Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Na stopě

Pohled Vadima:

,,Jedeme domů už dneska. Ondra podplatil jednoho mechanika a on nám to spravil hned. Sranda je, že jsme potřebovali jen startovací kabely. No nic. Napiš mi až si to poslechneš". Ondra si sedl do auta a pobaveně na mě koukl. ,,Máš problém jestli jí posíláš hlasovky" pronese a já na něj nechápavě kouknu. ,,Od včerejška o ní nic nevím. To je divný. Zita se ráda připomíná" dodám a on se zasměje. ,,Spí. Beztak chlastaly".

Mobil mi nebere. Neodpovídá mi na zprávy. Holky neví kde je. Sisa neví kde je. Máma neví kde je. Co se děje? Jakoby nechtěla, abych ji našel. Ale nemohla nikam odejít. Svoje oblíbený boty tu má a Robina by taky nenechala doma dlouho. Podle toho, že má plnou misku, musela ráno odejít. Bylo tu uklizeno, navařeno a dokonce mi tu nechala i sladkosti. Jestli leží někde v příkopu a je po ní, tak nevím co budu dělat. Cinkla mi zpráva. Aha. Jenom balíček. Sakra. Tohle čekání mě vážně nebaví.

Pohled Zity:

,,Už je doma a shání se po mně" šeptnu a ona přikývne. ,,Ode mě se nic nedozví. Dělej co je podle tebe dobře" odpoví a já přikývnu. ,,Děkuju vám, že jste mě vzala k doktorce a že mi pomáháte. Bez vás bych se z toho zbláznila" odpovím tiše a ona mě obejme. ,,Zlato moc tě mám ráda a nedovolím, aby se stalo něco tobě, nebo miminku. Udělala jsi dobrou věc a jestli Vadim bude dělat bugr, prostě mi zavolej a já na něj zavolám policajty" odpoví a já se jen zasměju. ,,Děkuju" šeptnu a ona mě pohladí po vlasech. Vylezla jsem z auta a popošla k domu. Potichu jsem odemkla a vešla dovnitř. Ani teď nevím jestli mu to mám říct. Hlavně nechápu proč je doma tak brzo. Je teprve úterý. ,,Lásko!" křikne a běží ke mně. ,,Proč mi nebereš mobil? Bál jsme se o tebe" dodá a hned mě políbí. Oba jsme klopýtly. ,,Bože. Tak moc jsi mi chyběla. Tak hrozně". Začala jsem brečet. ,,Ale dobrý. Už jsem doma" dodá mile a obejme mě. Přikývla jsem a dál brečela. ,,Kde jsi byla?". Vážně jsem na něj koukla. Tuhle radost mu nemůžu zkazit. Neřeknu mu to. Nikdy. Teda. Až ztloustnu bude se hodně divit, ale nějak to uhraju. ,,Jsem ráda, že jsi doma!" zaúpím a on se zasměje. ,,Chyběl jsem ti?". ,,Moc! Nevím co bez tebe budu dělat" odpovím a on se zase zasměje. ,,Vždyť tu budu s tebou" řekne a pohladí mě po vlasech. Chvíli jsme si koukali do očí. ,,Co se stalo?" zeptá se rázně a já na něj vyděšeně kouknu. ,,Nic. Akorát jsem byla do lékárny" odpovím a on se pousměje. ,,Ježiši. Lekl jsem se, že jsi zase něco provedla".

Pohled Vadima:

Seděl jsem na lince a pozoroval ji. ,,Napadlo mě... Nechtěla by jsi se mnou jet za rodiči? Dlouho jsem je neviděl" dodám a ona se úplně zastaví. ,,Jo. Můžeme" odpoví po chvilce a otočí se na mě. ,,Vážně se nic neděje?". ,,Ne. Jen jsem unavená. Měla jsem tu Jasmínu a pořád brečela, tak jsem se moc nevyspala" odpoví a jen pokrčí rameny. Šel jsem k ní a objal ji kolem pasu. Hned sebou cukla a odstoupila ode mě. S otevřenou pusou jsem na ni zíral. ,,Promiň. Mám měsíčky" řekne rychle a já se na ni usměju. ,,Měla jsi to říct hned" odpovím a obejmu ji. ,,Nechám tě" šeptnu a ještě ji pohladím po vlasech. Šel jsem do pracovny a sedl si k počítači. Jen co se zapl na mě vyskočilo několik oken. Jak poznám, že jsem těhotná? ,,Zito!" zavolám a ona nakoukne do dveří. ,,Ty sis hledala jak poznám, že jsem těhotná?" zeptám se nechápavě a ona na mě vyděšeně koukne.

Pohled Zity:

Říkala jsem jim ať to vypnou. ,,Ne. Byly tu holky a... Neměla bych ti to říkat" dodám tiše a on se usměje. ,,Která z nich je v tom? Petra? Že jo?" zeptá se a já nenápadně přikývnu. ,,Myslel jsem si to. Michal je poslední dobou hodně zaraženej". Jo tím to bude. Vůbec to není tím, že spolu měsíc nespali. ,,Nikde to hlavně neříkej. Není si jistá" dodám a on přikývne. Opřel se v křesle a jen na mě pobaveně koukal. ,,Děckem si zkazí život. Vždyť je na škole a Michal... Ten není připravenej ani na kočku". ,,Myslíš, že my jsme na tom jinak?" zeptám se pobaveně a on pokrčí rameny. ,,Máme dům. Peníze. A máme psa. Myslím, že my jsme asi v pohodě" odpoví a já rychle odejdu. Zase mi začaly padat slzy. Nedokážu se rozhodnout! Mám mu to říct teď, nebo až si budu jistá, že se vážně nic nepokazí? ,,Můžeme jet?" jekne a já si poberu věci. ,,Jo!" jeknu zpátky a jdu ke dveřím. Vzal Robina na vodítko a vyšel s ním ven. ,,Volal jsi mámě?" zeptám se a on přikývne. ,,Psal jsem tátovi" odpoví a sedne si do auta.

Pohled Vadima:

Zazvonil jsem a napjatě čekal až máma otevře. ,,Třeba nejsou doma" šeptne Zita a já pokývu hlavou. ,,Jsou doma. Jenom zase leží" odpovím a zase zazvoním. Po chvíli se ozval bzučák. Vyběhl jsem schody a objal mámu. ,,Ahoj" pronese a já se na ni usměju. ,,Překvapení" řeknu a ona se zasměje. ,,To jo" odpoví a pustí nás dál. Zitu ani neobjala. Ani se na sebe nepodívaly. ,,Čau!" křiknu a táta sem pomalu dojde. ,,Nazdar chlape. Tak co. Povídej" dodá a oba jdeme do kuchyně. ,,Skvělý. Ta ženská byla hrozně milá. Někdy až moc. Snažila se nám ve všem vyhovět, ale někdy se mi zdálo, že je hrozně falešná. Chápeš. Že až moc chtěla. Nakonec jsme to vzali. Myslím, že to byl dobrej krok" dodám a sednu si ke stolu. Zita a máma pořád nikde. ,,Kde jsou?" zeptám se pobaveně a on jen pokrčí rameny. ,,Máma dostala zase nějaký malovátka" odpoví nejistě a sedne si ke mně. ,,Vadimku dáš si něco?". ,,Kafe prosím" odpovím a Zita si sedne naproti mě. ,,A ty Zituško?". ,,Jenom vodu" odpoví tiše a ona přikývne.

Pohled Zity:

Nechala jsem je bavit a mlčela. Pořád jsem si přehrávala ty dny. Dny kdy jsem nevěděla a teď vím. Jsem sakra těhotná. A Vadim o tom neví. To je fajn. Jestli se bude pořád vyptávat co mi je a tak, buďto sebou seknu, nebo mu to vyklopím. A to vážně nechci. Zatím ne. Já jsem těhotná, jako náctiletá. To je v prdeli. Táta mě zabije. Jsem jako moje máma! ,,Haloo. Zito. Slyšíš?" zeptá se Vadim a poklepe se mnou. ,,Jo" odpovím tiše a on se ke mně nahne. ,,Na něco jsem se ptal". ,,Jo. Jasně" odpovím a on přikývne. Zase začal povídat. Bylo mi tak hrozně špatně a smutno.

,,Seber se holka. Není to konec světa" šeptne a já přikývnu. ,,Já vím, ale já to nezvládám. Nezvládám to. Nechci to. Vadim se mi hnusí. Jeho dotyk. Nedokážu ho ani obejmout. Pomozte mi prosím. Nechci to" dodám a zase začnu brečet. ,,Ale zlato. Tím si projde každá. Bude ti špatně, budeš mít výkyvy nálad, Vadim se ti bude hnusit ještě dlouho, ale přejde to" odpoví a obejme mě. ,,Měla bych mu to asi říct" šeptnu a ona pokýve hlavou. ,,Ne. Nesmíš mu udělat naděje. Co kdyby se něco stalo? Dej tomu ještě měsíc. Možná dva. Počkej do prvního trimestru. To už nic nehrozí. Vždyť ti to doktorka říkala" dodá a já přikývnu. ,,Dobře" šeptnu a ona mě zase obejme. ,,Zvládneš to. Až se ti narodí, budeš to cítit zase jinak". Ať to neříká! Jinak se zblázním! Přišel k nám jeho táta. ,,Zito drž se" šeptne a já jen přikývnu. Objal mě a dal mi pusu do vlasů. ,,Tak jo. Robin je v autě. Jedeme?" zeptá se Vadim ode dveří a já jen přikývnu. Chytl mě kolem ramen. Rychle jsem se mu vykroutila a šla pryč.

Pohled Vadima:

Otočil jsem se na rodiče, co na mě lítostivě koukali. ,,Mějte se" šeptnu a zavřu za sebou. Došel jsem Zitu a chytil ji za ruku. ,,Proč přede mnou utíkáš? Udělal jsem ti něco?" zeptám se a ona pokýve hlavou. ,,Ne. Jen bych chtěla domů" odpoví křečovitě a sedne si do auta. Chvíli jsem na ni koukal. Nakonec jsem nastartoval a ruku jí položil na stehno. Odtáhla se a pořád koukala do okna. V odrazu jsem viděl, že brečí. Co se stalo, tak hroznýho, že se mě nechce dotknout? ,,Lásko?". Jen přikývla a pootočila se na mě. ,,Řekla by jsi mi kdyby ti někdo ublížil, že jo?" zeptám se a ona přikývne. ,,Řekla" odpoví a já na ni tázavě kouknu. ,,Nikdo mi nic neudělal. Akorát mi není dobře. Nic to není. Vyspím se z toho" dodá tiše a usměje se. Tohle mě moc neuklidnilo. Mám zase začít na ni víc tlačit? Spíš ne. Uvidím co bude zítra, ale zdá se mi jakoby mi něco tajila. Ale proč by mi něco tajila. Možná, protože se něco stalo, když byla s holkama.

Konnec.

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby