Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Den pod psa

Pohled Vadima:

Jenom si mě prohlížel a něco si zapisoval. ,,Takže vy mi tvrdíte, že to v naší smlouvě nebylo uvedené?" zeptá se a já mu ji podám. ,,Klidně si ji znovu pročtěte" odpovím tiše a on si mě nedůvěřivě prohlíží. ,,Mohl jste ji klidně přepsat". ,,To snad nemyslíte vážně? Už od začátku s vámi jednáme, jako s právoplatnými zákazníky a vy se mi teď snažíte říct, že falšuju dokumenty? Klidně vám dám číslo na naši účetní a ona vám dá tu stejnou smlouvu i s fakturou" odpovím a on si založí ruce. ,,Pane Tkačenko. Já prostě nebyl s vaší prácí spokojený. V tom případě nezaplatím" dodá klidně a já na něj překvapeně kouknu. ,,Co?" zeptám se tiše a on jen pokrčí rameny. ,,Nebudeme platit, když...". Dál jsme ho neposlouchal. Tohle se mi stalo poprvé. Kde je Ondra, když ho potřebuju? ,,Omluvte mě" pošeptám a zvednu se. Vzal jsem si mobil a sedl si do kouta. ,,Ondro. Potřebuju pomoc" pošeptám.

,,Pane Kovařík. My se s váma o tom vůbec nebudeme bavit. Tady máte smlouvu, naše i vaše podmínky zněly jasně. My vám navrhneme kancelář a vybudujeme projekt a vy nám do dvou týdnů zaplatíte. Jak tady vidím, tak máte platit 30 000 a v našich podmínkách jsou také penále za každý týden prodlení. Což znamená, že nám dlužíte už 50 000. A my se jich nevzdáme. Pozveme si posuzovatele, který si obhlídne vaše pokyny a naši práci, kterou jsme vám dvakrát posílali a vy jste ji odsouhlasil. Minulý týden se začaly kopat základy. Už se nemáte kam hnout. Buďto nám zaplatíte, nebo to budeme řešit soudem" dodá Ondra a já jen tiše sedím. ,,Hoši, ale já vám nemám jak zaplatit" pronese s mírným úsměvem a Ondra se posadí. ,,Vy nevíte, jak se to řeší? Buďto si pujčíte, nebo budete muset zastavit nějaký majetek, abyste si zaplatil projektanty. Vadim na tom dělal celej měsíc. A vy nám během půl hodiny nejste ani schopný říct nějakou dobrou výmluvu, proč nám na účet pořád nepřišla ani koruna? Děláte si srandu?" zeptá se naštvaně Ondra a já jen přikyvuju. Něco bych k tomu řekl, ale Ondra to zvládá sám. ,,Můžu vám dát těch 30 000, ale těch dalších 20 000 nemám". ,,To nás nezajímá. Podepsal jste naši smlouvu a pokud nevíte tak nedodržení smlouvy, na kterou jste přistoupil, jsou další penále. Takže chcete místo 50 000 dát 100 000?" zeptá se Ondra a on jen kýve hlavou. ,,Firma nevydělává". ,,Naše taky ne, když jsme vzali vaši nabídku" šeptnu a Ondra přikývne. ,,Hele... Jsme poctivý kluci. Máte týden na to, to zaplatit a my to nebudeme dál řešit. Pokud se do týdne nic nestane a vy zmizíte, jako poprvé, přístě nepříjde Vadim, ale soudní obsílka a budete platit". ,,Co si to dovolujete?" zeptá se dotčeně a já se na něj usměju. ,,Nemáte na výběr". ,,Hoši. Já se v tomhle pohybuju dýl jak vy. Myslím, že výběrů je dost. 30 000 nebo se nedomluvíme" dodá a šibalsky se usměje. ,,Fajn. Ale další spolupráci od nás nečekejte" řekne Ondra a on se usměje. ,,Děkuji za spolupráci". Postavil se a podal si s ním ruku. ,,Minutku. Pro tenhle případ máme další papír na podepsání". ,,Ústní dohoda nestačí?" zeptá se a koukne na mě. ,,To by jste nás, ale mohl podrazit pane Kovařík. Chceme to pěkně hmatatelně" dodám a on se zase posadí. Vzal si propisku a rychle se podepsal. Posunul jsem to Ondrovi a taky se podepsal. ,,Děkujeme" řekne Ondra a já se zvednu. ,,Vyprovodím vás". ,,Budeme se těšit! A nashledanou" dodá Ondra a mávne na něj. Otevřel jsem mu dveře a pustil ho ven. Jen jsem se zpátky otočil na Ondru. ,,To byl kokot" pronese a já přikývnu. ,,Myslíš, že zaplatí?" zeptám se a on pokýve hlavou. ,,Tomu je jedno, co podepsal. Podle mě se těch peněz nedočkáme. Co se stalo, že jsi zavolal? Myslel jsem, že vybalíš drsnýho Vadima a ty jsi jen seděl a mlčel. Děje se něco?" zeptá se a já začnu balit věci. ,,Nějak nemám náladu se hádat. Navíc... Dneska jdu k doktorovi a jsem z toho nervozní" dodám a on si sedne ke stolu. ,,K jakýmu?". ,,K psychologovi" pošeptám a on se na mě nechápavě koukne. ,,Kam?". ,,K psychologovi" zamumlám a on vstane. ,,Ještě jednou, neslyším!". ,,K psychologovi!" jeknu rázně a on se utiší. ,,Pořád ti je... Na nic?". ,,Jo. Teda ne. Ani... Není mi nějak extra nejlíp, ale Zitě je asi hůř. Promiň, že to na tebe házím. Nemám si s kým promluvit poslední dobou. S rodiči se nebavím, ségra se stará o děcko a kluci... Chodí jenom do baru a tam já moc nechci" dodám a on se zasměje. ,,Jsme nejlepší kámoši. Klidně to na mě všechno vybal" dodá a já se na něj otočím. ,,Vážně jsme nejlepší kámoši?" zeptám se tiše a on přikývne. ,,Jasně! Pracujeme spolu, chodíme k sobě na kafe, chodíme spolu pít a... Jsme jako Superman a Robin. Vole. My jsme parťáci" dodá a já se na něj usměju. ,,No... Když jsme v tom". Povzdechl si a trochu trapně koukl do země. ,,Co je?". ,,No... Je to blbý, jo. Prostě se stala taková věc a já jsem něco udělala a teď už je to asi jasný a....". ,,Nechápu" šeptnu a on se usměje. ,,Budeš, ale první kdo to ví". ,,Dělej" řeknu se smíchem a on přikývne. ,,Fajn. No. Víš jak jsi jednou byl totálne zlitej a vykládal o tom, jak ses jednou podíval na Zitu a uvědomil si, že s ní chceš zůstat už navždycky? Pak jsi brečel, že se s tebou rozešla... To je jedno. No. Tak jsem takovej pohled zažil, taky a uvědomil jsem si, že by chtělo náš vztah posunout na další level". Jen jsem na něj nevěřícně zíral. ,,Ty si ji chceš vzít?" zeptám se tiše a on pokrčí rameny. ,,Jo. Nejspíš. Když jsi mi volal, tak jsem zrovna vyzvedával prstýnek" odpoví a já jdu rychle k němu. Skočil jsem na něj a objal ho. ,,Ty vole! To je skvělý!" křiknu a on se zasměje. ,,Nevěděl jsem, že budeš mít takovou radost". ,,Mám! Kokote. Budeš se ženit!". ,,Pokud řekne ano" pošeptá a já na něj vážně kouknu. ,,Řekne". ,,A co když ne?". ,,Řekne!".

Mezitím:

Pohled Zity:

V tichu jsem seděla v křesle a přemýšlela. Do školy jsem nenastoupila. Táta se se mnou nebaví a... Já nevím co se mnou je poslední dobou. Třeba teď se mi chce hrozně brečet, protože Vadim tu není a vrátí se dneska až pozdě večer a já nechci být v tom domě sama. Bojím se tam. Ne že by to bylo strašidelný místo. To vůbec. Máme to tam pěkný. Vadim se fakt snažil, aby to byl náš nový domov a dokonce i náš pes to tam má rád. Ale... Něco ve mně mě pořád hlodá a musím myslet na to, až se něco pokazí. Doktor odložil složku a sundal si brýle. ,,Nerad ti to říkám, ale jsme tu už hodinu a já jsem z toho posoudil, že je asi potřeba s tím začít něco dělat. Oceňuji, že jsi přišla sama od sebe, ale jestli jsi přišla ty sama, tak je to asi hodně špatné co?". Jen jsem pokrčila rameny. ,,Chodíš mi sem už pět let. Od patnácti, kdy tě sem strčila máma, do teď, kdy tě sem strká přítel. Nemyslíš, že máš ty úzkosti, protože se všechno daří a vždy, když bylo něco delší dobu v pořádku, tak se ti něco přihodilo? Všechno to pramení z jedné životní zkušenosti. Lidi odchází a zase přichází a ty jsi vystřídala mnoho duší, které jsi měla ráda. Z toho pramení úzkost a strach ze samoty. Dokonce i ty tiky se ti vrátili...". ,,Co?" zeptám se nechápavě a on ukáže na moji nohu, se kterou jsem klepala. ,,Jsi ve stresu" pošeptá a já jen mlčím. ,,Co mám dělat? Vím... Za všechno vždycky může hlava, ale teď to přenáším i na Vadima" dodám a on si povzdechne. ,,Je mi to moc líto, ale asi by to chtělo změnit prášky. Na nějaké silnější, které já už ti předepsat nemůžu". Chvíli mi trvalo než mi to došlo. ,,To snad nemyslíte vážně" šeptnu a on jen kroutí hlavou. ,,Pochopil jsem, že psychiatr je to, čeho se bojíš, ale v tuhle chvíli ti už nemůžu víc pomoct". Cítila jsem jak mi v těle cuká, jeden nerv za druhým. Pomalu jsem si to začínala uvědomovat. I Doležal, který tu se mnou protrpěl tolik let, to vzdal. ,,Můj známý... Chodili jsme spolu do školy je odborník přímo na tvůj případ. Pošlu mu tvoji složku a domluvím ti tam schůzku, jo?". ,,Ne. Prosím. Já nechci chodit k psychiatrovi" pošeptám a steče mi slza. ,,Buďto sem budeš každý měsíc docházet a nikam se neposuneme, nebo si necháš pomoct a bude zase všechno při starém. Třeba ti jenom předepíše prášky a pošle tě zpátky za mnou. Neboj se" dodá naléhavě a já se zvednu. ,,Já si to promyslím" pošeptám a on vstane. ,,Tady máš předpis na...". ,,Děkuju" řeknu rychle a vezmu si od něj papír.

Doma na mě nikdo nečekal. Jenom Robin a ten zase spal. Nákup jsem dala do ledničky a sedla si na linku. Kéž by přišel Vadim... ,,Jsem doma!". Vykulila jsme oči a šla pomalu za ním. ,,Ahoj" pošeptám a on se ke mně rozeběhne. Chytl mě a zvedl mě do vzduchu. Políbil mě a hrozně se usmíval. ,,Chyběla jsi mi!" jekne a položí mě na zem. Zase mě políbil a přidržel si mě. ,,Ty máš...". ,,Dobrou náladu? Ano! Ondra požádá Danielu o ruku!" jekne a já na něj nechápavě kouknu. ,,Vážně?". ,,Jo! A když řekne jo a bude svatba... Koukáš se na svědka!" jekne a poskočí si. ,,No teda. To jsem nečekala" šeptnu a on se přestane smát. ,,Stalo se něco? Jaký jsi měla den ty?". ,,Normální den" odpovím s úsměvem a on se zase radostně zatváří. ,,Mám tak skvělou náladu. Původně jsem chtěl jít k Jánskýmu...". On měl jít dneska taky k psychologovi? Jakto, že mi to neřekl? ,,Ale jakmile jsem se pobavil s Ondrou, tak se mi udělalo líp a když vidím tebe, jak...".

Pohled Vadima:

Otočil jsme se na ni a viděl, že brečí. ,,Pláčeš? Vždyť si se smála" dodám tiše a ona skloní hlavu. Rychle si utřela slzy a zase se usmála. ,,Nebrečím" oponuje a jde do kuchyně. ,,Ale jo. Co se stalo? Kdo ti ublížil?". ,,Nikdo" odpoví tiše a opře se o linku. ,,Notak. Mluv se mnou. Prosím. Nezazdi to zase" dodám a ona vyhodí rukama. ,,Nic se nestalo!" jekne a já na ni zklamaně kouknu. Chvíli bylo ticho. Povzdechla si a jen pokrčila rameny. ,,Byla jsem u Doležala" pošeptá a já jdu k ní. ,,A? Co ti řekl?". ,,Poslal mě k psychiatrovi. Že už mi nemůže pomoct a že je to na silnější prášky" odpoví a jen na mě kouká. Tohle mě zasáhlo. Zase jsem se cítil hrozně. Nemohl jsem ze sebe nic dostat. Absolutně nic. Tak hrozně mi to bylo líto. Vím, že pro ostatní by to nic nebylo, ale Zita... Už si musí připadat, že je s ní něco špatně. ,,Lásko". ,,Nech si to" pošeptá a založí si ruce. Její smutný výraz se snažila schovat v mikině. ,,Je nějaký způsob, jak bych ti mohlo pomoct?". ,,Obejmi mě" zaúpí a rozbrečí se. Natáhl jsem se pro ni a tiskl si ji v náručí. To je zase den. Jako na houpačce.

Koooonec.

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby