Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

,,Dlouho se neuvidíme asi"

Pohled Zity:

Vadim držel Jasmínu a chytl mě za ruku. Oba jsme vešli do nemocnice. ,,Dej mi ji" pronese Jonášova máma a Vadim jen pokýve hlavou. ,,Nedám" řekne rázně Vadim a dojde k nám Max. ,,Mami nech je" šeptne a já na ně nechápavě koukám. ,,Co se stalo?" zeptám se a oni na sebe kouknou. Jonášova máma si povzdechla a pokrčila rameny. ,,Včera v noci, když jeli domů, tak měli nehodu" pronese a já na ni vykulám oči. ,,Jak to můžete tak s klidem říct?" zeptá se Vadim tiše a ona je potichu. ,,A co na to mám jako víc říct? Nejsou v dobrém stavu. Ten chlap co do nich vrazil byl ožralej, jak hovado a obě auta začala hořet!" jekne a my na sebe koukneme. Vadimovi se v očích leskly slzy. ,,Umřeli?". ,,Ne! Kriste na nebesích. To ne! Ale co si myslíte? Ten kokot to nepřežil a můj syn leží někde v Pardubicích". Sedla si a Max ji objal. ,,A co Sisa?". ,,Nevím. O té mi nic neřekli" dodá a já se na ni zamračím. ,,A volala jste alespoň jejím rodičům?" zeptám se znovu a ona pokýve hlavou. ,,Vždyť jste rodina! Jsou manželé a mají spolu dítě. Copak nedokážete polknout svoje ego? Je to matka vaší vnučky a vy se k ní chováte jako k cizí! Ježiši! Co kdyby umřeli? To jako bude jenom poloviční pohřeb, nebo co? Vy jste příšerná ženská" dodám panicky a ona na mě jen kouká. Došel k nám Jonášův táta s kafem. ,,Děje se něco?". To mě přímo dostalo.

Pohled Vadima:

Zita odešla ven. ,,Dej mi prosím Jasmínu" řekne Jonášova máma a já se na ně podívám. ,,Nedám" odpovím a jdu za Zitou. Seděla na obrudbníku s mobilem u ucha. ,,Nebere to" šeptne a já si k ní sednu. ,,Kdo?". ,,Sisy máma. Ještě zavolám jejímu tátovi a...". Steklo jí pár slz. ,,My jsme se na ně zlobili a oni přitom za nic nemohli. Co kdyby vážně umřeli? Co když umřou? Poslední zpráva co by si ode mě Sisa přečetla byla, aby mi koupila prací prášek" pronese a já se mírně uchehctnu. ,,Já jsem Jonášovi naposledy napsal, že jsem si v baru zapomněl mikinu" řeknu stejně a ona se zasměje. ,,Budou v pohodě. Sice absolutně nevíme co se stalo, ale Jonášova máma je bezcitná fůrie a kdyby to bylo vážný ani nám to neřekne". Zita jen přikyvovala. ,,Budou po nás chtít, abychom jim dali Jasmínu" pronese tiše a já se pousměju. ,,Nedám" řeknu zase a ona pokrčí rameny. ,,Vadime...". ,,Dali nám ji na hlídání a dokud si pro ni osobně nepřijedou nikomu ji nedám" řeknu rázně a ona se utiší.

Seděl jsem v čekárně a Jasmína si zatím hrála. Zita se zatím dohadovala s Jonášovíma rodičema. Sedl si ke mně Max a povzdechl si. ,,Řekneš mi, co se stalo?" zeptám se a on si promne spánky. ,,Dneska v noci jeli domů a zrovna končil zápas na stadioně. Nějakej ožralej chlap sedl do auta a jel v proti směru. Stokilometrovou rychlostí do nich vrazil a auta začala hořet. Myslím, že řídil Jonáš, protože policisti říkali, že tam řidič zůstal dýl. Asi se snažil Sisu dostat pryč... Jinak si to nedokážu vysvětlit. Obě převezl vrtulník do Pardubic. Jsou vážně popálení a Sisa má zlomenou nohu" dodá a já na něj s otevřenou pucou zírám. ,,Jak to víš?". ,,Mluvil jsem se strážníkem mezi tím co rodiče panikařili" odpoví tiše a já jen přikyvuju. ,,Ale... Prej budou v pohodě. Jonáš měl vnitřní krvácení, ale prej už nejsou v ohrožení života. Snad. Tak doufám, že s enic neposere" dodá a posmrkne si. Utřel jsem si slzy a oklepal se. ,,Já... Můžu tě o něco poprosit?" zeptá se a já přikývnu. ,,Můžete mě prosím odvést domů?" zeptá se a já přikývnu. ,,Jasně. Jasně. Není problém. Můžeme si klidně skoči na jídlo a vymyslet něco....". ,,Jseš dobrej chlap, ale já bych chtěl domů" šeptne a já přikývnu. ,,Chápu". Poplácal jsem ho po zádech. ,,Hele. Jak to má máma s Jasmínou?" zeptám se a on pokrčí rameny. ,,Tak hrozně se zlobí, že ji máte vy a ne ona" odpoví a já přikývnu. ,,Všiml jsem si". ,,Ehm. Jonáš tušil, že s tím budou problémy, proto mě pověřil, kdyby se něco stalo, abych to vyřešil" šeptne a já na něj nechápavě kouknu. ,,Jak jako...". ,,Víš co. Kdyby se jim něco stalo...".  ,,Počkej. To není promlčený? Myslel jsem, že se to tak jenom říká" dodám a on se zasměje. ,,Ne. Vážně to funguje. Existuje jede dokument, kterej říká, že když nebude Jonáš ani Sisa schopni se postarat o Jasmínu, přepadá to právo na tebe". Jen jsem se utišil. ,,Na nás, ne?" zeptám se a on pokýve hlavou. ,,Ne. Byl jsem u toho, když to podepisovali. Jsi tam napsaný jako opatrovník" dodá a já na něj s otevřenou pusou zírám. ,,A Zita...". ,,Taky, ale rozhodovací právo je na tebe. Co si budeme. Zita se nedokáže postarat někdy ani o sebe" dodá a já jen pobaveně přikývnu. ,,Takže... Když bude tvoje máma chtít...". ,,Nemůže" řekne a já jen tiše sedím. Donutilo mě to k úsměvu.

Pohled Zity:

Seděla jsem na lavičce a koukala si na boty. Tohle je snad zlý sen. Babička, máma, hroty s Vadimem, s tátou, s Kubou, s holkama, sama se sebou... Povzdechla jsem si. Teď Sisa a Jonáš. Co mi ten život oplácí? To jak jsem byla hnusná na mámu? Jak jsem chodila za školu? Jak jsme s holakam pily a pak dělaly píčoviny? Myslela jsem, že jsem se změnila na tolik, aby se tohle nedělo. Je mi jasný, že jakmile se vrátím dovnitř, Vadim mě vezme a pojedeme domů, jenže bez Jasmíny. A já jsem slíbila, že se o ni postaráme. Kurva. Slyšela jsem jekot. Zvedla jsem hlavu a podívala se na Maxe. Jen kýval hlavou. Za ním šel Vadim a v náručí držel Jasmínu. ,,Jedeme" pronese a já na ně nechápavě kouknu. ,,Vadime, ale...". ,,Jedeme Zito!" řekne rázně Max a já jen přikývnu. Oni se na mě snad dohodli nebo co? Sedla jsem si dozadu za Jasmínou. Radši jsem mlčela. Bylo mi tak hrozně zvláštně, že jsem nedokázala ani přemýšlet. Nepochopila jsem Vadima ani Maxe, ani Jasmínu, jak může tak klidně spát. Vždyť si pro ni rodiče nepřijeli a asi dlouho nepřijedou.

Koooonec.

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby