Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

,,Jen přes moji mrtvolu!"

Pohled Zity:

Celou dobu jsem s nikým nemluvila. Ani s mámou, Vadimem ani s holkama. Dala jsem si od nich detox. Jenom jsem prostě byla s mým tátou. Všechno jsme si vyříkali. Dokonce i Karin byla v pohodě. Trochu mě vyděsilo, že bych měla mít dalšího sourozence, ale nebudu se o něj muset starat, takže mě to nějak nesoužilo. Seděla jsem na zemi a hrála si s Lolou. Nebo Larou? Pořád nevím, která je která. ,,Volá tvoje matka" řekne táta a jde ke mně. ,,Ano žije. Ne nevím proč ti nebere mobil. Jdeme na hokej. Jo. Koupím jí pivo. To k tomu patří. Bože. Teda vlastně ne. Jo. Dám ti ji". Podal mi mobil. ,,No?" zeptám se a ona na mě začne řvát. ,,Proč mi nezvedáš mobil?" zeptá se naštvaně a já sama pro sebe pokrčím rameny. ,,O tom si ještě promluvíme, jak přijedeš". ,,Třeba už nepřijedu" odpovím a ona se utiší. ,,Došly jí slova. Jdu se nachystat" řeknu k tátovi a zvednu se. ,,No? Neřvi po mě. Jo řekl. Je to pravda! Prosím uklidni se. Nenechám si ji tu. No já za to nemůžu, že jseš špatná matka" řekne do telefonu a sedne si do křesla.

Přímo ze zápasu mě táta odvezl na nádraží. Chvilku mi bylo líto, že zase odjíždím. Ale už jsem se těšila až uvidím Vadima. ,,Tak je to tady. Zase odjíždíš" řekne a já přikývnu. ,,Jo" hlesnu a on mi podá tašku. ,,Nejseš tak špatná" pronese a já se zasměju. ,,Taky ujdeš Venco" pronesu a on se zasměje. ,,Karin říkala, že jí budeš chybět. Třeba by jsi mohla zase někdy přijet" dodá a já kývnu. ,,Jo. Někdy zase... Třeba příští měsíc?" zeptám se a on na mě šťastně koukne. ,,Klidně" odpoví suše a hned mě obejme. ,,Holčičko jsem tak rád, že jsi se mi zase vrátila do života" šeptne a dá mi pusu do vlasů. ,,Já taky" hlesnu a on se odtáhne. ,,Jseš moje nejoblíbenější dcera". Jen jsem se zasmála. Vlak už tu stál. ,,Dej na sebe pozor a jak budeš doma napiš mi" dodá a já přikývnu. ,,Měj se". Vlezla jsem do vlaku a ještě mu zamávala. Sedla jsem si na místo. Táta mi zařídil první třídu se vším všudy. Tak pět hodin ve vlaku není úplně nejkratší doba. Vytáhla jsem si notebook a zapla film. Těch shlédnu asi tři za tu cestu.

Pohled Vadima:

Seděl jsem na zemi a šrouboval další desku. Slíbil jsem Ondrovi, že mu pomůžu se stěhováním. Alespoň mě rozptýlí od věčného myšlení na Zitu. Moc jsme si nevolali. Skoro vůbec. Spíš jsme si jen psali. Chybí mi. Koukl jsem na hodiny. Zita dorazí kolem desáté. Povzdechl jsem si a Ondra mi podal pivo. Jen jsem přikývl a napil se. ,,Co až se vrátí Zita?" zeptá se a já jen pokrčím rameny. ,,Praštíte do toho konečně?" zeptá se a já nenápadně kouknu na Honzu. On jedinej všechno ví. Taky je to můj nejlepší kámoš. On to musí vědět. ,,Necháš ho konečně? Pořád s tím otravuješ" dodá a já jen mávnu rukou. ,,Ne. Pořád ne" odpovím k němu a on se jen zasměje. ,,Nechápu na co pořád čekáš. Prostě jí to řekni a nech ji ať se s tím porve jak chce". Jen jsem protočil očima. Někdy vážně nepochopím jeho myšlení. V kapse mi zavrněl mobil. Odložil jsem šroubovák a vytáhl ho. ,,Máš na mě ještě dneska čas?". Koukl jsem na ně. ,,Zavolám si" šeptnu a rychle se zvednu. Hned mi to zvedla. ,,Ahoj koťátko" šeptnu a ona se zasměje. ,,Ahoj. Hrozně se na tebe těším" řekne a já si sednu na postel. ,,Máš čas? Mamka mě odveze, ale pak můžu za tebou". ,,Ano! Mám. Prosím. Hrozně mi chybíš. Už tě potřebuju" šeptnu, aby mě kluci neslyšeli. ,,Už se na tebe těším". Sám pro sebe jsem přikývl. ,,Tak v kolik?" zeptám se a ona zamručí. ,,Kolem jedenácté" odpoví a já kouknu na hodiny. ,,Jasně. Pak mi prozvoň". ,,Zatím se měj" řekne a típne mi to. Vrátil jsem se za klukama. Honza jen seděl s obličejem v dlaních. ,,Hrozně ji potřebuješ?" zeptá se pobaveně Ondra a já na něj nechápavě kouknu. ,,Stěny jsou jako z papíru" dodá a nadzvedne jedno obočí. Sakra!

Pohled Zity:

Máma do mě pořád něco hustila. A to nejsme ani v půlce cesty! ,,Mami. Nepochopím proč jsi udělala, to co jsi udělala, ale už to neřeš. Všechno se to vyřešilo" dodám a kouknu na ni. ,,Já jen chci, aby jsi věděla, že jsem to dělala pro tebe" šeptne a já naštvaně kouknu. ,,Řekla jsi mi, že mě táta nechce! Přitom to nebyla pravda. Dokážeš si představit co jsi mi udělala? Ublížila jsi mi! Měla jsem chuť se zabít! Kdykoli jsem se na něj zeptala rvala si do mě prášky, abych byla zticha. Jsi úplně vygumovaná! Nesváděj to na lásku. Dělala jsi to jenom, protože jsi nechtěla, aby mě měl taky. Nadělala sis parchanty po republice a hraješ si na matku roku. To ty by jsi měla prosit o odpuštění, ne on! On mi byl ty čtyři dny lepší rodič než ty posledních pět let! Za všechno můžeš ty! Jsem ti ukradená a ještě k tomu mě psychicky mučíš! Jseš ta nejhorší ženská na celým světě! Tady těma kecama mě na svoji stranu nestáhneš. Až odmaturuju, v životě mě už neuvidíš. Nikdy! A strč si nějaký tvoje pocity do prdele. Ty moje ti taky byly jedno, tak proč by mě měli zajímat ty tvoje?" jeknu a ona jen tiše sedí. Slzy jí tekly po tváří. Po chvilce se natáhla a dala mi facku. Máma mě nikdy nepraštila. ,,Zastav" šeptnu a ona se na mě naštvaně podívá. ,,Jak si můžeš dovolit na mě řvát!". ,,Ty řveš po mně!" křiknu a ona na mě naštvaně koukne. Začala mi dávat pohlavky. ,,Spratku jeden! Živím tě, máš všechno co potřebuješ. Co po mně ještě chceš!" zařve a já do ní strčím. ,,Nesahej na mě! Já chci bydlet s tátou! On je na mě hodnej!" křiknu a ona mi zase dá facku. ,,Zito! Ty mě dovedeš k šílenství! Všechno jsem dělala, protože jsem si myslela, že je to správně!". ,,No a nebylo! Ty bys neměla mít ani rybičky, když nikoho nedokážeš vychovat!" křiknu a ona mi dá zase facku. ,,Jsi ta nejhorší dcera!" zařve a zase mi dá facku. ,,Zastav mi!" zařvu a ona se zamračí. ,,Ne! Odvezu tě domů a dostaneš domácí vězení. Už nikdy ho neuvidíš. Jenom přes moji mrtvolu!". Pořád jsme po sobě řvaly. Ozvalo se troubení. Koukla jsem dopředu a viděla světla. Auto do něčeho narazilo. Pás mě trhnul zpátky. Auto se převrátilo na střechu. Hrozně mě bolelo rameno. Vlasy mi vysely dolů. Otevřela jsem oči a koukala vzhůru nohama. ,,Mami?". Tekla mi krev. Kolem jsem slyšela křik. ,,Volejte sanitku! Pane bože! Sanitku!". Co se stalo? ,,Mami?" zeptám se hlasitěji a otočím se na ni. Nevnímala mě. Někdo sem nakoukl. Odpoutala jsem se a spadla na střechu. Když je na zemi, je to pořád střecha? Vlezla jsem předním sklem ven a podívala se na obě auta. To druhý stálo asi pět metrů od toho našeho. Byl tam chlap úplně od krve. Zezadu v něm bylo ještě naražený jedno auto. Stál u něj nějakej chlap a ženská. Hrozně jsem se motala a třeštila mi hlava. Kolem stálo hrozně moc lidí. Koukla jsem kolem sebe. Sedla jsem si na zem a snažila se popadnout dech. Slyšela jsem sirény. Hodně blbej sen, nebo hrozně špatná realita.

Konec.

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby