Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Chutě

Pohled Vadima:

Nervozně jsem klepal nohou a koukal na ni. ,,Uklidni se" šeptne Zita a já přikývnu. Napil jsem se a doktorka si nás prohlídla. ,,Poprvé?". Jen jsem přikývl. ,,Zatím vše vypadá dobře. Myslela jsem, že po minulém těhotenství se bude potrat opakovat, ale vypadá to, že zatím...". Zaklepala do stolu a mírně se usmála. ,,To šlape jako hodinky. Jak se cítíte?" zeptá se a koukne na Zitu. ,,Unaveně. Hladově a... Asi jsem nechala otevřené dveře" dodá a já na ni vylekaně kouknu. ,,To k tomu patří. Budete unavená, náladová a určitě budete rozladěná. Hlavně máte teď citlivější smysli. Vlivem častého zvracení vás bude bolet žaludek. S tím souvisí chutě a nechutě. Třeba z vašeho oblíbeného jídla vám bude špatně a naopak. Z něčeho čeho byste se nedotkla, budete přímo slintat. Tohle všechno začíná kolem pátého a šestého týdnu. Vy tatínku se zatím uklidněte. Z nejhoršího nejsme ještě venku. Pořád se může něco pokazit. Potřebuju, aby jste doma vytvořil příjemné prostředí a co nejmíň Zitu stresoval" řekne ke mně a já přikývnu. ,,To je jasný. Je ještě něco co bych mohl udělat?" zeptám se a ona pokýev hlavou. Podala mi nějaký papír. ,,Pročtěte si to a dělejte co uznáte za vhodné" odpoví a Zitě podá nějakou kartičku. ,,Zase se uvidíme za měsíc. Kdyby se něco dělo tak dřív". Usmála se na nás. ,,Takže... Na kolik procent teď vypadá, že budeme vážně rodiče?" zeptám se a Zita se na mě ohlédne. Doktorka se usmála a pokrčila rameny. ,,Proč by jste neměli být?" zeptá se a natáhne ke mně ruku. Potřál jsem si s ní. ,,Děkuji" odpoví a ona jen přikývne. Pomohl jsem Zitě oblíct a chytl jsem ji za ruku. Ona mi právě řekla, že budeme rodiče! Nadšeně jsem se otočil na Zitu. Nijak se netvářila. ,,Ale" šeptnu a ona se rozbrečí. Objal jsem ji. ,,Půjdeme na oběd?". ,,Ano prosím" odpoví a já se zasměju.

Pozoroval jsem ji, jak se cpe. Myslím, že se s tím už srovnala. Včera mi dokonce dala pusu. A dneska se nechala obejmout. ,,Proč nejíš?" zeptá se a já se zasměju. ,,Už mám dost" odpovím a ona přikývne. ,,Fajn. Půjdu ještě na záchod" šeptne a zvedne se. Už si i představuju, jak bude vypadat s břichem. Celkem vtipně. Vážně to nemusí být tak hrozný. Jakmile přiběhla, chytla mě za ruku. ,,Půjdeme se projít?" zeptá se nadšeně a já na ni nechápavě kouknu. ,,Můžeme" odpovím a ona poskočí. Jestli před tím byla náladová, tak teď to asi nepřežiju. Procházeli jsme kolem cukráren, obchodů se zvířatama a... Obchodem pro děti. ,,Chceš se tam podívat?" zeptám se nenápadně a ona se zastaví. Chvíli mlčela. ,,Jasně" odpoví nadšeně a táhne mě dovnitř. Šli jsme úplně dozadu. ,,Jestli to bude holka uděláme jí pastelový pokojíček. Růžová postýlka a v ní modrý a žlutý polštářky a když to bude kluk, bude mít pokoj do šeda s nějakou pěknou veselou barvou. Třeba touhle limetkovou, nebo takovou světle žlutou!" jekne a prochází kolem panelů. Radši jsem jí na to nic neříkal. ,,Pokoj bude mít nejprve hned vedle nás a jak bude starší, přestěhujeme ho na druhý konec, aby měl klid a to potom bude mít pokoj do bíla. S krásným velkým kobercem a...". ,,Jsi v šestým týdnu. Zatím je to velký asi jako semínko od melounu" řeknu a ona se na mě otočí. V očích se jí zase leskly slzy. ,,Ne. Prosím neplač" šeptnu a obejmu ji. ,,Doktorka řekla, že pořád nejsme z nejhoršího" pronese a já přikývnu. ,,Já vím, ale taky řekla, že se není čeho bát. Všechno šlape jako hodinky přece" dodám a ona přikývne. ,,Lásko neplač. Mám tě vzít na něco dobrýho?" zeptám se a ona rychle přikývne. ,,Dáme si... Nějaký dort" pronese a chytne mě za ruku. ,,Na shledanou" řeknu rychle a ta ženská se na nás jen rychle podívá. ,,Jak se cítíš?" zeptám se a ona pokrčí rameny. ,,Mám chuť na...". ,,Ne to ne. Jak se cítíš psychicky? Už jsi se s tím smířila, nebo... Máš pořád nějaký stav?" zeptám se a ona se zastaví. ,,Nikdy se s tím nesmířím, ale... Není to tak hrozný ne? Za měsíc mi bude dvacet. To už není tak hrozný" dodá a pokrčí rameny. ,,Spíš mě akorát štve, že... Co si pomyslí lidi? Ze školy a tak. A co na to řekne táta? Zblázní se. A... Jak se cítíš ty?" zeptá se a koukne na mě. ,,Já? Já jsem šťastnej" odpovím a usměju se na ni. ,,Jasně. Mám strach. Jestli to zvládnu, ale vím, že spolu to dáme jak nic. Akorát. Nechtěl bych být jako můj táta. V některých směrech" dodám a ona přikývne. ,,Nikdo asi nechce být úplně jako jeho rodiče" šeptne a já k ní skloním pohled. Budeme toho ještě tolik muset změnit. Jak na nás, tak na okolí. ,,Kdy to řekneš tátovi?". ,,Až si budu jistá, že to dotáhneme do konce" odpoví a koukne na mě. Chápu to. Já to vlastně vím jen, protože jsem na ni zase zatlačil. K první cukrárně co jsme došli, měli zavřeno. ,,Hej" šeptne uraženě Zita a já se zasměju. ,,Dál je ještě jedna" řeknu a ona zase poskočí. ,,Slyšel jsi co dneska řekla doktorka taťko?" zeptá se a já se začnu smát. ,,Hodně mě to zaskočilo mamko". ,,Ne mně tak neříkej. Fuj. Já si se svým ditětem budu tykat" pronese a já se na ni zmračím. ,,Mně rozhodně nebude říkat Vadime. Budeme máma a táta. Maximálně táta a Eliška" dodám a ona se na mě nechápavě podívá. ,,Ani jsme se nevzali a ty sis už našel někoho jinýho?" zeptá se a oba se začneme smát.

Zita si to nakonec rozmyslela. Chvilku se mi zdálo, že se vážně pozvrací. Seděli jsme na lavičce. Zita se vydýchávala a já ji hladil po zádech. ,,To ses tak přejedla?". ,,Za to může to děcko" odpoví tiše a já se uchechtnu. ,,Půjdeme. Kousek tady mám kamarády, tak...". ,,Půjdeme domů" šeptne a vzhlédne ke mně. Přikývl jsem a pomohl jí vstát. Z ničeho nic jsem si to uvědomil. Jak to mám někomu říct? Pane bože. Já budu táta! Jen jsem tiše šel a Zita mi mačkala ruku. Doprdele. Co si pomyslí třeba kluci ze školy? To jim mám, jako říct hahaha zbouchl jsem svoji holku a ona je nečekaně těhotná a za osm měsíců mi porodí dítě lol. To asi ne. Co na to řekne Zity táta? On mě tak hrozně zmlátí, že mě máma nepozná. Najme si nějaký lidi a ty se postarají o to, aby mě nikdo už nenašel. Tak to je v píči! Nárazem jsem dostal strach. ,,Co mi udělá tvůj táta?" zeptám se tiše a Zita se na mě pobaveně podívá. ,,A co by ti měl jako udělat?" zeptá se stejně a já pokrčím rameny. ,,Jestli si na mě nanajde vraha, nebo tak" odpovím a ona se zasměje. ,,Můj táta? Ten nás oba maximálně vydědí. A to mě trápí asi nejmíň" dodá a usměje se na mě. Hned na to mě zastavila. ,,Promiň, že jsem se k tobě chovala jako mrcha" řekne a já jen pokývu hlavou. ,,Máš na to právo" odpovím a ona se ke mně nahne. Tohle bylo po druhé co mi dala pusu a neutekla hned. Usmál jsem se a jemně ji objal. ,,Asi se pozvracím" šeptne a já se zase začnu smát. ,,Nesměj se" šeptne a jde uraženě pryč. Došel jsem ji a chytl ji kolem ramen. ,,Mamča nám bude blinkat". ,,Že já pobliju tebe ty blbče?" zeptá se naštvaně a já odběhnu. Zita běžela hned za mnou. ,,Dobrý! Klid. Promiň" šeptnu a ona na mě skočí. Podepřel jsem ji a kousek s ní šel. ,,Už si chci lehnout a dát si mango" šeptne a já jen zaraženě kouknu. ,,Mango teď asi neseženu lásko". ,,Tak si dám meloun" odpoví a já radši mlčím. To bude ještě složitý.

Kooonec.

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby