Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Cesta necesta

Pohled Zity:

Ležela jsem vyvalená a opírala se o dveře. Vadim ležel na mě a slintal mi na triko. Mezitím se Ondra s Danielou bavili. ,,Už mám hlad" šeptne tiše Daniela a Ondra se uchechtne. Vadim se taky tiše zasmál, ale jemu se nejspíš zase něco zdá. Trochu víc jsem zvedla hlavu a posunula se výš. Pořád jsem musela přemýšlet kam jedeme. A hlavně nad tím, že se se mnou Vadim baví? Včera mi jediný co řekl bylo, že dneska jedeme pryč a ani neřekl kam. Co se zase chystá? Alespoň mi moh říct, že nejedeme sami. ,,Lásky vstávat. Čůrací pauza" pronese Daniela a já do Vadima trichu drknu. Pomalu si sedl a protřel si oči. ,,Potřebuju redbulla" šeptne tiše a všichni se jen zasmějeme. ,,Já jdu na ten záchod".

Pohled Vadima:

S Ondrou jsme stáli vevnitř a čekali až se mu uděla kafe. ,,Hele... Já vím, že jste nás chtěli vytáhnout, ale když mi neřekneš, kam jedeme, tak se budu zlobit, protože celý den v autě už být nechci" pronesu a on se zasměje. ,,Fajn. Daniela má rodinu v Rakousku...". ,,My jedeme do Rakouska?" zeptám se naštvaně a on se zasměje. ,,Věděl jsem, že se budeš zlobit" šeptne a já přikývnu. ,,Jo to jo. Mohli jsme pracovat a...". ,,Ty si musíš odpočinout a potřebujete se Zitou nabrat síly. Zase se trochu semknout, jako lidi co se milujou a ne lidi co se rozvádí". Jen jsem mlčel. V tomhle měl pravdu. Poslední dobou to celkem dře. ,,Mlčíš, takže mám pravdu co? No... Kondomy, mňamky a nejaký pití. Jdi si. Koupím ti to" dodá a já poslušně jdu. 

Seděl jsem vzadu a pozoroval Zitu. Ani nevím jestli je na to připravená. Teď jsme se o tom ani nějak nebavili. Jestli chce mít vůbec ještě někdy sex. Ale už je to dlouho. Skoro dva měsíce. A mně to chybí, co si budeme, ale zase ji nechci nějak ublížit. Ondra se na nás díval ve zpětném zrcátku. Zita se ke mně natáhla a chytla mě za ruku. Opřela se o mě a dala mi pusu na rameno. ,,Mám hlad lásko" šeptne a já se na ni pousměju. ,,Chviličku vydrž. Už tam skoro budeme". ,,A kde jsme teď?" zeptá se a všichni se utišíme. ,,Kousek od Znojma" odpoví Ondra a ona na mě s vykulenýma očima kouká. Jen jsem se zasmál. ,,Překvapení".

Pohled Zity:

Stála jsem v zimě, s kufrem a za mnou stál Vadim. ,,Kde to jsme?" zeptám se naštvaně a on se uchechtne. ,,Já nevím" odpoví tiše a kolem nás projdou nějaký lidi. ,,Nerozumím jim" šeptnu a on se začne smát. Přišel za námi Ondra s Danielou. ,,Takže... Pokoje jsou nachystaný". ,,Konečně. Mrzne mi zadek" šeptnu a Vadim mi vezme kufr. Jen co jsme vešli, začali na nás mluvit německy. ,,Ehm. Das pokoj? Quik man. I just... Nevím co říct" dodá Vadim a já se zasměju. ,,Zkus mu říct něco rusky" pošeptám a oba se začneme smát. 

Pohled Vadima:

Vedli nás do pokoje. Ondra s Danielou jsou úplně na druhé straně. ,,Hej debile. Smrdíš" pronese Zita a ten týpek se jen usměje. ,,Co čumíš kokote? Dáme bitku?" zeptám se a oba se začneme smát. Zase něco vyblil a my jen debilně přikyvovali. ,,No jo ty čuráčku. Tady máš a kup si něco na sebe". Vpadli jsme do pokoje a oba se začali smát. Zita se na mě hned naštvaně koukla. Trochu mě to vyděsilo. ,,Proč jsi mi neřekl kam jedeme?" zeptá se a já na ni jen nechápavě koukám. ,,Taky jsem to nevěděl. Jenom mi Ondra před týdnem řekl, jestli s nimi nechceme někam jet" odpovím a ona hodí s peněženkou. ,,Proč? Proč jsi neřekl ne, nechceme?" zeptá se a já vyhodím rukama. ,,Před chvílí si se smála. Tak co se zase děje?". ,,Já nevím! Proč jsme tady? Mohla jsem být v klidu doma! Vadime... Chápeš mě? Dokážeš pochopit, proč se na tebe zlobím?" zeptá se a já pokývu hlavou. ,,Ne asi ne. Hele já jsem to nevěděl stejně jako ty. A když jsem řekl, že ne, tak mě přemlouval, tak co jsem jako měl dělat?". ,,Prostě ho nechat ať si mele tu svou a být se mnou doma. Kvůli tobě jsme teď někdě v prdeli, kde nikomu nerozumíme a ještě tu máme být s Ondrou? Jseš ty normální? Proč prostě nemůžet přiznat, že se mnou nevydržíš sám?" zeptá se dotčeně a já na ni nechápavě koukám. ,,Počkej. V autě jsme se tulili, pusinkuješ mě, nadáváš týpkovi z hotelu a teď po mě řveš, protože si myslíš, že jsme tu kvůli tomu, že s tebou nevydržím sám? Zito posloucháš se?" zeptám se tiše a ona kopne do kufru. ,,Jo! Co já mám ještě víc udělat, aby jsi mě přestal soudit?". ,,Co? Nikdo tě nesoudí. Zito c zase vymýšlíš? Prostě jsme potřebovali vypadnout z domu. Jsi tam pořád zalezlá a s nikým nekomunikuješ. Ani se mnou ne. Možná teď a to když po mně křičíš. Já nechápu proč se vlastně hádáme" dodám a ona po mě hodí batoh. V tuhle chvíli jsem vážně myslel, že po mě skočí. ,,Zito! Přestaň!" jeknu a ona začne brečet. Z postele si vzala peněženku a šla pryč. Tohle jsem nepochopil.

Pohled Zity:

On vůbec neví. Ani netuší, jak se cítím. Celý týden se mnou normálně neprovluví a den předem mi řekne, že se má někam jet. Co když jsem měla plány? To ho vůbec nezajímá. A on taky nevěděl kam se jede? To je snad ještě horší. Vyšla jsem z hotelu a šla za světlama. Proč se do toho musí všichni plíst? Je mi fajn. Vůbec není nápadný, že s námi jel scvhálně Ondra, kterej mu vždycky radí co má dělat. Proč je taková ovečka? Došla jsem do nějaké večerky a chtěla si koupit cigarety. Jen jsem prostě ukázala a ta borka si mě prohlížela. Povzdechla jsem si a chtěla vytáhnout občanku. ,,Kurva" šeptnu a jen na ni trapně kouknu. Jediný co jsem udělala, že jsem na ni mávla a šla zase zpátky. Nesnáším to tady!

Pohled Vadima:

Netrpělivě jsem seděl na posteli a čekal až se vrátí. Vím, že se vrátí. Pořád jsem se snažil pochopit co mi řekla. Vždyť nic z toho nebyla pravda. Jsem s ní rád a už vůbec ji za nic nesoudím. Jestli si pořád dává za vinu to s tím potratem... Myslel jsem, že je v pohodě. Tak pravda je, že jsem doma moc nebyl, ale kdo by se mi divil? Dveře od pokoje se pomalu otevřely. Rychle jsem vstal a čekal kdo sem vejde. Zita tiše vešla a povzdechla si. Sundala si bundu a šla za mnou. Jen jsem pokýval hlavou. ,,Nechala jsem si u tebe občanku" šeptne a já přikývnu. ,,Promiň" dodá a jde do koupelny. ,,Počkej. Pojď si promluvit. Asi vím co tě trápí" dodám a ona se na mě otočí. ,,Pořád si dáváš za vinu ten potrat a myslíš si, že tě za to viním taky, ale to není pravda. Já jsem tak šťastnej, že se ti nic nestalo a... Pleteš se. Jsem s tebou rád. Miluju trávení času s tebou, ale ty ses změnila. Před čtvrt rokem jsem měla radost ze života a teď... Jsi jenom doma a přejídáš se. Vždycky když někoho potkám, tak se mě ptají... Kde je Zita? A jak se má? A já jim musím lhát. Že jsi doma a máš něco na práci a že ti fajn, i když vím, že není, ale já nevím co mám víc dělat. Myslel jsem, že chceš být sama, tak jsem tě samotnou nechal. Celý dva měsíce. A teď my řekneš, že je to špatně? Já už se v tobě vůbec nevyznám. Už to není tak, že se na tebe podívám a vidím co chceš, co tě trápí. Já to prostě nevím. Kdy se stalo, že ses uzavřela i proti mně? Každý den když dojdu domů, čekám, že se mnou zase přiběhneš, skočíš na mě a dáš mi pusu a ty... Většinou sedíš na gauči a koukáš do blba. A zase každé ráno se bojím, já se přímo děsím odejít, aby jsi něco neprovedla, nebo si neublížila. Myslel jsem, že posledně jsme si to vyřídili" dodám a ona na mě s otevřenou pusou zírá. Doslova lapala po dechu. Jen jsem na ni koukal. ,,I po dvou měsích mě to bolí" šeptne a já přikývnu. ,,Já vím" odpovím a obejmu ji. ,,Nechci, aby ses o mě bál. Promiň. Snažím se s tím pořád někam srovnat, ale asi mi to moc nejde" dodá pobaveně a utře si slzy. Jen jsem se uchechtl a stáhl ji na postel. Sedla si a jen na mě tiše koukala. ,,Já... Chtěl jsem nahodit romantiku, abychom konečně mohli zase žít jako před tím. Chybíš mi. Chybí mi sex" dodám a ona se zasměje. ,,Mně taky" odpoví a drkne do mě. Jen jsem se zasmál a chytl ji kolem ramen. 

Pohled Zity:

Nakoukla jsme do pokoje, kde byly svíčky. ,,Nezačne to tu hořet?" zeptám se a Vadim se na mě prudce otočí. ,,Ještě ne!" jekne a hodí po mě botu. Zabouchla jsem dveře od koupelny a jen se smála. ,,Můžeš!" křikne a já výjdu ven. Stál kousek ode mě a usmíval se. ,,Ooo" zakňučím a jdu k němu. Jen se zasmál a objal mě. Políbil mě a posunul mě k posteli. ,,Počkej...". ,,Mám všechno" šeptne a zase mě políbil. Sundal mi triko a posunul mě dál. Zhluboka se nadechl. ,,Copak?". ,,Tak dlouho jsme spolu nespali" šeptne a vážně na mě koukne. ,,A kde je problém?" zeptám se pobaveně a on pokrčí rameny. ,,Co když tě to bude bolet?". Oba jsme se zastavili. ,,Nebude" šeptnu a on se pousměje. Jen se mi díval do očí. To jsme museli jet několik set tisíc kilometrů, abychom si všechno vyříkali?

Koooonec. 

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby