Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Revers

Pohled Zity:

Probudilo mě pípání. Pootevřela jsem oči a promla si rty. Mám hroznou žízeň. Někdo na mě začal mluvit. Chvíli mi trvalo než jsem se probrala úplně.

Pohled Vadima:

Vypadala hrozně zmateně. Hladil jsem ji po vlasech a vážně se na ni díval. ,,Dobré ráno" pronesu a ona pokýve hlavou. ,,Vadime?" hlesne a já na ni pobaveně kouknu. Usmála se a zase zavřela oči. ,,Musíme si domů pořídit narkozu". Zasmál jsem se a posunul se k ní blíž. ,,Nepovídej. Je ti dobře?" zeptám se a ona přikývne. ,,Jo. Je mi fajn" odpoví a potočí na mě hlavu. ,,Vadime? Oni tě sem pustili?" zeptá se nevěřícně. ,,Nechtěli, ale ukecal jsem je" odpovím a ona zvedne svoji ruku. Sykla a zase ji polžila. ,,Mluvil jsem s doktorkou a říkala, že tě zítra můžou propustit. Pokud budeš chtít" dodám a jí steče slza. ,,Copak?". Nemluvila a jen koukala do zdi. ,,Lásko. Proč pláčeš? Vždyť je všechno v pořádku. Operace dopadla dobře a můžeš domů" dodám a ona jen přikývne. ,,Jak jsi reagoval, když jsem ti napsala?" zeptá se a já se zarazím. ,,Normálně. Bylo mi to líto, ale nic hroznýho" odpovím a ona si povzdechne. ,,Takže ses neopil" pronese a já se umlčím. ,,Opil" pošeptám a ona jen přikývne. Zase jí stekla slza. ,,Mohla jsi to udělat trochu šetrněji" pronesu tiše. ,,Vybalili to na mě během chvilky a hned brzo ráno jsem šla na sál. Jak jsem ti to asi měla říct? Ale nemusel si chlastat". ,,Musel" oponuju a ona na mě dotčeně kouká. Do dveří vešla sestřička a usmála se na nás. ,,Jdeme to převázat a ochladit" řekne mile a já se opřu do křesla. Sundala jí obvaz. Trochu jsem se nahl, aby na to líp viděl. Na ruce jí vedla obrvská jizva. Udělalo se mi trochu blbě. ,,Tak... Bude se to hojit dlouho. To ti asi došlo. Než se ti spojí zase všechny nervy, tak nebudeš mít cit, jo? Hlavně se neklekni. Je to čerstvá jizva, ale myslím, že domů se dostaneš už zítra. Chceš něco donést?" zeptá se a Zita se zamyslí. ,,Mám hroznou žízeň" odpoví a ona se usměje. ,,Jasnačka. Hned jsem tu zpátky. Vy chcete něco?". ,,Ne, děkuju" odpovím a ona odkráčí pryč. ,,Je milá co?" zeptám se a Zita jen přikývne. ,,Notak lásko. Nezlob se na mě" řeknu a ona přikývne. ,,Nezlobím" odpoví a do dveří zase vejde sestřička. Podala jí kelímek s vodou. ,,Napij se děvče. Jinak... Dnes nasadíme prášky jo?". Zita jen přikývla a mávla na ni. Opřel jsem se o postel a pozoroval ji.

Pohled Zity:

,,Můžeš mi prosím napustit ještě?" zeptám se a Vadim přikývne. ,,Jo. Málem jsem zapomněl! Donesl jsem ti nějaký mňamky" dodá a donese mi další vodu. Neměla bych se na něj zlobit. Vím, jak je hrozně ovlivnitelný emocemi. ,,Lehni si ke mně prosím". Překvapeně na mě koukl. Posunula jsem se a Vadim si sedl vedle sebe. Nakonec mě objal a dal mi pusu do vlasů. ,,Hrozně mi chybíš. Bez tebe jsem ve stresu a doma je bordel" dodá a já se zasměju. ,,Ale zvládáš to. Poradil by sis" řeknu a on na mě naštvaně koukne. ,,Už nikdy nechci být sám. Rozumíš? Nikdy" dodá naléhavě a sklouzne níž. ,,Být sám je to nejhorší co se mi může stát". Jsem ráda, že mu chybím a že mě potřebuje. ,,Ty pláčeš?" zeptám se tiše a on pokýve hlavou. ,,Ne" hlesne a ryhle si utře slzy. ,,Vždyť víš, jak mě to vždycky vezme" dodá a já se jen zasměju. ,,Slyším smích. To je dobré znamení. Dobré ráno Růženko" pronese doktorka a stojí mezi futry. Vešla a přitáhla si židli. Otevřela si složku a prohlídla si mě. ,,Jak se cítíš?". ,,Už dobře" odpovím a ona se pousměje. ,,Vidím, že jste se šťastně shledali. Vám bych se chtěla hlavně omluvit, že jsem nedodržela slovo, ale rána byla velmi špatně sešitá. Musela jsem zakročit dřív, než by nám to nateklo". Vadim jen mávl rukou. ,,Já vám do tohohle kecat nebudu. Nejsem doktor" řeknu a ona pokrčí rameny. ,,Já taky ne" pronese a my na sebe nechápavě koukneme. ,,Dělám si srandu. Vystudovala jsem veterinu" dodá a Vadim na ni překvapeně kouká. Zasmála se a mrkla na něj. ,,Sranduju. Klid. Blbý forky. Proč jsme přišla... Sestra říkala, že jste se probrala, tak jsem s vámi chtěla probrat, co se bude dít dál. Nevidím důvod proč byste tu měla dál trčet....". ,,Návštěvní hodiny končí".

Pohled Vadima:

Zase ta otravná sestřička. Povzdechl jsem si a slezl z postele. ,,Maru dobrý. Já ho potom vyprovodím" pronese doktorka a ukáže na křeslo. Sedl jsem si a chytl Zitu za ruku. ,,Tak... Zítra to podepíšeme a pustíme vás domů. Ode dneška nasadíme vaše prášky co jste měla brát. Tím myslím Prozac. A ta ruka... Sestra vám možnáuž řekla, že bude trvat než budete mít zase cit. Řez byl přes tepnu a šlachu, takže bylo počkozeno množství nervů, ale do půl roku, to bude v pořádku. Budete cítit brnění a někdy vás to bude bolet, obvzlášť, když budete hodně s rukou manipulovat. Proto bych doporučila se stát na chvíli levákem" dodá a Zita jen přikyvuje. ,,Je něco na co si dát pozor?" zeptám se a ona pokrčí rameny. ,,Na zanítění, ale to si myslím, že bude v pořádku. Za měsíc se uvidíme na vytahování stěhů" dodá a zvedne se. ,,Bude to bolet?". ,,Bolelo vás vykrvácení, když vám to šili?" zeptá se stejně a ona přikývne. ,,Tak asi tak nějak, ale dvakrát víc, protože u vytahování stehů, se neumrtvuje" dodá a mávne na nás. Cítil jsem se tak šťatsnej. Zita se vrátí! A stihne svatbu! Zase jsme si k ní sedl a dal jí pusu. ,,Hrozně se mi ulevilo" pošeptám a ona přikývne. Zase jsme ji objal. Její přítomnost mi stres snižuje ze 100, na 20. Ona Zita sama o sobě je taky důvod proč se stresuju. ,,Už se těším až se doma pořádně pomazlíme a dáme si normální jídlo" pronese a já se jen zasměju. To mi taky chybí. Normální jídlo. Teď pořád jím jenom něco z Dáme jídlo a už mi to leze krkem.

Koooonec.

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby