Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Zpátky ke kořenům

Pohled Zity:

Měla jsem hroznou žízeň a hlava mi doslova třeštila. Jen co jsem si sedla, udělalo se mi hrozně špatně. Zvedla jsem se a petala na záchod. Jen jsem si k němu sedla, ale nezvracela jsem. Počkej. Já jsme doma? Zvedla jsem hlavu a podívala se kolem. No jo. Já jsem doma. Holky mě asi dovedly. Holky? Ježiši. Asi všechno slyšely. Ze zdola se ozvala rána. Kdo to je? Máma? Snad ne. Holky. V to doufám. Zvedla jsem se a jako mrtvola šla dolů. Na schodech jsem se musela dvaktár zastavit, protože se zdálo, že se každou chvilkou pozvracím. Jenom jsem tam nakoukla. Asi si mi to muselo zdát. Nikdo tu nebyl. Šla jsem se rychle napít vody. Sedla jsem si k ledničce a vypila celou skleničku. Ta voda je tak dobrá! Jen jsem vydechla a koukla na terasu. Dveře byly otevřené. Na chvilku jsem zavřela oči. Tentokrát jsem to asi vážně přehnala. ,,Už jsi vzhůru jo?" zeptá se a já na něj překvapeně kouknu. ,,Nedívej se" šeptnu a lehnu si na zem. Došel ke mně a sedl si naproti mě. ,,Sušák?". Jen jsem přikývla a kryla si obličej. Natáhl se pro mě a objal mě. ,,Smrdíš jak slivovice" pronese a mírně se zasměje. Mně se moc smát nechtělo. ,,Lásko no tak. Každej to někdy přežene. Stalo se snad něco?" zeptá se a já si začnu vybavovat večer. Nejprve jsem se odzvěděla, že jsem propadla. Potom jsme pily v klubu a pak jsem spadla do toho jezírka. To by mělo být vše ne? ,,Nic. Jenom jsem se neuhlídala" odpovím a on mi dá pusu do vlasů. ,,Proč jsi tu tak brzo?" zeptám se a kouknu na něj. ,,Vždyť je jedna. Byli jsme spolu domluvení na deset" odpoví a já na něj lítostivě kouknu. ,,Ty jsi mě přivezl?". Jen přikývl a pousmál se. Otočila jsem se na něj a objala ho. ,,Je mi špatně" zaskuhrám a on se mnou vstane. Posadil mě na linku a ze skříňky vytáhl prášek. ,,Jak jste si to užili?" zeptám se a on se jen uchechtne. ,,Bylo to fajn. Potkali jsme jedny holky a ony si myslely, že jsme gayové, takže jsme pak jenom seděli u ohně a bavili se" odpoví a otočí se na mě. Podal mi prášek i skleničku vody. Opřel se o linku a koukal na mě. ,,Mrzí mě to. Neměla jsem to tolik přehnat" dodám a on přikvýne. ,,Myslel jsem, že znáš svoje limity" řekne spíš popichovačně a já jen přikývnu. ,,Já taky" šeptnu a on mě zase vezme. Nesl mě do pokoje a po cestě mě hladil po zádech. Položil mě do postele a lehl si vedle mě. ,,Zítra musíš do školy?" zeptá se a mně bleskne. Měla bych si domluvit tu konzultaci. ,,Měla bych. Alespoň třeba doženu nějaký známky" odpovím a on se ke mně skloní. ,,Co ta chemie? Už víš?". Mám mu říct pravdu?

Pohled Vadima:

Koukali jsme si do očí. Dlouho nic neříkala. ,,Ještě nic" odpoví a já jen přikývnu. Nechce mi to říct. To chápu. Je to její osobní zklamání. ,,No dobře. Tak já tě asi nechám spát" řeknu a ona mě chytne. ,,Prosím nechoď pryč" šeptne a vleze si na mě. Objal jsem ji a houpal s ní. ,,Vadime?". Jen jsem k ní sklonil pohled. ,,Kdybych tě zklamala, nebo třeba něco pokazila...". ,,I kdyby jsi udělala tu největší prasárnu, vždycky tě budu milovat a podporovat" řeknu rychle a ona se nadechnuje. ,,I kdyby to bylo to sebehorší" dodám a ona přikývne. Zase si na mě lehla. Držela se mě za ruku.

Pohled Zity:

Když jsme se probudila, už tu nebyl. Nedivím se. Na zdrcadle byl další vzkaz. Vstala jsem a šla si ho přečíst. ,,Musím si něco zařídit. Zítra se pro tebe po škole stavím a půjdeme na oběd. Miluju tě". Povzdechla jsem si a vzkaz si schovala. Slezla jsem schody a překvapeně koukla na mámu, která vařila. ,,Ahoj" pronese mile a na stůl položí talíř. ,,Pojď se najíst" dodá a já jdu ke stolu. Polívka? Co se děje? ,,Ehm. Stalo se něco?" zeptám se a ona si sedne naproti mě. ,,Ne. Jenom jsem uvařila večeři. Kde máš Vadima?" zeptá se stejně a já na ni nechápavě kouknu. ,,Vždyť má zákaz, vzpomínáš?". ,,Myslíš, že mi nedošlo, že tu byl? Zase tak hloupá nejsem" odpoví a pousměje se. ,,Děsíš mě. Co se stalo?" zeptám se a ona jen pokrčí rameny. ,,Udělala jsem spoustu chyb a... Teď mi je líto, že jsi to musela řešit ty. S psychologem jsme se domluvili na řešení našeho problému" dodá a já na ni jen koukám. ,,A to je?" zeptám se a ona se pousměje. ,,Prodám dům a půjdu bydlet zase do Ostravy". Sousto mi zaskočilo. Zase jsem to vrátila zpět do talíře. ,,Co?" jeknu a ona se na mě usmívá. ,,Chtěla jsem ti to říct, až když to bude definitvní" řekne klidně a já na ni jen koukám. ,,Ale co škola? Kamarádi a Vadim?". ,,Prosím tě. Kamarády si najdeš nové a škola... Jsem domluvená s gymplem kde jsi chodila prvně. Vezmou tě zpátky do čtvrťáku, když doděláš třeťák tady" odpoví a já na ni jen koukám. ,,Mami. To nemyslíš vážně?" zeptám se ublíženě a ona se pousměje. Jak může být tak klidná? ,,Udělala jsem spoustu chyb. Ty by jsi měla vědět nejlíp jaké to je. Poslední rok byl pro mě složitý. Potrat, Lukáš, ty a Vadim, kluci se začali osamostatňovat a umřela mi maminka. Chtěla bych se vrátit tam kde jsem vyrostla a být alespoň s tátou, když už nic jinýho". Neměla jsem jí na to co říct. ,,Mami... Já nikam nejdu" řeknu a ona přikývne. ,,Ale jdeš. Nemáš kde být. Jinou možnost prostě nemáš" dodá a já pokývu hlavou. ,,Táta mi pomůže, Vadim... Kdokoli, ale já se zpátky nevrátím" dodám a ona se nechápavě podívá. ,,Vždyť jsi chtěla. Brečela jsi každý den, že chceš za babičkou a teď nechceš?". ,,Babička je mrtvá. A bylo to před pěti lety. Bylo mi třináct a ve škole se mi smáli. A ty jsi to neřešila. Ale teď? Jsem konečně šťastná. Chci tu být s Vadimem a holkama. Chodit do školy a prostě... Být tady" dodám tiše a ona si povzdechne. ,,Ale já tu být nechci a kluky tu taky nemůžu nechat". Tohle je jako smlouvat s ďáblem. ,,A tebe tady taky nenechám. Jsi moje dcera a navždy budeš. I kdyby jsi měla tu možnost, radši tě zbavím svéprávnosti, než tě nechat kde být nemáš. Ty musíš být se mnou" řekne naléhavě a já si povzdechnu. ,,Tak uděláme dohodu... Já tu alespoň odmaturuju a potom půjdu kamkoli bude chtít. Jenom mi dej deset měsíců " dodám a ona se zamyslí. ,,Vždyť na léto tu být nemusíš. Kluci budou mít prázdniny a ty můžeš být s nima v Ostravě. Potom akorát počkáš do května a můžeme se stěhovat" dodám a ona přikývne. ,,Tak jo. Je to tvoje poslední přání. Teda. Já se tak těším!" jekne a začne jíst. Vydechla jsem a talíř odsunula. Právě jsem si udělala čas. Ona je snad na práškách, protože takovou hovadinu vymyslet jen tak prostě nemohla.

A to je pro dnešek všechno přátelé

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby