Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Z očí do očí

Pohled Vadima:

Oholil jsem se, navoněl se, upravil a oblíkl se, tak aby se za mě nemusel nikdo stydět. U vchodu jsem vzal krabici a zamkl dveře. Nikdy jsem nebyl odhodlanější než teď.

Pohled Zity:

K večeru jsem pouklízela dům, vyřídila si účty a rozhodla se vykoupit Robina. Jelikož se naučil spát se mnou v posteli, rozhodně si ho nepustím do čistých peřin, když je od bahna. Ten pes je někdy chytřejší než já. V tom je ten největší problém. Kňučel na mě a hrozně smutně na mě koukal. ,,Promiň, ale jsi špinavý štěňátko a špinavý štěňátka nesmí do postele" řeknu a on na mě štěkne. ,,Ne". Sedl si ve vaně a nechal se polít vodou. ,,Jseš to nejkrásnější štěňátko co znám".

Pohled Vadima:

Na chvilku se tu ukážu a potom hned jedu. Zvládnu to ukecat. Vešel jsem na nepřátelské území a hned u dveří viděl Sáru. Šel jsem k ní a chtěl projít. ,,Takže ty teď chodíš s mojí kamarádkou? Jseš fakt děvkař" dodá a já na ni jen nechápavě koukám. ,,Ty na mě ani nečum šeptnu a rychle projdu. Dál na mě čekala Paťa. ,,Jdeš pozdě!" jekne a já ji obejmu. ,,Promiň. Kolony" dodám a ona se mi snaží dát pusu. Uhnul jsem a usmál se na ni. ,,Nemůžu tu být celý večer" řeknu a ona si založí ruce. ,,Proč?". ,,Ahoooj!" zařve Aneta a skočí na ni. Rychle jsem odešel za Honzou, aby mě dál nevyslýchala. ,,Vážně jsi si tak moc jistej?" zeptá se a já přikývnu. ,,Jo. Někdo ten první krok udělat musí". Nervozně jsem klepal nohou a koukal před sebe na Paťu, jak nastupuje do řady. Jak říkala Aneta. Svižně a rychle.

Celý večer jsem nepil. I když někdy jsem měl tendenci tu trapnost přepít. ,,Tak. První tanec s mojí láskou!" křikne Paťa a táhne mě mezi lidi. Využít šance! Je tu hodně lidí a snad neudělá scénu. ,,Děkuju, že jsi přišel. Vždycky jsem snila o tom, že tu bude můj princ". Dělá mi to těžší. ,,Taky ti musím něco říct" řeknu a ona ke mně zvedne hlavu. ,,Asi... Potřebuju víc prostoru". Kousek ode mě odstoupila. ,,Takhle jsem to nemyslel. Potřebuju být taky někdy sám, nebo s kámošema a tak" řeknu a ona přikývne. ,,No já se teď budu učit, tak máš času kolik chceš" odpoví a já jen trapně přikývnu. ,,Jo, ale já bych chtěl ten čas trávit s někým úplně jiným". Jakoby jí to došlo. ,,Se Zitou?" zeptá se a já přikývnu. Chvíli vypadalo, že to chápe. Aniž bych to čekal, dala mi kolenem přímo mezi nohy. ,,Ty zkurvysyne!" křikne a všichni se na nás dívají. Myslel jsem, že porodím. ,,Nechápu jak jsem ti mohla věřit! Všichni měli pravdu. Jseš jenom děvkař!" zařve a k ní příjde Sára. Honza mě zvedl a pobaveně na mě koukal. ,,Moc v klidu to nebylo" hlesnu a on přikývne. ,,Hajzle!" křikne Sára a dá mi facku. Snad mě Zita nepošle do prdele, protože tohle je oběť jak prase!

Pohled Zity:

V kuchyni jsem si rožla a koukala na sebe v odrazu trouby. Takhle bude vypadat můj život? Budu jako ta bláznivá ženská s kočkama, ale já budu mít psy? Můj osud. No. Co se dá dělat. Proti tomu se nedá bojovat. S vínem jsme si sedla v obýváku a začala dělat maturitní otázky. Brzo jsem začala ty vole. V krbu jsem si rozdělala oheň a pustila si písničky. Úplná romantika. Jen já a Robin. Chudák pes neví ani o co jde. Když se ozval zvonek, znervozněla jsem. O půl jedenácté? Jasně. Jako poslední týden, to zase bude soused. Naštvaně jsme se zvedla a šla ke dveřím. ,,Já vám říkám, že nevím kde je vaše kočka" pronesu a kouknu na něj. Jen se mírně zasmál. ,,Nehledám kočku" odpoví a já na něj jen tiše koukám. ,,Co potřebuješ?" zeptám se a on mi podá krabici. ,,Taky bych ti měl vrátit věci".

Pohled Vadima:

Přikývla a krabici si položila na stolek. Za ní se objevil pes. ,,Co to je frajera?" zeptám se a on ke mně hned běží. Začal po mě skákat a olizovat mě. ,,To je Robin" pronese a já si hned stoupnu. ,,Tohle je Robin?" šeptnu a ona přikývne. ,,Myslel jsem, že je to kluk". ,,Je to kluk. Ale má čtyři nohy a víc chlupů" odpoví a já se uchechtnu. ,,Můžu dovnitř?" zeptám se a ona nejistě koukne. ,,Jasně. Pojď" šeptne a já vejdu. Dlouho jsem tu nebyl. Asi dva, nebo tři měsíce. Změnilo se to tady. ,,Máš to tu pěkný" pronesu a jdu dál. ,,Jo. Museli jsme zvednout stropy a zateplit to tu. Pak jsme udělali sádrokarton a nově vymalovali" odpoví a já na ni pobaveně kouknu. ,,Teď je z tebe stavitel?". Jen se zasmála. ,,Musela jsme si to tu přizpůsobit, když už tu musím žít". Jen jsem na ni smutně koukal. ,,Smutný pohledy nejsou třeba" šeptne a vezme si krabici.