Dojezd

133 8 1
                                    

12:36

Pohled Vadima:

Probudil mě pláč. Já brečím. Co? To nedává smysl. Máma brečí. Ne. Ta je pryč. Táta? Ten je s ní. Zita! Rychle jsme si sedl. Seděla na zemi a snažila se vstát. ,,Zituško". Vstal jsem a vzal ji zpátky do sebe. ,,Nesahej na mě!" křikne a spadne z postele. Dál brečela. No jo. Dojezd. ,,Koťátko...". ,,Neříkej mi koťátko. Nechodíme spolu!" křikne zase a vstane. Jen jsem seděl v posteli a koukal na ni. Ublíženě se na mě dívala. ,,Ale Zito...". ,,Mlč! Nic neříkej. Prosím. Já se musím sbalit a jít... Domů. Pane bože. Nemůžu domů. Tak nevím" dodá a začne hledat svoje věci. Jen jsem na ni koukal.

Pohled Zity:

Bylo mi hrozně špatně. Jak fyzicky tak psychicky. Vadim vstal a šel ke mně. ,,Nech mě!" zařvu a on kousek odstoupí. ,,Co se ti děje?" zeptá se a já ho praštím. ,,Kurva Vadime nemluv na mě! Nech mě! Neukazuj se mi na oči! Hnusíš se mi. Prostě mě nech!". Hrozně smutně na mě koukal. Ze židle jsem si vzala oblečení a začala se oblíkat. ,,Zituško prosím uklidni se. Vyřešíme to" dodá a já po něm hodím knížku. ,,Tady není co řešit. Copak nevíš co se dělo? Zfetovala jsem se, ožrala se a bůh ví co jsem dělala. Tohle nevyřešíš!" jeknu a on jde ke mně. ,,Nech mě!". Zase kousek odstoupil. Měla jsem hroznou chuť křičet, brečet a ležet v posteli. ,,Nejradši bych se zabila" šeptnu a obleču si triko. ,,Kde mám ten...". ,,Zapálila jsi ho" řekne tiše a já si sednu na židli. ,,Do prdele" šeptnu a hlavu si dám do dlaní. Pohladil mě po zádech. ,,Kurva Vadime. Říkám ti to naposledy. Nesahej na mě! Jsi spokojenej? Dopadlo to jak jsi chtěl?" zeptám se a on na mě nechápavě kouká. ,,Co?". ,,Vyspali jsme se spolu?" zeptám se a on jen tiše stojí. ,,Ty jsi to nepamatuješ?". Stála jsem tam jako přikovaná. ,,No nespali, ale nechápu jak si to nemůžeš pamatovat" odpoví a mně se krapet uleví. ,,Naštěstí si nepamatuju nic a ani nechci! Ten včerejšek byl nejhorší den mýho života. Ani to když se naši rozvedli, ani to, že musím chodit na pojebanou školu kam nepatřím a ani to, že moje máma je zkurvenej vrah. Nejhorší bylo trávit ten čas s tebou" dodám a on na mě hrozně smutně koukne. Takový štěněčí oči neumím ani já. Všechno co jsem řekla se tu drželo. Vadim nevydal ani hlásku. ,,To nemyslíš vážně" šeptne a já kývnu. ,,Myslím. Kéž bych tě nikdy nepoznala. Nikdy by se tohle nestalo. Možná jsem kouřila, pila a všechno, ale nikdy jsem si nedala drogu. Je to tvoje chyba! Kvůli tobě jsem přišla i o tem sebemenší kousek slušnosti co ve mě zbyl" dodám a on tam stojí jako sloup. ,,Proč mi to říkáš?" zeptá se a sedne si na kraj postele. Bez dalšího slova jsem si vzala věci a vyšla z jeho pokoje. Absolutně jsem nevěděla co dělat. ,,Koťátko prosím...". ,,Žádný koťátko" šeptnu a on mě zastaví u dveří. Sehla jsem se pro boty. ,,Zituško nezlobíš se na mě. Máš jenom dojezd...". ,,Vadime prosím nech mě" řeknu a otevřu dveře. ,,Budeš moje koťátko, protože se na tebe nezlobím. Nic ti nedávám za vinu. Jenom se prosím vrať" dodá a já výjdu ven na ulici. Osvítilo mě slunce. Rychle jsem si obula boty a šla pryč. Otevřeli se dveře od bytovky. Vadim jenom v kalhotech vyběhl za mnou. Zastavila jsem se a koukla na něj. ,,Zituško prosím vrať se. Nějak to vyřešíme. Prosím pojď dovnitř. Řeknu ti co se dělo a bude to zase v pořádku. Spolu to nějak...". ,,Já to radši vědět nechci" odpovím a jdu dál.

Pohled Vadima:

Vrátil jsem se dovnitř. Odhodil jsem boty a šel si pro mobil. Když jsem jí volal, po pokoji se ozvalo vyzvánění. Sakra. Lehl jsem si do postele. Co to všechno řekla? Že se jí hnusím. Nechce mě. Za všechno můžu já a jenom já. Má pravdu. Měl jsem na ni dávat pozor. Slíbil jsem jí to, že budu s ní, ale nebyl jsem a teď mě nenávidí. Ona brečela. Hrozně moc. Kvůli mě. Co jsem to za člověka? Mobil v ruce mi začal vibrovat. ,,Nazdar brácho! Nevzbudil jsem tě? To je jedno... Dík moc za včerejšek. Ale nějak rychle jste zmizeli. Máš tam Zitu? Chtěl bych jí říct jeden vtip" dodá a já jsem zticha. ,,Zita mě... Nechce" šeptnu a on se utiší. ,,Co se stalo?" zeptá se a já si jen sednu. ,,To je jedno. Už tu není. Odešla" dodám a on něco zamumlá. ,,Víš co? Přijedu. Zůstaň doma. Jsme nejlepší kámoši. Pro tebe udělám všechno" dodá a já jen zamručím. Nebudu mu oponovat. Tak jako tak by stejně přijel.

15:21

Pohled Zity:

Hlavu jsem držela pod vodou a snažila se na nic nemyslet. Pořád je to ve mně. A ještě dlouho bude. Když jsem to nemohla vydržet, zapřela jsem se a nadechla se vody. Hned na to někdo zaklepal na dveře. Vynořila jsem se a začala kašlat. ,,Zito máš tam jídlo!" křikne Sam a já jen zamručím. ,,Už jdu" odpovím a dál jen sedím ve vaně. Byla jsme hrozně unavená. Celý mě to nějak zmohlo. A zabít se ve vaně? Až by mě tu našli nahou, styděla bych se i jako mrtvá. Vylezla jsem ven a koukla do zrcadla. Jako smrtka. V županu jsem sešla schody a vešla do kuchyně. Všichni čtyři se na mě smáli jako sluníčka. Až mi z toho bylo špatně. Sedla jsem si ke stolu. ,,Asi nemám hlad" řeknu a mamka se na mě podívá. ,,Děje se něco?". Jen jsem pokývala hlavou. ,,S tím... kamarádem jsme snídali pozdě" odpovím a ona přikývne. ,,Já si to vezmu" pronese Honza a natáhne se pro talíř. ,,Půjdu si lehnout" šeptnu a ona je ke mně. ,,Jedeme s klukama za dědou. Nechceš ho pozdravit?" zeptá se a já pokývu hlavou. ,,Však víš jak to mám s dědou" odpovím a ona přikývne. ,,Jasně. Chápu to. Tak se krásně vyspinkej" dodá a obejme mě. Mami sakra! Děláš to ještě horší! S úsměvem jsem na ně koukla. ,,V kolik pojedete?" zeptám se od schodů a ona se zamyslí. ,,Ve čtyři".

Pohled Vadima:

Seděl jsem na gauči a přemýšel. ,,Ahoj! Vadime jsi tu?" zeptá se mamka a já jen zamručím. ,,Jo" hlesnu a ona sem nakoukne. ,,Tak co oslava? Nepřehnal si to, že ne? Nečeká mě žádný překvapení?" zeptá se a já se jen uchechtnu. ,,Neboj. Tentokrát ne" odpovím a ona si oddechne. ,,Líbilo se to Honzovi?" zeptá se a já kývnu. ,,Jo" odpovím suše a ona si sedne naproti mě. ,,Co tak koukáš? Nějaká holka?" zeptá se a já na ni vyděšeně kouknu. ,,Jak to víš?". Jen se zasmála. ,,Jsem tvoje máma hochu. Máma pozná všechno" dodá a zase odejde. Koukl jsem za roh kde ležely Zitiny věci. ,,Musím ještě...". ,,Jasně. Hlavně do večeře buď doma". Jen se na mě usmála. Mami kdyby jsi věděla.

17:00

Zvonil jsem jako idiot, ale nic se nedělo. Okno do jejího pokoje bylo otevřené. Zase jsem začal zvonit. Nakonec se objevila v okně. Vypadala rozespale. Když si mě všimla, koukla hrozně smutně. ,,Jen jsem se chtěl ujistit, že žiješ. A mám tvoje věci" dodám a ona se mírně pousměje.

Pohled Zity:

Seběhla jsem schody a otevřela dveře. Stál tam a jen na mě koukal. Skočila jsem na něj. Svalili jsme se na zem. Pevně mě držel. ,,Už nikdy nechci tohle zažít" šeptnu a on přikývne. Zvedl se a i se mnou zašel dovnitř. Pořád jsem se ho pevně držela. ,,Co se stalo?" zeptá se a posadí mě na skříňku. ,,Já nevím. Prostě jsem chtěla křičet a ty jsi tam byl a tak hrozně mě to štvalo, ale teď je mi to všechno líto. To, že jsem křičela a to co jsem řekla. Jseš nejlepší kluk na světě a nechci, aby jsi mě opouštěl. Sahej na mě a říkej mi koťátko, ale prosím nechoď pryč". Slzy mi tekly proudem. Jen se na mě usmíval. Objal mě a dal mi pusu na tvář. ,,Koťátko" pronese a mírně se usměje. ,,Moc mě to mrzí" řeknu a on mi ještě utře slzy. ,,Necháme to být" šeptne a já kývnu. ,,Spala jsi?" zeptá se a já kývnu. ,,Asi dvě hodiny" odpovím a on mě položí na zem. Oba jsme vyšli schody ke mně do pokoje. ,,Pila jsi?". Jen jsme přikývla. Oba jsme si lehli do postele. Schovala jsem se k němu. Bylo tu hromové ticho. ,,Nechceš mi říct co se dělo?" zeptám se a on přikývne. ,,Jasně. Takže začneme...". ,,Počkej" šeptnu a chytnu ho za bradu. Políbila jsem ho a zase si lehla. ,,Tohle jsem chtěla udělat celý včerejšech" dodám a on na mě pootočí hlavu. ,,Jenom tohle?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,Jestli ještě něco tak můžeš pokračovat" řekne a naléhavě koukne. Jen jsem se na něj pobaveně podívala. ,,Jasně. No... Začnu od toho, kdy jsi zapálila ten svetr". ,,Cardigan" opravím ho a on se zasměje. ,,Cardigan. Honza měl sfoukávat svíčky a...".

Shiiit. Konec

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby

Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)Kde žijí příběhy. Začni objevovat