Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

,,Je to tady"

Pohled Vadima:

,,Už to přišlo!" křiknu a jdu do obýváku. Zita odložila knížku a posunula se. Skočil jsem k ní a rozdělal dopis. ,,Náhradní termín maturitní zkoušky... 3. září" řeknu a ona si lehne. ,,Achjo. Celý léto zkažený" šeptne a já jen mávnu rukou. ,,Je to jenom jeden didakťák. Věděla jsi o tom" dodám a ona přikývne. ,,Ustní dopadlo dobře a teď se akorát soustředíš na to, dostat se na to podnikání a máš to vyřešený" pronesu a ona si odkreje obličej. ,,Kéž by to bylo takhle jednoduchý" šeptne a zase si sedne. ,,Je ti líp?". Utišila se a jen přikývla. ,,Tenhle týden už jo. Jak jsem střídavě byla ve škole a v nemocnici, bylo to horší" odpoví a opře se o mě. Po dvou týdnech ježdění do domu, do nemocnice a ještě ke mně domů, jsem byl hrozně unavený. Skoro jsem nespal a pořád jsem musel přemýšlet nad tím co mi řekl Zity doktor. ,,Tak jo. Co nás čeká dnes?" zeptám se a ona se zamyslí. ,,No... Měla by přijet Sisa a Jonáš". ,,Jak dlouho přenáší?" zeptám se a ona se zase zamyslí. ,,Týden" odpoví a já si lehnu. Zavrtala se ke mně a dala mi pusu. ,,Nedokážu si to představit. Nosit v sobě parazita". Zita se zasmála a mírně mě plácla. ,,Horší je porod" šeptne a já se jen uchechtnu. ,,A potom?" zeptám se po chvíli a ona si povzdechne. ,,Ještě nevím" odpoví a já na ni naléhavě kouknu. ,,Buďto se rozhodneš, nebo se to nikdy nevyřeší" šeptnu a ona přikývne. ,,Já vím, ale zase je to moc stresu!" jekne a začne rychle dýchat. ,,Klid. Pššš. Já to vyřeším" šeptnu a ona se na mě smutně podívá. ,,Měla bych jet do Frýdku k tomu soudu a vyřešit dům. Jestli si ho chci nechat, nebo pozvat posuzovatele, kterej ho nacení" řekne rychle a já jen mlčím. ,,To asi nevyřeším" šeptnu a ona si zase lehne. ,,Rozhodnu se potom soudu. Pokuď to nějak nedopadne, dům si nechám a přepíšu ho na spoluvlastnictví s tebou, nebo... Ho prodáme a uvidíme co dál" dodá a já jen přikývnu. ,,Ale pokuď to nechceš...". ,,Chci, aby jsi měl na všechno právo. Chci to" šeptne a obejme mě. Taky jsme ji objal a opřel si hlavu. Poslední dobou je to vážně jako na horské dráze. Dolů, nahoru, mám strach, směju se... Je to těžký. ,,Celou noc jsem nemohl spát" šeptnu a ona si mě k sobě přitiskne. ,,Já vím" šeptne a začne mě hladit po vlasech. Něco mi šeptala a já pomalu usínal. Cítil jsem jak mi zase slina stýká po tváři. Utřel jsem si ji rukávem a objal ji.

Pohled Zity:

Ani jsem nečekala, jak rychle usne. Tohle funguje na všechny. Pomalu jsem se od něj odprostila a zakryla ho dekou. Přetočil a objal jeden z polštářů. Stará se o mě pěkně. Až z toho sám nemůže spát. Možná je to i stresem. Za chvilku ho čekají zkoušky, aby dokončil nástavbu. Robina jsem pustila na zahradu a šla se upravit. Sisa ani Jonáš neuvidí moje dno. To může jenom Vadim. Napsala jsem jim ať jdou rovnou na zahradu, aby nevzbudili Vadima. Zaslouží si taky chvilku odpočinek.

Pohled Vadima:

Pootevřel jsem oči. Zita tu není. Robin tu není. Nikdo tu není. Sedl jsem si a protřel si oči. Klidně bych ještě chvíli spal. Bylo to podezřelý. Proč tu nikdo není? Zvedl jsem se a prošel dům. V kuchyni na mě čekala večeře. Jen jsem se pousmál a schoval si to do mikrovlnky. Vyběhl jsem schody do Zitina pokoje. ,,Lásko!" jeknu a otevřu dveře. Nic. Zase jsem seběhl dolů a vyběhl na terasu. Na stolku stály hrnky a nějaký sušenky. Ajo! Sisa a Jonáš. Úplně jsem zapomněl. To jsem celou návševu prospal? Zity jsme si všiml, až když jsme jí chtěl volat. Seděla s Robinem na konci zahrady a házela mu míček. Pomalu jsem šel k ní. ,,Proč jsi mě neprobudila?" zeptám se a sednu si k ní. ,,Taky musíš někdy odpočívat" odpoví tiše a zase mu hodí míček. Objal jsem ji a ona si povzdechla. ,,Co Sisa?". Jen pokrčila rameny. ,,Před hodinou začala rodit" odpoví a já na ni vykulím oči. ,,Odjeli a za chvilku mi volala, že jí praskla voda" řekne a mírně se usměje. ,,To je dobře ne?" zeptám se a ona pokrčí rameny. ,,Asi jo" odpoví nejistě a já si ji trochu otočím. ,,Asi?". ,,Už takhle jsme se výdali málo. Teď když budou mít děcko, bude pro ně priorita a já... Jenom kamarádka" dodá a já se zasměju. ,,Nesměj se... Oba pro mě byli jako rodiče. Kdykoli jsem měla problém tady, šla jsme za nimi. Mohla jsem u nich zůstat, jak dlouho jsme chtěla. Podepisovali mi omluvenky, vozili mě domů. Už k nim nepatřím" dodá tiše a smutně na mě kouká. ,,Teď už máš jinou rodinu" odpovím a ona se uchechtne. ,,Tátu, kterej se na mě zlobí, nebo kluky co tu se mnou nechtějí být?" zeptá se nechápavě a oba si lehneme do trávy. ,,Mě" odpovím a ona se pousměje. ,,Ty jsi můj kluk" šeptne a já přikývnu. ,,Jo. Jsem, ale zároveň jsem všechno co chceš. Budu se o tebe starat, jako o vlastní. Vždycky. Už navěky. Stejně tak jako ty o mě" dodám a ona přikývne. ,,To je pravda".

Pohled Zity:

Robin donesl k Vadimové hlavě míček. Vadim ho vzal a položil ho na sebe. ,,Stejně, tak jako se staráme o tohle zvíře se jednou budeme starat o vlastní rodinu. Chápeš? Oni teď mají svoji rodinu a ty jednoubudeš mít taky a oni si budou říkat... Ty jo. Ta Zita nám ale rychle vyrostla. Pamatuju si jakoby to bylo včera, kdy nám poblila koberec" dodá a já se hned zasměju. Objala jsem ho. ,,Snědl jsi tu věřeči?". Jen pokýval hlavou. ,,Neobjednáme něco?" zeptá se stejně a já přikývnu. Oba jsme se zvedli a šli do domu. Z okna na nás koukal soused. Vadim mě chytl za ruku a přitáhl k sobě. ,,Jeho vnučka mi pořád vypisuje, kdy s ní půjdu ven" šeptne a já se na něj naštvaně kouknu. ,,Stačí říct a už nebude moct psát" odpovím a on se zasměje. ,,Zlámat ruce bys jí chtěla jo?". Jen jsem pokrčila rameny. ,,To ještě nevím" odpovím a on mě popožene dovnitř. ,,Radši objednej pizzu Dextře" pronese a já se hned zasměju. První mobil čí jsem našla, byl ten jeho. ,,Dvě?". ,,Jo!" křikne a skočí za mnou. ,,Každej svoji hamoune" řekne a já přikývnu. ,,Dealneme to?" zeptám se a on pokrčí rameny. ,,Jesli si objednáš hawai tak ne" odpoví a já přikývnu. ,,Fajn". Jen se zasmál a lehl mi na stehna. Zase jsem ho hladila po vlasech a čekala až mi to zvednou. Ani jsem si neuvědomila, že budu kmotra! Chudák to děcko.

Kooonec.

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby