Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Zpátky do školy

Pohled Vadima:

,,Kouříš?" zeptá se doktor a já jen pokrčím rameny. ,,Někdy si dám" odpovím prostě a on se na mě pobaveně podívá. ,,Jak často?". ,,No... Tak ráno, před a po obědě. Někdy si dám i dvě, když je dobře uvařeno. Pak když jsem ve stresu, nebo když mám radost. Potom po cestě do práce a potom po práci. Někdy si zapálím s mojí holkou. Jinak kouřím jen když piju" dodám a on na mě nechápavě kouká. ,,Jak často piješ?" zeptá se a já se zamyslím. ,,Každý den si třeba to pivo, nebo víno dám" odpovím a on na mě vážně koukne. ,,Vadime, řešíme to už druhý rok. Musíš to omezit. Jseš mladej kluk a takhle si rujnuješ zdraví. S tvým životním stylem to jde dost z kopce. Mysli na budoucnost" pronese a já přikývnu. ,,Však jsem v pohodě. Ani nějak...". ,,Nikdy jsi nebyl kuřák" řekne rázně a já přikývnu. ,,Já vím" šeptnu a on přikývne. ,,Chodíš mi sem už šest let. Znám se s tvými rodiči. Tak proč mi nevěříš, když ti říkám, že kouření je špatný?" zeptá se a já skloním hlavu. ,,Omez to. Třeba o jednu cigaretu měsíčně. Každý měsíc si dej o jedu míň. Najdi si nějaké náhrašky. Kolik vykouříš týdně krabiček?". ,,Asi čtyři" odpovím a on si sundá brýle. ,,Starej se o sebe trochu. Ať nám ještě dlouho vydržíš". Jen jsem přikývl. Po každém jeho proslovu se cítím hrozně špatně. Má pravdu, ale já mám slabou vůli. ,,Ehm. Já jenom. Asi hlavně proč jsem přišel, protože... Někdy. Často mě píchá u srdce. Myslel jsem, že to jsou jenom nějaký nervy, nebo tak, ale začíná mě to trochu děsit" řeknu a on si to zapíše. ,,Dobře. Pošlu tě na kardiologii. Nejlepší bude, když tam půjdeš co nejdřív. Mám tam známýho. Protáhnu tě tam. A on ti řekne co dál. Nemáš to třeba v rodině, nebo tak?". ,,Táta má vysoký tlak a co mi říkal, tak děda umřel na infarkt, ale nic víc nevím" odpovím a on přikývne. ,,Ještě něco tě trápí?". Přikývl jsem. Nevěděl jsem jak mu to říct. ,,Já... Nevím jestli to víte, ale moji rodiče se rozvádí a já... Ehm". ,,Dám ti číslo na jednoho psychologa. Má soukromou ordinaci a už nenabírá nové lidi, ale přimluvím se za tebe a on se ti ozve" řekne jakoby nic a já jen přikyvuju. ,,Myslíš si, že potom budeš potřebovat posunout k psychiatrovi?" zeptá se a prohlídne si mě. ,,To ne. Spíš jen potřebuju, aby mě někdo vyslechl a poradil mi. Poslední dobou se všechno sype" dodám a on jen přikyvuje. ,,Všechno to může souviset. Jak to srdce, tak to, že si nevíš rady. Vynahrazuješ si to v kouření a potom to přeháníš. Nejsem psycholog, ale nejsi první. Dej tomu čas" dodá a usměje se. ,,Děkuju. Hlavně to prosím neříkejte rodičům" řeknu rázně a on přikývne. ,,Potkáváme se s tátou v hospově a tam fakt neřešíme moje pacienty" pronese a oba se zasmějeme. ,,Děkuju" řeknu ještě jednou a podám si s ním ruku. Šel jsem k Jasmíně a zkontroloval jestli pořád spí. ,,Nevěděl jsem, že máš dítě" řekne pobaveně a já pokývu. ,,To není moje. Kamarádi měli nehodu a my se o ni jenom staráme" odpovím prostě a on přikývne. ,,Zavolám mu ještě dnes" šeptne. ,,To budu rád" odpovím a i s kočárkem vyjedu z ordinace.

Pohled Zity:

,,Takže. Vy máte zájem o naše studium?" zeptá se ředitel a já přikývnu. ,,Ano. Byla jsem ti před dvěma lety, ale nevešla jsem se do třídy. Tak jste mi řekl ať příjdu o rok později, ale do toho mi něco vlezlo a...". ,,Co vám jako vlezlo do života, že jste se sem nenahlásila?" zeptá se nechápavě a měří se mě. ,,Ehm. Dítě" řeknu a on se zamračí. ,,Vy máte dítě?". ,,Ne tak úplně. Je to dítě mých kamarádů, ale oni se o ni teď nemůžou postarat a...". ,,V pořádku. Nemusíte se obhajovat" šeptne a natáhne se pro papíry. ,,Takže vy byste chtěla studovat podnikání?" zeptá se a já pokývu hlavou. ,,To už dávno ne. Zaujal mě váš nový obor, ty radio-televizní rozhlasy" odpovím a on se pousměje. ,,Máte štětsí. Letos se tento obor otevřel a zájemců moc není. Když příjdete za týden na přijímací zkoušky, uvidím co se s tím dá dělat. Vaše maturitní vysvědčení...". ,,Poslala jsem vám ho" řeknu rychle a on přikývne. ,,Skvěle. Možná dostanete stipendium, pokud máte dobré známky" řekne a usměje se na mě. ,,Jsem rád, že jste si to nakonec rozmyslela" dodá a podá mi nějakej papír. ,,Tohle je rozvrh pro následující školní rok. Přednášky si zapíšete sama a pokud to nebudete stíhat je možnost zařídit si individuální program, ale musíte mít dobrý důvod". ,,Myslíte, že když řeknu, že se starám o dítě, které není moje a můj kluk pracuje od rána do večera, že to je dostatečné?" zeptám se a on nahlas polkne. ,,Myslím, že ano. V každém ročníku je alespoň jedna matka samoživitelka, která si chce dodělat školu. To by neměl být problém" dodá a zvedne se. Podala jsem si s ním ruku a ještě se na něj usmála. ,,Děkuju, že jste si na mě udělal čas" pronesu a on přikývne. ,,Uvidíme se v květnu".

Pohled Vadima:

Čekal jsem na Zitu a pozoroval ty děcka. Achjo. Kdy jsme tak hrozně dospěli? Jak jsme to stihli? Stejně tak jsem pozoroval ty mladý středoškoláky. Nesnáším tohle místo. Všude samá škola. Grr. Jsem tak rád, že to mám za sebou. Zita zaklepala na okýnko a zamávala na mě. Odemkl jsem auto. ,,Ahoj" šeptne a dá mi pusu. ,,Ahoj" odpovím s úsměvem a jen jí koukám do očí. ,,Co je? Nechovej se divně" dodá a já se jen zasměju. ,,Ahoj šéfe!" jekne a Jasmína se začne smát. ,,Co u doktora?". Nemůžu jí to říct. Bude se o mě bát. A vezme mi cigára! ,,Dobrý. Jsem zdravej" odpovím a ona se pousměje. ,,Co ve škole?". ,,Ježiši. Fuj. Už je to zase tady že?" zeptá se pobaveně a já jen přikývnu. ,,Dobrý. V květnu mám dojít a možná mi dají individuál. Asi to vyšlo" dodá a pokrčí rameny. ,,To je skvělý! Já budu pracovat. Ty budeš chodit do školy. Vždycky tě vyzvednu a budeme spolu, jako před tím" dodám a ona se zasměje. ,,A co to děcko vzadu?". Trochu mě to zarazilo. ,,Ona snad už bude doma ne?" zeptám se a ona pokrčí rameny. ,,Sisa se pořád neprobrala a Jonáš chodí na rehabilitace a pořád není uzdravenej. Myslíš, že to do půl roku stihnou?" zeptá se stejně a položí mi ruku na stehno. ,,Doufám" odpovím tiše a jen se pousměju. Má pravdu. Pořád se musíme zajímat hlavně o Jasmínu a aby ona měla co potřebuje. Nemlžeme ji přece na osm hodin šoupnout někam na hlídání. Nebo můžeme?

Koooonec

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby