" jekne táta a já začnu mávat rukama. Nevím co mám dělat! ,,Nic se nestalo! Ježiši! Nevím co mám dělat a potřebuju pomoc!" křiknu a oni se utiší. ,,Tak co se stalo?". ,,Naši kamarádi měli vážnou bouračku a oba leží v nemocnici s vážnýma popáleninama a zbylo po nich dítě. A my se ho máme ujmout, do doby než se uzdraví a já nevím co dělat. Musím chodit do práce a nechci nechat Zitu samotnou s děckem" pronesu a oni na mě s vykulenýma očima koukají. ,,Počkej. Jasmína? Její rodiče... To je hrozný" šeptne máma a já jen přikyvuju. ,,Poraďte mi". Oba mlčeli. To je fajn. Když nemají, tak mlčí. Jinak mají plnou hubu keců. Všichni tři jsme tiše seděli a koukali na sebe.

Pohled Zity:

,,Proč pořád brečíš?" jeknu a houpu s Jasmínou. Pořád nechtěla usnout. Už jsem z toho byla zoufalá a slzy mi tekly taky. Vadime kde jsi? ,,Já tady být nechci. Chci jít domů" šeptnu a ona začne brečet ještě víc. ,,Mami!". ,,Ona nepříjde" šeptnu a položím ji do postýlky. ,,A dost. Nebudu tu. Prostě jdeme k nám domů a je mi jedno co říká tvoje babička. Já tu s tebou nebudu, když jsi zvyklá na rodiče. U nás jsi zvyklá na nás a na psa. Prostě tě sbalím a jdeme do píče". Po týdnu dohadování s Jonášovou mámou jsme se dohodli, že se o ni budeme starat na půl. Mezitím budeme u Sisy a Jonáše v bytě, ale já tu prostě být nemůžu. Uklidila jsem tu a sbalila Jasmínu. Je to porušení slibu co dal Vadim, ale já tu prostě nebudu. ,,Tak jo. Jdeme". Zvedla jsem ji a šla i s jejími věcmi ke dveřím. Uvědomuji si,že dostanu zjeba? Ano.

Pohled Vadima:

Máma mi podala hrknek s kafem a sedla si naproti mě. ,,Ber to jako trénink. Až jednou budete mít vlastní dítě. Už se to málem stalo a ty jsi byl v klidu, tak proč teď jančíš?" zeptá se a mírně se pousměje. ,,Protože to není moje dítě. Něco se stane a mě zavřou a všichni mě budou nenávidět. Já sám bych se nenáviděl" dodám tiše a táta mě poplácá po zádech. ,,Kluku notak. Jseš chlap ne. Co by se mělo dít? Vždycky se za nimi vrátíš. Zita je chytrá holka. Má mladíš sourozence. Ví jak se starat o děti a myslím si, že...". Vyrušil ho mobil. ,,Ano?" zeptám se a Jonášova máma po mě začne řvát. ,,Kde je ta holka? Měla uspat Jasmínu a čekat až příjdeme my!" křikne a já kouknu na rodiče. ,,Zita šla někam s Jasmínou a nikomu nic neřekla" pronesu a oni na sebe pobaveně kouknou. Achjo. Co si ta holka myslí?

Jen co sem dojel k domu, bylo mi jasný, že bude tady. Kam by taky jinam šla? Vešel jsem a šel do obýváku. Jasmína spala v postýlce a Zita v kuchyni vařila. Odkašlal jsem si. Hned se na mě otočila. ,,Ahoj" pronese a já jen přikývnu. ,,Nazdar. Nemáš být náhodou někde jinde?" zeptám se a ona skloní hlavu. ,,Vadime já nechci být v tom bytě" řekne a já přikývnu. ,,Já vím. Taky bych ji radši měl tady, ale zněla tak dohoda" odpovím a ona si udupne. ,,Proč by měla být dohoda? Dali ji nám! Ne jim. My se o ni máme starat a taky se o ni starat budeme a je mi jedno kdo ta ženská je. Já nenechám Jasmínu s cizíma lidma!" jekne a já se zasměju. ,,Jsou to její prarodiče....". ,,No a? Já sice nejsem rodina, ale Sisa se o mě taky starala a já nenechám Jasmínu v tom toxickým prostředí. Ať si ta ženská zavolá právníky! Mně to je jedno. Máme na ni právo" dodá a já ji pomalu obejmu. ,,Klid" šeptnu a ona mě stiskne. Asi to s ní zamávalo víc než jsem si myslel. Přece jen Sisa s ní řešila všechno. Hlavně její mámu. ,,Vadi prosím. Udělej s tím něco" dodá a se slzami v očích na mě koukne. Povzdechl jsem si a jen přikývl. ,,Fajn. Udělám. Já to nějak vyřeším jo? Dej mi čas. Zajedu do bytu a popovídám si s nima o tom" dodám a ona se pousměje.

,,Nepřipadá v úvahu!" jekne Jonášova máma a bouchne do stolu. ,,Vy to nechápete...". Hned mě přerušila. ,,Ne ty to nechápeš. Já jsem vychovala dva syny. Co ty? Koho jsi vychoval ty? Nedokážeš si ani pohlídat Zitu. Natož moji vnučku! Neserte mě! Bude prostě u nás!" křikne a já se ji snažím uklidnit. ,,Paní... Se vší úctou. My s ní trávíme víc času než vy a myslím si, že se o ni dokážeme postarat stejně dobře. I líp. A když nám ji Jonáš svěřil, tak asi věděl co dělá a laskavě... Přestaňte házet špínu na Zitu. Není nikdo lepší kdo by se měl o Jamsínu starat než ona. Už nevyjednáváme. Prostě bude u nás. Můžete ji kdykoli navštívit, ale z toho domu neodejde, bez jednoho z nás. A to si pamatujte, že jestli to poženete k soudu, tak vás zničím" dodám tiše a ona si odkašle. ,,Soud nebude potřeba" šeptne Jonášův táta a chytne ji za ramena. ,,Co si o sobě myslíš kluku?". ,,Paní prosím vás. Nedělejte zbytečný scény a teď vás poprosím, aby jste si vzali věci, co tu máte a já ten byt zamknu a už se do něj nikdo nevrátí, dokud tu nebude Jonáš, nebo Sisa" řeknu rázně a ona se na mě zamračí. ,,Milane řekni něco!" jekne a on jen pokýve hlavou. ,,Dáte nám vaši adresu prosím?" zeptá se a já přikývnu. ,,Rád" odpovím tiše a oni vyjdou z bytu. ,,Tohle si s tebou ještě vyřídím" řekne k němu naštvaně a odejde. ,,Omlouvám se za ni. Je emotivní. Bojí se o Jonáše a o Jasmínu" dodá její muž a já přikývnu. ,,Věřte mi, já taky, ale takhle se nic nevyřeší. Podle mě by se mělo myslet hlavně na Jasmínu, abychom jí to co nejvíc ulehčili a ne ji stresovat" řeknu a on přikyvuje. ,,Souhlasím. Jseš chytrej chlap. No nic Vadime. Musím za svou ženou. Děkuju" dodá a já si s ním podám ruku. ,,Vy klidně přijďte a můžete s ní být sám, ale se vší úctou... Vaší ženě nevěřím". Jen se zasmál. ,,Vím co mám doma. Ale víš to ty?" zeptá se a potřásne si se mnou. Co mi tím jako chtěl naznačit? Že by se Zitě nedalo věřit? To co předvedla dneska, bylo ojedinělé. Znovu by to neudělala ne? Vyšel jsem před bytovku a zavřel za sebou. Ještě si s ní o tom budu muset promluvit.

Koooonec.

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby