Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Kdo je za dveřmi?

Pohled Vadima:

Kdykoli nikdo není doma, můžu si dělat co chci. Dřív, jsem si sedl k pornu, ale od té doby co mám Zitu, to nějak ztratilo kouzlo. Seděl jsem na lince a kouřil. ,,Robe. Pojď nahoru. Pojď" dodám a on vyskočí za mnou. ,,Zita by po mě křičela, že tě na to učím" šeptnu a on si na mě sedne. Hladil jsem ho a koukal ven. Jakmile se ozval zvonek, trochu jsem se lekl. Zita nesnáší, když kouřím doma. Navoněl jsem to tu a otevřel okno. Hned jsem šel ke dveřím. Překvapeně jsme na sebe koukali. ,,Co tady...". ,,Byl jsem kousek od tud" odpoví a pokrčí rameny. ,,To asi těžko" šeptnu a on se ohlídne. ,,Hele... Myslíš, že jediná Zita zdrhala z baráku?" zeptá se a já ho pustím. ,,Jak ses sem sakra dostal?". ,,Vlakem" odpoví a hodí si batoh na zem. ,,Ví to táta?" zeptám se a on se uchechtne. ,,Myslíš, že by mě pustil? Utekl jsem" dodá a já se natáhnu pro mobil. ,,Opovaž se" pronese a vykopne mi ho z ruky. ,,Tak mi alespoň řekni...". Slyšel jsem auto. ,,Zita. Vem si všechny věci a jdi nahorů. Odvezu tě domů, jakmile usne" dodám a on pokýve hlavou. ,,Nechci se tam vrátit" odpoví a já na něj jen tiše koukám.

Pohled Zity:

Ani jsem nemusela odemykat. Vadim otevřel dveře a usmál se na mě. ,,Kdo nebude křičet řekne co". ,,Co?" zeptám se a on odstoupí. Objevil se za ním Honza. Jen na mě zamávala. ,,Co tady...". ,,Řekla jsi, že nebudeš křičet!" jekne a já hned běžím za ním. Utíkal do kuchyně a stoupl si za stůl. ,,Pojď sem ať tě můžu praštit!" křiknu a on pokýve hlavou. ,,Vadime pomoc!" jekne a Vadim mě chytne. ,,Klid. Určitě nám to vysvětlí" dodá a já přikývnu. ,,Vysvětluj!". ,,Dobře. No. Nepřijela jsi na Vánoce a táta o tobě nechtěl mluvit" odpoví a já si skoro rvu vlasy. ,,Proč jsi nenepasal?" zeptám se a on pokrčí rameny. ,,Mohla by jsi mi nějak zalhat, nebo neodepsat. Takhle alespoň vidím co se děje. Tak co se děje? Slíbila jsi, že přijedeš" dodá tiše a já na něj smutně kouknu. ,,Jseš idiot. Měl jsi alespoň zavolat, abych pro tebe přijela" pronesu a on jde k nám. ,,Znám to tu".

Pohled Vadima:

Všichni jsme seděli v obýváku. ,,Jo je v pohodě" šeptne Zita a Honza zatím hladí Robina. ,,Nechám si ho tu, jak dlouho bude chtít. Jo. Do začátku školy bude zpátky. Fajn. Ahoj" šeptne a mobil odloží. ,,Jak tě to mohlo napadnout?" jekne a on skloní hlavu. ,,Nechal jsi tam kluky a... Máš jediný štětsí, že jsme doma. Co kdybysme odjeli? Co bys jako dělal? Vlaky takhle pozdě už nejezdí. Mohl jsi někde zůstat vyset...". ,,Ty jsi taky zůstala vyset v Liberci a já tě kryl" šeptne a ona si povzdechne. Zoufale na mě koukla. ,,Tak jo. Nehádejte se. Ty tu můžeš zůstat a ty...". Ukázal jsem na Zitu. ,,Do kuchyně" dodám a ona přikývne. Opřel jsem se o linku a ona na mě jen nechápavě koukala. ,,Co si jako myslí?". ,,A co sis myslela ty?" zeptám se stejně a ona se utiší. ,,To bylo něco jinýho. Já jsem neodjela přes celou republiku. Hned jsem se vrátila. Třeba za týden" dodá a já ji obejmu. ,,Chybíš mu. Uznej, že tahle situace s tátou není optimální". Přikývla a opřela se o mě. ,,Já to s ním nějak vyřeším" šeptne a já jí dám pusu do vlasů. ,,Zatím půjdu spát. Jsem mrtvej" dodám a ona se zasměje. ,,Nemusel si na mě čekat" odpoví tiše a já ji pohladím po tváři. ,,Hlavně v klidu".

Pohled Zity:

Vadim šel spát a Honza na mě nenápadně pozoroval. ,,Tak co se děje?" zeptám se a on pokrčí rameny. ,,Nic. Vážně žádný problém" odpoví a já si sednu naproti němu. ,,Tak proč jseš tady?". ,,Děláš, jakoby si mě tu nechtěla" šeptne a skloní hlavu. ,,To není pravda. Jenom mě to překvapilo. Tak co se ti honí hlavou, že zdrhneš?". ,,Nevím! Je mi patnáct. Jak mám vědět co vlastně chci? Hele... Táta o tobě od Vánoc nemluví a já se o tebe akorát bál. Klukům se po tobě stýská a já jsem najednou ten nejstarší. Karin mi našla doučovatele a holka, která se mi líbí mě před celou třídou poslala do prdele. Na Štědrý den jsme byli u dědy a ten se zas opil jak prase a ani s náma nešel na hřbitov zapálit svíčku. Všechno je zase v hovnech" dodá a já jen přikyvuju. ,,Asi tě toho trápí dost" šeptnu a on pokrčí rameny. ,,Nemám se s kým bavit. S tebou jsem byl alespoň jednou týdně a mohli jsme se pobavit, i když jsi byla protivná" dodá a já se zasměju. ,,Nevidím důvod proč by jsi sem nemohl jezdit častěji. Víš nedostanu se tak často do Frýdku. Někdy jsem v práci a kdybych chtěla, tak musí mít čas i Vadim" dodám a on na mě nechápavě kouká. ,,A to nemůžeš přijet jenom ty?" zeptá se tiše a já se zasměju. Mávla jsem na něj, aby si ke mně sedl. ,,Vadim je láska mýho života. Pochopíš to, až budeš starší, ale my bez sebe nikam nejezdíme" odpovím a on se zasměje. ,,Ani na víkend?". ,,Ani na den. Jenom když spolu nejsme půl dne, už mi volá a shání mě, že se mu stýská. Nemůžu ho tady nechat" dodám a on se začne smát. ,,Navíc... Robina tu taky nesmíme nechat. Někdy se staráme o psa Vadimových rodičů a kamarádům hlídáme dítě. Není tak lehký si najít osm hodin času na cestu tam a zpět". Tiše přikyvoval a pobaveně na mě koukal. ,,Jseš dospělá. Fuj" šeptne a oba se začneme smát.

Chystala jsem mu peřiny a odstrkovala Robina, aby nevyskočil na postel. Jakmile Honza vešel otočila jsem se na něj. ,,Jenom... Jseš tu vždycky doma, takže se vůbec neboj. Prošmejdi skříňky v kuchyni, najdi si sladkosti a choď spát kdy chceš. Prostě jako dřív. Akorát... Nelez Vadimovi do pracovny. Nemá to rád" pronesu a on přikývne. Rozhlédl se po pokoji. ,,Vypadá pořád stejně" šeptne a já se zasměju. ,,Jo. Sem nahoru nechodíme" odpovím a on se zasměje. ,,Už jste si něco našli místo domu?" zeptá se a já si za ním sednu. ,,Zatím ne. Nějak to nehrotíme. Pak by jste se neměli kam vrátit" odpovím a on na mě smutně kouká. ,,My se už nevrátíme. Bydlíme přece ve Frýdku" dodá a já přikývnu. ,,To sice jo, ale jednou se sem jeden z vás třeba bude chtít vrátit" odpovím a on pokrčí rameny. ,,Třeba jo" šeptne a jde si pro batoh. ,,Něco jsem vám přivezl. Tohle ti posílá Štěpán. A tady ti Sam posílá pro Vadima šutr co vypadá, jako on prej" řekne a oba se začneme smát. ,,Tak díky. Předám". Vstala jsem a šla ke dveřím. ,,Co... Budeme zítra dělat?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,Něco vymyslíme" odpovím a mávnu na něj. Zhasla jsem všude v domě a šla za Vadimem. Pořád mu tu svítila lampička, ale už dávno spal. Nebo alespoň, tak vypadá. ,,Popovídali jste si?" zachraptí a já přikývnu. Objala jsem ho a dala mu pusu. ,,Sam ti posílá kámen" šeptnu a on se zasměje. ,,Proč?". ,,Prej vypadá jako ty a myslím, že i jo" odpovím a on mě vtáhne pod deku. ,,Ráno se na něj podívám". Chvíli mlčel, ale jakmile jsem zhasla, zase se ozval. ,,Co ti Honza řekl?". ,,Hodně věcí. Ale spíš jenom blbě snáší, že je teď on nejstarší a má povinnosti" odpovím a on se uchechtne. ,,A proto zdrhá jak ty? Bože vy jste všichni stejní" dodá a já ho mírně praštím. ,,Jsem zvědavej kdy nám takhle na dveře zazvoní Štěpán". Oba jsme se zasmáli. Má pravdu. Až moc se v něm teď vidím. Mně alespoň pomohl Vadim, ale on je tam sám. Taky by mě to štvalo. Vadim mě zezadu objal a pevně mě držel. ,,Dobrou" šeptne a já přikývnu. ,,Dobrou" odpovím tiše a dál koukám do okna. Prosvítala sem lampa z ulice. Co budeme zítra teda dělat?

Kooonec.

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby