Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Vše při starém

Pohled Vadima:

,,Jasmi. No pojď za mnou. Pojď honem!" jekne a já na ni jen koukám. Byl jsem vážně nervozní. Jonášova máma seděla na zemi a lákala ji k sobě. Max přede mě postavil kafe a sedl si naproti do křesla. ,,Kde je Zita?" zeptá se tiše a já pokrčím rameny. ,,Ani nevím" odpovím a on jen pobaveně pokýve hlavou. ,,Myslel jsem, že když se Jonáš vrací, že ho bude chtít vidět jako první" pronese a já přikývnu. ,,Já taky". Bytem se ozval zvonek. Jonášova máma vystartovala a otevřela dveře. ,,Miláčku můj! Jsem tak ráda, že jsi zpátky!" zařve a otočí se na nás. Jonáš se usmál a pomalu vešel dovnitř. Po půl roce to byů opravdu zvláštní pohled. Mírně kuljal, ale i tak se usmíval. ,,Nazdárek všichni" pronese a já rychle vstanu. Šel jsem k němu a objal ho. Z těžka vydechl a pořádně mě zmáčkl. ,,Vadime, tak hrozně jste mi chyběli. Kde je Zita?". ,,Nevím" odpovím tiše a pořád ho nepouštím. ,,Tati!". Pustil jsem ho a otočil se na Jasmínu. Jonáš hned začal brečet. Jen jsem tam stál a díval se jak se spolu vítají. Kde je ta Zita?

,,No a asi měsíc zpátky začala chodit a už umí jak dělá kočka a taky...". ,,Tolik informací" šeptne Jonáš a já se uchechtnu. ,,Promiň. Asi je toho na tebe moc" šeptnu a on mávne rukou. ,,Vůbec. Jsem rád, že to zvládli a jsem na vás hrozně pyšný. Máma říkala, že jste se toho zhostili vážně dobře. Děkuju, že ses postaral o to nejcenější do mám" dodá tiše a chová Jasmínu. ,,Já... Děkuju tobě za tu důvěru" odpovím a on se pousměje. ,,A co je s tou Zitou? Myslel jsem, že bude stepovat u dveří" pronese a já se utiším. ,,Ehm. Nedávno jsme se hrozně pohádali a od té doby... Spolu moc nemluvíme" odpovím tiše a on jen přikyvuje. ,,O čem jste se pohádali?". ,,No... O dětech, svatbě, povinnostech...". ,,O svatbě?" zeptá se pobaveně a já přikývnu. ,,Řekl jsem jí, že si ji ještě nechci vzít, že chci mít život" řeknu a on se utiší. ,,Řekl jsem jí spoustu ošklivých věcí. Nejprve jsem si myslel, že jsem připravenej na vážnej vztah, ale jakmile přišla Jasmína a z našeho života se stal stereotyp, který se motal kolem ní, práce a toho všeho, uvědomil jsem si, že nejsem připravený". Jonáš na mě jen soucitně koukal. ,,Taky jsem nebyl připravený...". ,,Ale ty to nechápeš. Mně je dvacet tři, Zita je pořád náctiletá...". ,,Sise bylo dvacet, když porodila a mně dvacet čtyři...". ,,Vždyť jsem se ani pořádně nestihl podívat po světě" šeptnu a on se zasměje. ,,Makám od osmnácti a taky jsem nikde nebyl. Ty jenom hledáš výmluvy" dodá a já přikývnu. ,,Jo. Nejspíš" šeptnu a on na mě vážně koukne. ,,Kde je opravdovej problém?". ,,Asi... Nechci být táta, když vím, že to ještě nezvládnu. Vážně je na to všechno čas" dodám tiše a on přikývne. ,,Znáš Zitu. Něco si vezme do hlavy a už je problém" pronese a já jen pobaveně přikývnu. ,,Ona si to nějak srovná. Beztak sem dneska příjde, tak jak ji uvidím, pošlu ji domů". ,,Nepříjde. Už je pozdě. Bude doma a bude trucovat a já jí to řeknu sám".

Pohled Zity:

Seděla jsem v obýváku a koukala na fotky a videa co si máma schovala na půdě. Až mi z toho šel mráz po zádech. Dneska jsem chtěla jít přivítat Jonáše, ale nemohla jsem se dostat ze špatné nálady. Půjdu za ním zítra. Stejně u něj bude Max. Místo toho jsem šla za Vadimovýma rodičema. Od té doby co se dozvěděl o jejich rozvodu se s nimi nebaví. Nedivím se mu. Pomohla jsem jim s balením a pomohla Vadimovýmu tátovi to odvést do domu. A teď je na mně, mu to říct. Nechápu proč do toho tahají i mně. Hlavně teď, když je to tady takovýhle. Vadim se se mnou nebaví a radši je pořád v kanceláři. Ani mě neobejme. Ale to on za to může. Všechno z CDéček jsem přetáhla do počítače, abych si to mohla pustit na televizi. ,,Ahoj". Hrozně jsem se lekla. ,,Ahoj. Myslela jsem, že budeš u Jonáše" šeptnu a on přikývne. ,,Taky jsem si myslel, že tam budeš" odpoví a sedne si do křesla. ,,Nechtěla jsem tam chodit, když tam bude jeho máma...". ,,Byla jsi u Yanny a u rodičů" řekne naštvaně a já jen mlčím. ,,Tak co? Už se táta odstěhoval?" zeptá se tiše a vážně na mě kouká. ,,Jo" šeptnu a on se opře a hlavu si dá do dlaní. ,,Mrzí ho, že se s ním nebavíš" šeptnu a on se rychle zvedne. ,,Jak bych mohl? Ani se nesnažil". ,,Tvoje máma měla milence. Vadime není to jeho chyba" šeptnu a on se zastaví. ,,Takže vážně někoho měla? Koho?". ,,Nevím" odpovím tiše a on bouchne do stolu. ,,Víš!" křikne a jde ke mně. ,,Koho?" pošeptá a klekne si ke mně. Viděla jsem to zoufalství v očích. ,,Nějakýho Mirka" odpovím a on si sedne vedle mě. ,,Mirka? Co je to za debilní jméno?" zeptá se a na hlavu si dá deku. ,,Kam se táta nakonec odstěhoval?". ,,Na Bohuslavovu" odpovím a on na mě koukne. ,,Říkal něco o mně?". Přikývla jsem a jen se usmála. ,,Chce, abychom si tam udělali ložnici, abychom u něj mohli být. Má i velkou zahradu pro Robina a Gedžitku" dodám a on jen přikyvuje. ,,Asi... Si polepšil co?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,Oni se k sobě vrátí" pronesu a on na mě nechápavě koukne. ,,Proč myslíš?". ,,Nevím. Prostě to na nich cítím. Nevydrží bez sebe. Stejně jako my" dodám a on se smutně podívá do klína. ,,Mrzí mě, jak to mezi námi teď je. Já jenom nejsem připravený na to se usadit. Je mi dvacet tři. Mám chodit pít s klukama a ne se doma starat o dítě". ,,Já vím" řeknu a on na mě překvapeně koukne. ,,Takže...". ,,Měla jsem slabou chvilku. Měla jsem vrátit Jasmínu a celý ten den byl náročný. A teď... Když koukám na videa s mámou, tak si uvědomuju, že dítě je závazek a my dva, závazky moc nemusíme" dodám a on se zasměje. ,,Ale ty nejsi jako ona". ,,Jsem. Koukni se na to. Všechny ty fotky. Jsem kopie svojí matky. Nechci, aby si moje děcko jednou říkalo to samý". Vzal mi notebook a klikl na nějaké video. ,,Koukni se. Zituško. Halooo. Venco dávej na ni pozor!". Jen co jsem slyšela její hlas, úplně mě zamrazilo. ,,Takže ahoj. Tohle jsou Vánoce roku 2002. Zitě jsou dva a půl roku. Zito. Ukaž. Kolik ti je?". Rychle jsem to vypla. ,,Nechci to vidět" šeptnu a on mě pohladí po vlasech. ,,Odpustila jsi jí to někdy?" zeptá se a já jen pokrčím rameny. ,,Ne. Možná jenom jednu věc. Že umřela. Chápu to. Kdybych byla v její situaci, taky bych nejradši umřela" odpovím a on se zděsí. ,,Kde se v tobě bere taková zloba?". ,,Vždycky tam byla. Jenom ji vždycky něco vyvolá" odpovím tiše a on jen mlčí. ,,Copak ty jsi odpustil svojí mámě?". ,,A co bych jako měl?" zeptá se pobaveně a já na něj kouknu. ,,Že podvedla tvýho tátu. Rozdělila rodinu. Dělá ti naschvály. Nikdy tě pořádně nepochválila. Nikdy si jí nebyl dost dobrý. Nechtěla tebe. Chtěla další dceru" dodám a on se zhluboka nadechne. ,,Jak to...". ,,Našla jsem to v tvojí pracovně, než jsi odešel za Dostálem. Neříkej mi nic o odpuštění, když jsi úplně stejný. Jsi stejně zatrpklý jako já" dodám a on přikývne. ,,Jsem. Ale snažím se s tím něco dělat" řekne a oba na sebe koukne. ,,Ale tebe miluju a odpouštím ti" šeptnu po chvíli a on se usměje. ,,Já tobě taky". Objal mě a vlezl si pod deku. ,,Už dobrý?" zeptá se a já přikývnu. ,,Jo. Už se nebudeme hádat. Nikdy" dodám a on se zasměje. ,,No, to zase nevím, ale můžeme to zkusit". Jen jsem na něj pobaveně koukla. ,,Jasně. Už nikdy".

Kooonec.

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby