Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

5 měsíců a 30 dní

Pohled Zity:

Seděla jsem na lince a snídala. Za mnou hrály písničky a já si četla noviny. Skoro americká idylka. I když pršelo bylo mi úžasně. Klid. To je to co potřebuju. Máma byla zase v tahu a kluci... Kde jsou vlastně? Sam je u kamaráda, Honza má nějaký kroužek a Štěpa je někde strčenej na hlídání. Ideálka! Napila jsem se kafe a dál si četla. Hrozně špatně se to čte. Ne, že bych potřebovala brýle, ale ta nemoc... Bože. Tolik lidí umírá. A pořád není lék. Povzdechla jsem si a radši otočila stránku.

Pohled Vadima:

Je tak krásná. Nikdy jsem si nevážil toho, že si čte noviny a je intelektuálně jinde než já. Je chytrý a prostě úžasná. Byl jsem promočenej až na kost, ale pořád jsem přemýšlel, jestli má cenu se s ní bavit. Spíš... Má cenu se jí omluvit? Po tom včerejšku moc nevím. Ještě jsem se schoval a vytáhl mobil. Hlasovku jsem si poslechl znovu. ,,Ahoj Vadime. Ehm... Když si tohle posloucháš, nejspíš ležím v posteli a je ti špatně. Večer jsem tě dovedla domů a ty... Jsi řekl několik věcí a já nevím jestli je myslíš vážně. Jestli jo, tak mi když tak napiš a můžeme si popovídat". Co jsem jí, ale řekl? Zase jsem nakoukl přes terasu a díval se na ni. Seděla na lince a smutně koukala do dlaní. 

Pohled Zity:

Ozvalo se klepání. První, kam jsem se podívala byly vchodové dveře. Nahnula jsem se, abych viděla líp. Nikdo tam nestál. Tady straší? Klepání se ozvalo znovu. Jen jsem na něj koukala. Pomalu jsem slezla z linky a šla ke dveřím na terasu. Musel tam být dlouho, když je takhle mokrej. Otevřela jsem dveře a šťouchla do nich. Oba jsme stáli naproti sobě. ,,Ahoj" šeptne a já přikývnu. ,,Ahoj" odpovím a on si přešlápne. ,,Víš já... Si nepamatuju co jsem ti přesně řekl, ale vím, že už znovu to nesnesu" řekne a já na něj koukám. Prosím, že se se mnou právě nerozchází definitivně. Popotáhla jsem a on si utřel vodu z čela. ,,Nesnesu být sám. Nezvládám to. Už ne. Když jsem okusil štěstí a lásku, budu se bít za to, aby jsi byla se mnou a nikým jiným" dodá a já mlčím. ,,Jediný co si vybavuju, jak jsi mi dala pusu. Byla z lítosti?" zeptá se tiše a já pokývu hlavou. ,,Nebyla" odpovím a on si sám pro sebe přikývne. ,,Byla na rozloučenou?". Oba jsme mlčeli. Proč teď nic neříkám, když se to konečně začíná lepšit! ,,Byla z lásky" řeknu a on vydechne. ,,Tak proč jsme se rozešli?". Pokrčila jsme rameny. ,,Možná, abychom si uvědomili, že bez sebe nemůžeme žít" šeptnu a setřu si slzy. ,,Skoro dva měsíce jsem nad tím přemýšlel... Až jsem se jednou málem zabil" dodá a já si sednu na zem. Začala jsem brečet. Pořád tam stál a koukal na mě. ,,Ty jsi to myslel vážně?". ,,Ne... Akorát jsem kokot, ale počkej, to není všechno" odpoví a klekne si. ,,V ten den jsem si uvědomil, že to co cítím k tobě, jsme nikdy necítil k žádné holce v mém životě. Už ten první den, kdy jsem tě viděl, jsem věděl, že jsi jiná. Že jsi ta pravá. Ta, která mi ozáří život a povede mě k tomu být lepší člověk". ,,Co když to zase pokazím?" zeptám se a on se uchechtne. ,,I tak to zase napravíme. Už nikdy nechci být bez tebe" dodá a já na něj kouknu.

Pohled Vadima:

Asi ne sekundu na to na mě skočila. Svalil jsem se na zem a mačkal ji k sobě. Pršelo na nás a byla zima, i tak jsem cítil teplo. ,,Bez tebe nemám důvod žít" šeptne a hlavu si zaklíní k mojí hlavě. Schoulila se do klubíčka a já ji objal. ,,Bože tak hrozně si mi chyběl. Tak hrozně moc". Posadil jsem se a ona se na mě zase vrhla. Objala mě a dala mi pusu. Jen co jsme se odtáhli, jsme se oba usmáli. Zase jsem ji políbil a objal ji. Hrozně vzlykala. Zvedl jsem se a ona mě hned chytla. ,,Nikam nechoď prosím" řekne rychle a zase mě stáhne dolů. Objímali jsme se v dešti. 

,,Miluju tě. Miluju tě. Moc tě miluju. Miluju tě...". ,,Pššš" šeptne a hladí mě po vlasech. To mě zase hrozně uspávalo. Když k tomu přidala škrabání, možná jsem na chvíli usl. Teď, ale nesmím spát! Stáhl jsem ji níž a nalehl na ni. Hladil jsme ji po tváři a usmíval se na ni. ,,Ode dneška už si musíme říkat jenom pravdu" šeptnu a ona přikývne. ,,Tak jo. Vadime... Byl jsi s někým, když jsme nebyli spolu?" zeptá se a já na ni pokývu hlavou. Bylo mi jasný, že se zeptá. Taky jsem se jí na to chtěl zeptat. ,,Nebyl" odpovím a ona přikývne. ,,Ty snad jo?". Utišila se. ,,Počítá se pusa s Ondrou?" zeptá se s úsměvem a já se zasměju. ,,Taky jsi to schytala? Dostal jsem od něho asi čtyři" dodám a zase si na ni lehnu. Poslouchal jsem její srdce a hladil ji po bocích. Hladila mě po tváři. ,,Lásko?". Zamručela a koukla na mě. Zvedl jsem pohled a objal ji. ,,Nechceš se mnou zase chodit?" zeptám se tiše a ona se uchechtne. ,,Ale jo" odpoví a já se taky zasměju. Ležela mi na hrudi a pořád mě hladila. Nadechoval jsem se něco říct, ale ona byla rychlejší. ,,Když jsme se nestýkali, uvědomila jsem si hrozně moc věcí. O tobě, o mě, o všech... Je něco co jsem ti neřekla" dodá a oba si sedneme. ,,Jestli je to o nějakým klukovi, tak mi to radši ani neříkej" odpovím smutně a ona pokýve hlavou. ,,Ne to ne. Jenom... Po maturitě se máma chce odstěhovat zpátky do Ostravy" dodá a já jen pokývu hlavou. ,,Ale tebe...". ,,Ona mě tu nenechá. Měli jsme jet už v září, ale ukecala jsem ji, ale teď už se nenechá" odpoví a já na ni smutně koukám. ,,Takže mi chceš říct, že mám půl roku na to, abych se srovnal s tím, že odjedeš do Ostravy?" zeptám se a ona pokrčí rameny. ,,Když se nestane nějaká závažná věc, tak asi jo" odpoví tiše a utře si slzy. Objal jsem ji a dal jí pusu do vlasů. Nemůže odjet. Nezvládl bych to bez ní. A jezdit pořád do Ostravy taky nejde. Přestěhovat se a nechat tady celý život, je taky blbost. Ono se to nějak vyřeší. Já to vím. A když ne, tak jedu s ní. Přece si nenechám svoji lásku odvést z života. Zrovna teď když ji mám zpátky. To vůbec. Zatím máme pět měsíců a třicet dní na to něco vymyslet. 

Koooonec

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby