Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Upsie dupsie

Flashback:

Pohled Vadima:

Křečovitě jsem držel volant a doufal, že ho neutrhnu. ,,Klid" pronese Zita a já pokývu hlavou. ,,Nemůžeš to říct, takhle, jakoby se nic nedělo" odpovím tiše a ona se uchechtne. ,,Však se nic neděje" odpoví a já na ni naštvaně kouknu. ,,Ty jsi neslyšela ten hlas? Jak s tebou mluvil? Zito! Okamžitě přijeďte! Grrrr" dodám a ona se zasměje. ,,Takhle to nebylo" odpoví a já jen protočím očima. ,,Mám jediný štěstí, že to není naše, to by mě zabil". ,,Nechápu proč se tak hrozně bojíš mýho táty" řekne a dál něco hledá v mobilu. ,,Protože je to psychopat?". ,,Není" oponuje tiše a mobil odloží. ,,Je to táta. Tvoje rodiče...". ,,Moji rodiče tě milujou" řeknu a ona se usměje. ,,Já vím" odpoví a otočí se na spící Jasmínu. ,,Akorát... Nechápu proč se na nás tak zlobí. Vždyť je to normální věc. Achjo. Já tam vážně být nechci" dodám a ona si taky povzdchne. ,,Není to úplně komfortní, ale ber to tak, že jsme dospělí a on nemá právo nám kázat. Ne?".

Endfashback:

,,Jak si to představujete? Vzít si na starost dítě. Cizí dítě. Bože můj! Zito jak se o to děcko jako postaráš? Nemáš školu, nechodíš do práce, jsi ještě děcko!" křikne na ni a ona jen skloní pohled. ,,Při vší slušnosti...". ,,Nemluv. Vadime, teď prosím nemluv! Jak ses mohl... Copak ses zbláznil? Myslel jsem, že v hlavě něco máš. Kolik vám je, že se staráte o děcko? O cizí děcko?" zeptá se a já jen pokrčí rameny. ,,Mně to připadá jako normální věc" odpovím a on si udupne. ,,Venco klid" šeptne Karin a zatáhne ho za ní. ,,Máme bylo osmnáct, když mě čekala a tobě bylo dvacet. Nemáš právo moralizovat" pronese Zita a on zatne pěsti. ,,Už dávno ejsem malá holka" dodá Zita naštvaně a on si povzdechne. ,,Jak to chcete uživit?". ,,Není žádný to. Jmenuje se Jasmína a já s Vadimem jsme teď jediní koho má" oponuje Zita a on bouchne do stolu. ,,Od toho jsou tady babičky!" křikne a já chytnu Zitu za ruku. ,,Proč sis nás zval? To jsme jeli čtyři hodiny, jenom abys nám vynadal, i když na to už dávno nemáš právo?" zeptá se Zita a on přikývne. ,,Jo" odpoví a já se uchechtnu. ,,Čemu se jako směješ?" zeptá se naštvaně a já jen pokrčím rameny. ,,Připadá mi to akorát vtipný. Myslíte si, jak je nezodpovědná, jak oba nevíme co dělá a přitom spolu žijeme rok v jednom domě, já pracuju a Zita se stará o Jasmínu jako o vlastní. Co vám vadí? Vždyť rodiče jsou od toho, aby podporovali svoje děti ne?". ,,Pfff. A jako tvoji rodiče tě v tomhle podporují?" pronese a opovrženě se na mě podívá. ,,Ehm. Jo? Naprosto tomu rozumí a berou ji jako vlastní. Co jako uděláte až se vezmeme? Až budeme mít děti? Co když je Zita těhotná? Co když jsme se dávno vzali a budeme se stěhovat...". ,,Vadime chceš, aby měl infarkt?" zeptá se tiše Zita a já ji utiším. ,,Vás prostě sere, že už vás nikdo nepotřebuje" dodám a on na mě dotčeně kouká. ,,Potřebují mě dalších pět lidí. To že se Zita rozhodla žít, takhle, s tím nic neudělám, jenom nechápu proč" pronese a já pokrčím rameny. ,,V tom domě se prostě nebude vychovávat děcko!" křikne a já se pousměju. ,,To je teda blbý, když vám ten dům nepatří" odpovím a on se podívá na Karin. Ta jen zalapala po dechu. ,,Jak jako nepatří?" zeptá se jemným a klidným hlasem.

Pohled Zity:

Sakra Vadime. Debile jeden. Ty si prostě nevidíš do huby. ,,No... Přepsala jsem ho na Vadima. Všechen můj majetek je teď vlastně Vadima" šeptnu a já jen vidím ty jejich pohledy. ,,To nemyslíš vážně" pronese táta a já jen přikývnu. ,,Připadalo mi to jako dobrý rozhodnutí" řeknu odhodlaně a on zase bouchne do stolu. ,,Co když se rozejdete? Kde budeš bydlet? To jako budeš bezďák s děckem na krku?". ,,Pane prosím. Vypadáme snad, že se rozejdeme? Jsme spolu už dlouho" řekne Vadim a zamračí se na něj. ,,Já nevím! Už jste se rozešli tolikrát!" jekne a já jen kývu hlavou. ,,Tati já nejsem malá holka. Všechny smlouvy jsou podepsaný, Jasmínu budeme mít u nás doma a s Vadimem se nerozejdeme. A jestli po nás hodláš křičet, jedeme pryč. Jediný důvod proč jsme tady je, abych viděla kluky" dodám tiše a on si povzdechne. ,,Dělej jak myslíš, ale nevolel papíčkovi, aby to vyřešil". ,,Už nezavolám" řeknu rázně a Karin ke mně natáhne ruku. ,,Ráda vás vidím. Oba jste zase vyrostli" řekne mírně s úsměvem a já přikývnu. ,,Vy jste nějak zestárli" šeptnu a Vadim se jen zasměje.