Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Velký špatný

Pohled Vadima:

Zita na mě pořád skákala. ,,Všímej si mě!" jekne a sedne si na linku. Plazila se po ní až ke mně. ,,Kde je nabíječka?" zeptám se a ona pokrčí rameny. Odběhl jsem do obýváku a rychle si dal mobil na kabel. ,,Vadime všímej si mě" zaúpí a já k ní rychle jdu. ,,Co chceš?". ,,Pusu" odpoví rychle. Políbil jsem ji a šel si pro kufr. ,,Vadime!" křikne a jde za mnou. ,,Nemám na tebe čas" odpovím a ona si naštvaně založí ruce. Vyběhl jsem schody a otevřel skříň. Co budu potřebovat? ,,Vadime...". ,,Mlč! Znervózňuješ mě. Jdi pryč" dodám naštvaně a ona se nadechuje něco říct. ,,Mlč. E. Tss. Nic neříkej. Ne. Opovaž se".

Pohled Zity:

Pokaždé co jsem chtěla něco říct mě přerušil. ,,Fajn! Nebavíš mě!" křiknu a on přikývne. ,,Mám to s tebou stejně!". Naštvaně jsem bouchla dveřmi a seběhla dolů. Vzala jsem mu klíčky od auta a schovala je. Schovala jsem mu i boty a peněženku. Na mě nebudeš idiote jeden! Seběhl a rychle šel do koupelny. Hodil si poslední věci do kufru a zavřel ho. ,,Já jedu!" křikne a já se jen pousměju. ,,Jedeš jo?". ,,Cos udělala?" zeptá se a jde ke mně. Pokrčila jsem rameny a nechala ho ať to tu prohledá. ,,Kde mám peněženku?". ,,Nevím" odpovím jakoby nic a obejdu stůl. ,,To je jedno. Kartu mám v autě... Kde jsou klíčky!" křikne a já držím smích. ,,Zavolám si taxika... Kde máš peněženku?". ,,Ztratila jsem ji" odpovím a on se rychle otočí. ,,A to mi říkáš s takovým klidem?" zeptá se vyjeveně a já se pousměju. ,,Najdu ji... Snad" dodám a on se chytne za hlavu. ,,Ty jsi šílená! Víš co? Napíšu Ondrovi... prosím tě. Přijeď pro mě. Nemůžu najít klíče od auta. Aaaa. Odeslat. Do deseti minut je tady. Tak kápni božskou!" jekne a jde ke dveřím. Otevřel je a zase se na mě otočil. ,,Kde jsou moje nový boty?". ,,Jaký?". ,,Nedělej blbou! Kam jsi mi schovala věci?". ,,Neřeknu!" křiknu a on za mnou běží. Začala jsem křičet a běhat po domě. ,,Zito!". Podklouzla jsem pod stolem a koukla na něj. Přelezl stůl a chytil mě. ,,Dej mi věci". ,,Nedám" odpovím tiše a on se na mě fikaně podívá. ,,Ne?" zeptá se a já pokývu hlavou. Nesl mě nad zemi a přitom mi bránil, abych utekla. ,,Mám tě strčit do sklepa?". ,,Ne! Do sklepa ne!" jeknu a on otevře dveře. Když jsem viděla tu tmu, úplně mě polilo. Strčil mě tam a zabouchl.

Pohled Vadima:

Stál jsem u dveří a držel je. ,,Vadime! Prosím. Pusť mě! Prosím! Prosím! Já se bojím! Vadime!" křičí a bouchá na dveře. Začala i brečet. Tohle na mě neplatí. ,,Vadime já se bojím!" zaúpí a bouchá do dveří. ,,Kde mám věci?". ,,Prosím otevři!" jekne a začne brečet ještě víc. Úplně mě zamrazilo. Otevřel jsem jí. Vyběhla ven a skočila po mě. Oči měla od slz a tiskla se ke mně. ,,Hračky plačky, že?". Jenom přikývla a posmrkla si. ,,Bála jsem se, že mě tam necháš!" zaúpí a já jen pokývu hlavou. ,,Nenechal bych tě tam" pošeptám a obejmu ji. Chvíli jsem tam s ní seděl, ale jen co jsem se podíval na hodiny, zase mě to koplo. ,,Lásko musím jít" řeknu a ona pokýve hlavou. ,,Nechci, aby jsi odjel" pošeptá a pořád se ke mně tiskne. ,,Proto jsi mi schovala věci? Ne z trucu?" zeptám se a ona pokrčí rameny. ,,To taky" odpoví tiše a posmrkne si. ,,Ale notak. Vrátím se. Vždycky jsem se vrátil" dodám a ona si hraje s mojí tkaničkou od mikiny. ,,Ale - ale... Sisa a Jonáš taky slíbili, že se vrátí... A dlouho se nevrátili. A-a-a já se bojím, že už nepříjdeš" dodá a já se jen uchechtnu. ,,Vždycky se vrátím. Slibuju" dodám a ona si utře slzy. ,,Ale, co když ne". ,,Ale jo" oponuju a usměju se na ni. Pořád se tvářila stejně tragicky. Objal jsem ji a dal jí pusu do vlasů. ,,Nechci tu být sama. Zase". ,,Nebyla jsi tu sama" odpovím a ona pokýve hlavou. ,,Vždycky když odejdeš, jsem tu sama" řekne a mě zabolí u srdíčka. Je jako pes. Fakt že jo. ,,Prosím nejezdi. Prosím, prosím. Zůstaň tu se mnou" zasýpe a vzhlédne ke mně. Jen jsem na ni smutně koukal. ,,Lásko, notak...". ,,Vadi prosím" dodá a koukne mi do očí. Proč já! Tohle nesnáším! Vždycky mi to dělá, ale dneska je to hodně procítěný. Proč z ní cítím, že to myslí smrtelně vážně? Mám se o ni bát? Ne. Vždyť je dospělá. Tak proč z ní mám pocit, že jí tím vážně hrozně ubližuju. Jen jsem ji objal a mlčel. Vážně mám chuť tu s ní zůstat. Ale nemůžu tam kluky poslat samotný. Nebo poslat... Prostě. Já fakt nevím. Normálně to bylo snadný ji nechat doma. Vždyť se jí nic nestane. Ale v tomhle domě vážně nebyla ještě sama. Má tu Robina a kdyby zavolala tátovi, určitě ji vezme k sobě. Nebo Jonáš. Ten určitě. ,,Tak jo" pošeptám a ona na mě překvapeně koukne. ,,Vážně?" zeptá se tiše a já přikývnu. ,,Jo. Zůstanu. Doma" odpovím a usměju se na ni. ,,Halo? Máte otevřený dveře!" křikne Ondra a já kouknu na Zitu. ,,Půjdu mu to říct" šeptnu a zvednu se. ,,Nazdar brácho!" jekne nadšeně a já s ní výjdu ven. ,,Ahoj" pošeptám a on se na mě nechápavě podívá. Koukl jsem do auta, kde už vzadu seděli kluci. ,,Stalo se něco?". ,,Jo.. Já. Ehm. Nechci nikam jet. Radši budu doma se Zitou" řeknu rychle a on na mě nechápavě kouká. ,,Chápeš, že nemáš jaksi na výběr? Už máme schůzku a potom jdeme na zápas. Vzpomínáš si, jak jsme scháněli lístky?". ,,Jo já vím, ale...". ,,Máme VIP" pronese a já přikývnu. ,,Jo, ale Zita. Hele... Chci s ní radši zůstat doma. Ona je pro mě důležitější. Schůzku určitě zvládneš sám a můj lístek někomu prodejte" řeknu a on na mě s otevřenou pusou zírá. ,,Je to až tak vážný?" zeptá se potichu a já dělám jakože nic. ,,Prostě s váma nima nechci. Klidně tu schůzku zruším a sjednáme ji jindy. To je jedno ne?" zeptám se a on na mě tiše kouká. ,,Ty to myslíš vážně?". Udiveně na mě koukal a já sklonil hlavu. ,,Je moje nejdůležitější v životě, brácho. Když mi brečí ať zůstanu doma, udělám to pro ni. Bojí se o mě" pošeptám a on přikývne. ,,Jasně. Chápu. Je pro tebe všechno. Úplně rozumím. Neboj. Schůzku zruším... Jak se jmenuje ten chlap? Kovařík? Já mu zavolám a domluvím to na jindy a lístek... Prodáme a peníze ti vrátíme" dodá a já na něj děkovně kouknu. ,,Naletěls!" křikne Zita ze dveří a Ondra na ni nechápavě kouká. ,,Co?" zeptá se nechápavě a já se na ni otočím. ,,Zito...". ,,Naletěls!" jekne se smíchem a přiveze kufr. ,,To si... Ty vole brácho! To bylo doknalý. Fakt jsme ti to věřil! Ty kokote jeden!" křikne a skočí na mě. Jen jsem na ni udiveně koukal a mlčel. Kluci otevřeli okýnka a začali něco pokřikovat. ,,Herečko jedna! Čí to byl nápad?" zeptá se a koukne na Zitu. Ta se usmívala od ucha k uchu a jen pokrčila rameny. ,,Vadima" odpoví a on mě poplácá po zádech. Zita mi podala peněženku a přisunula ke mně kufr. U nohou mi postavila boty a usmála se na mě. ,,Honem se obuj a jdeme!" křikne Ondra a vezme mi kufr. ,,Lásko" pošeptám a ona mávne rukou. ,,Nechci, aby jsi se omezoval" odpoví a úsměv jí spadne. ,,Zůstanu doma s tebou a...". ,,Ne. Myslím, že jedeš s klukama" odpoví a já pokývu hlavou. ,,Nejedu nikam. Nemůžu tě tady nechat" pošeptám a ona mě obejme. ,,Hodně se držím. Tak prosím jeď. Připadala bych si jako největší mrcha, kdybych tě nutila tu zůstat a...". ,,Já to myslím vážně. Nikam nejedu" řeknu rázně a ona se utiší. ,,To cos předvedla... Nebudu moc spát. Budu se o tebe bát. Chceš abych se zbláznil?". ,,Lhala jsem. Dělala jsem si z tebe jenom srandu" odpoví nejistě a já pokývu hlavou. ,,Kurva neser mě. Mělas dneska prášky? Tohle nebyla sranda. Tohle byl zkraz jak svině. Zoufale jsi mě prosila. Co to na mě zkoušíš? Co mi lžeš do očí? Jak se opovažuješ? Tohle není sranda!" jeknu a ona mě utiší. Zase jí stekla slza. ,,Jdu si pro kufr" pošeptám a ona tam jen stojí. Odešel jsem k autu. ,,Tak jo! Nasedat!" jekne Ondra a já se skloním do okýnka. ,,Nikam nejedu" pronesu a on se usměje. ,,Hele to už jsme si prošli. Nasedej a jedeme". ,,Myslím to vážně. Zita to tady nezvládne. Nevezmu si to na sebe, když vím, že mě potřebuje. Prosím otevři kufr" dodám tiše a on přikývne. Vzal jsem si kufr. Rychle vystoupil a šel ke mně. ,,Nemrzí tě to, že pojedeme? Klidne to zrušíme" dodá a já pokývu hlavou. ,,Pojedeme na finále" odpovím a on se pousměje.

Pohled Zity:

Jen jsem na ně koukala, jak se baví. Oba se na mě otočili. Sklopila jsem hlavu a pomalu zašla dovnitř. Stála jsem kousek ode dveří a čekala až příjde. Zavřel dveře a položil si kufr ke schodům. ,,Pojď za mnou" pošeptá a natáhne ruce. Pomalu jsem k němu šla a objala ho.

Vadim si vybaloval a pořád se na mě ohlížel. Mlčel. Hrozně dlouho. Vnitřně se to ve mě přelo. Jsem ráda, že zůstal, ale cítím se špatně, že jsem ho ochudila o víkend s klukama. Lehl si ke mně a objal mě. Sálo z něj teplo. ,,Vím, že nad tím přemýšlíš" pošeptá a já jen koukám do peřin. ,,Nedávej si to za vinu. A ani se neopovažuj mě litovat. To, že jse tady s tebou je moje volba a ty jsi to neovlivnila. Miluju tě ty blbko" dodá vážně a já přikývnu. ,,Chci aby sis pamatovala, že kdykoli se budeš bát, nebo nebudeš chtít, abych někam šel a nebo tě napadnou nějaký blbý myšlenky, můžeš... ne ty musíš, mi to vždycky říct. Pokaždé. Rozumíš?" zeptá se a já přikývnu. ,,Dobře. Miluju tě". ,,Miluju tě" řeknu tiše a on mi dá pusu na čelo. Tiskl si mě k sobě a hladil mě po zádech. ,,Když jsi brečela a... Měl jsem takovej pocit, jakoby někdo umřel. Takový pocit, jakoby mi někdo propodl srdce. Takovou úzkost jsem ještě nezažil". Jen jsem ho poslouchala a radši mlčela. ,,Nemyslíš, že... By bylo dobrý si o tom s někým promluvit? Třeba s panem Doležalem?" zeptá se a já rychle pokývu hlavou.

Pohled Vadima:

Cítil jsem jak jí bušilo srdce. ,,Ne. Nesmíš mu to říct. Nesmíš! Vadime... On by mi nasadil další prášky. Neříkej mu to prosím!" hlesne a snaží se ode mě odstrčit. Fajn. Takže psycholog ne. ,,Dobře. Slibuju. Neřeknu mu nic. Neřeknu. Klid. Prosím uklidni se. Nepodrazím tě. Jo? Jenom... Prosím nejanči" dodám vyděšeně a ona se na mě ublíženě podívá. Zase mi v těle jezdilo několik tisíc nervů. Tak hrozně se mi sevřel žaludek, že jsem myslel, že se každou chvíli pozvracím. ,,Lehni si. Pššš" zasyčím a ona si ke mně zase lehne. Usmál jsem se na ni, i když to bylo hodně nucený. Proč mi je tak špatně, jenom když je trochu vyvedená z míry? Je snad něco se mnou špatně? Hladil jsem ji po vlasech a pozoroval ji. Pevně mě držela za paži a mačkala ji. Cítil jsem se tak bezmocný. V tuhle chvíli jsem tak rád, že jsem zůstal doma, že ani neuvažuju nad tím, že ji někdy ještě nechám doma, když vidím co to s ní dělá. Jakoý to asi muselo být před tím? Když jsem jí nechával samotnou. Můžu za to já?

Koooonec.

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby