Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

,,Nemůžu"

Pohled Zity:

Sisa s Jonášem brzo ráno odešli a pozdě večer se vrátili. Měla jsem dost času na to se zamyslet. Vadim se pořád urputně cpal k nám domů. Pokaždý jsem ho nějak ukecala. Tak co tu dělám? Zatím mi to prochází! Stála jsem před dveřmi a přemýšlela jestli mám vejít nebo ne. Jakoby moje myšlenky slyšela. Dveře se rychle otevřely a v nich stála máma. ,,Zito!" jekne a hned mě obejme. ,,Hrozně jsem se o tebe bála. Kde jsi byla?" zeptá se a pohladí mě po vlasech. Nic jsem jí neřekla a vešla dovnitř. ,,Čtyři dny jsi byla pryč a ani ses neozvala. Bála jsem se" dodá a já přikývnu. ,,Byla jsem u Sisi" odpovím tiše a ona přikývne. ,,Ta mě nenapadla. Hledala jsem tě". Stála jsem tam jako sloup. ,,Prosím už neutíkej. Pojď si promluvit a...". Přerušil ji zvonek. ,,To ne" šeptne a já na ni kouknu. ,,Otevřeš?" zeptám se a ona pokýve hlavou. Zase se ozval zvonek. ,,Jděte pryč!" pronese a já jdu ke dveřím. Jen co jsem je otevřela, nemohla jsem věřit vlastním očím. ,,Tak proto chodíš pozdě domů. Ty se zase stýkáš s ním?" zeptám se uraženě a ona jen pokýve hlavou. ,,Ne. To ne. Jenom...". ,,Nechci to slyšet. Je mi to jedno. Nebudu se starat o tebe a ty se nestarej o mě. Jdu si lehnout" dodám a obejdu ji. ,,Zituško počkej. Musíme si promluvit" jekne a já jdu slepě dál. Bylo mi úplně špatně. ,,Nevěděla jsem, že příjdeš domů!". Zabouchla jsem dveře a věci si hodila ke skříni. Skočila jsem do postele a vydechla. Chyběla jsi mi posteli. Nemůžu usnout! Mám ještě plány.

Pohled Vadima:

Seděl jsem u mámy a dopíjel kafe. ,,Nakoupit a uklidit. Však to znáš" dodá a já jen přikývnu. ,,Tak jo. Já pádím" řeknu a starosta se na mě otočí. ,,Kam? Sotva si přišel". Mávl jsem rukou. ,,Za svojí slečnou" řekne za mě máma a on se na mě pobaveně podívá. ,,Rády bych ji někdy poznal. Přiveď ji". ,,Strejdo, ale...". Jasně. Není to můj strejda, ale znám ho tak dlouho, že je skoro jako moje rodina.

Pohled Zity:

Převlíkla jsem se a i s batohem na zádech jsem sešla schody. V domě už nikdo nebyl. V kuchyni na ledničce byl papírek. ,,Až se vrátím, promluvíme si". Zmačkala jsem ho a hodila do koše. To určitě. Když se ale nevrátím já, tak jsem zvědavá s kým se bude bavit. Vyšla jsem z domu a zamkla ho. Jak zase může být s Lukášem? Vždyť ji opustil, když čekala jeho dítě a teď se zase vrátí, až když se ho zbavila? Tohle není normální. Už bych potřebovala, aby se kluci vrátili domů, abych na ni nebyla sama. Přeběhla jsem přes přechod a z dálky viděla Vadima na lavičce. Všechny emoce a problémy se ve mně množily a třely. Nejradši bych mu všechno vyklopila a doufala, že mi poradí. Rozeběhla jsem se k němu. Jen na mě s úsměvem koukám. Přímo jsem na něj skočila. ,,Teda... Viděli jsme se včera" pronese a já na něj smutně kouknu. ,,Něco se stalo že?" zeptá se a já přikývnu.

Pohled Vadima:

Seděli jsme na trávě a já pořád přemýšlel. ,,Hodně blbý" šeptnu a ona přikývne. ,,Ale... Má to jedno plus" řekne a já na ni tázavě kouknu. ,,Zase je to všechno jako dřív" dodá a jen se na mě usměje. ,,Takhle se nedá žít. Musíš chodit do školy a řešit opilou mámu a k tomu se starat o sourozence nejde". Jen přikývla. Snad nebudu litovat.

Pohled Zity:

,,Pojď bydlet k nám. Místa tam je dost. Máma a táta skoro doma nejsou a bude se ti líp dýchat" řekne a já na něj s otevřenou pusou zírám. ,,To nejde. Nemůžu. Kluci mě potřebují. Nechci, aby si zažili to co já, když jsem byla menší" odpovím a on pokýve hlavou. ,,Můžou k babičce. Vždyť tam už skoro bydlí. Uleví se ti" dodá a já jen mávnu rukou. ,,To by nám neprošlo. Do maturity musím zůstat doma a pak půjdu kamkoli, ale zatím... Musím vydržet" odpovím a on si povzdechne. ,,Bojím se o tebe. Když tam je zase ten chlap a tvoje máma... Zvlčela. Nechci, aby jsi tam s nimi byla sama". Pohladila jsem ho po tváři. ,,Měl sis vybrat nějakou normální holku, co nemá problémy" řeknu pobaveně a on se jen zasměje. ,,Nechci normální" odpoví a obejme mě. ,,Já chci tebe" dodá a pevně mě zmáčkne. ,,Víš napadla mě jedna věc... Kdybych to řekla tátovi tak by s tím třeba něco dělal. Karin je právnička a mohla by pomoct alespoň klukům...". ,,Zito ti kluci nemají nikomu kromě tvojí mámy. Soud by jí je nevzal" dodá a já přikývnu. ,,Jasně. Jen mě to napadlo" hlesnu a on se zamyslí. ,,Kdyby se cokoli dělo dej nám vědět". ,,Nám?" zeptám se nechápavě a on přikývne. ,,Mně, holkám, Sise, Jonášovi i klukům. Klidně i mojí mámě. Ta by pro tebe umřela. A já taky" dodá a utře mi slzu. Pokývala jsem a chytla ho za ruku.

Večer:

Pohled Vadima:

Toulali jsme se městem a chovali se jako děcka. Skákali jsme přes lavičky a házeli po sobě klacky. Naštěstí byla už tma a nikdo nás nemohl poznat. Zita se zastavila a otočila se na mě. ,,Nechceš zavolat třeba klukům?" zeptá se a já přikývnu. ,,Už jsme dlouho nebyli všichni spolu". ,,Nebo... Můžeme být spolu a potom jít k nám" řeknu a ona přikývne. ,,Zítra můžeme zavolat klukům" řekne stejně a já přikývnu. Jen jsme se nad tím zasmáli.

Pohled Zity:

Plánovali jsme jak si zajdeme na večeři a potom k němu domů. Nakonec to dopadlo, že všechny restaurace mají zavřeno a my jsme si dali mekáč. I když to jak je asi lepší. Dali jsme míň peněž a máme toho víc. ,,Chytej" pronesu a Vadim se na mě otočí. Hodila jsem mu nugetku. Chytl ji do pusy. Oba jsme začali jásat. Nakonec jsme se vyvalili na trávě. ,,Poslední dobou jsem si připadal, jako bych chodil s nejlepším kámošem" pronese a já na něj pobaveně kouknu. ,,Dík?" zeptám se nechápavě a on pokýve hlavou. ,,To ne, ale... Jsi pro mě ta pravá". Trochu mě do vyděsilo. Hned se začal smát. Zase si lehl a koukal na nebe. ,,Baví mě jak se vždycky lekneš" šeptne a já si k němu lehnu. ,,Pan božský" pronesu a on na mě s úsměvem koukne. ,,A stačí!" jekne a hodí na mě trávu. Prskla jsem na něj a sundala ji ze sebe. Hned jsem na něj skočila. Sedla jsem si na něj a držela ho na zemi. ,,Chyběl jsi mi". Jen jsem ho objala. Strnule tam ležel. Nakonec mě taky objal.

Pohled Vadima:

Ona mě má asi ráda. Jako bylo mi to jasný, ale někdy o tom pochybuju. Po dnešku ne. Kdyby mě neměla, tak ve všem plave ještě víc. Drželi jsme se za ruce a procházeli ulicemi. Město bylo úplně mrtvý. ,,Takže asi dneska spíš u nás co?" zeptám se a ona přikývne. ,,Teda pokuď ti to vadí, můžu jít domů" odpoví a mrkne na mě. ,,Herečko". Jen se zasmála.

Tiše jsme vpadli do bytu. Zita mi už vyslíkala mikinu. Zavřel jsem dveře a zase je zamčel. ,,Bacha na kočku" šeptnu a zase ji políbím. Vzal jsem ji do náruče a nesl ji do pokoje. Slyšel jsem tátu jak chrápe. Hodil jsem ji do postele. Alespoň jsem rožl lampičku na stole. Hned jsem se na ni otočil. Oba jsem se na sebe usmáli. Snad to rodiče neuslyší. To bych zase dostal přednášku.

Oukej. Konec. Zase se to trochu umírnilo. Pak to rozjedu jako fretka.

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby