Nehraj mi na city (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Lepší domov

Pohled Vadima:

Druhý den jsem o sobě skoro nevěděl. Ani mi nebylo špatně. Spíš jsem byl jenom unavený. Sedl jsem si a hned se napil. Natáhl jsem se pro mikinu. Smrděla jako fěťácký doupě. Celou dobu jsem byl hrozně zpomalený. Mobil se rozsvítil. Vyskočilo na mě několik upozornění. Sakra. Zaspal jsem do školy. Asi o šest hodin. No nevadí. Teď s tím už asi nic neudělám. Z kuchyně se ozvaly rány. Zvedl jsem se a vykoukl ze dveří. ,,To je taky nápad jít chlastat ve čtvrtek" pronese máma a já na ni omluvně kouknu. ,,Nějak jsem to přehnal" šeptnu a jdu si sednout ke stolu. ,,Všimla jsem si" odpoví a jen se na mě zamračí. ,,Promiň". Mávla nad tím rukou. Sedla si naproti mě a jen si míchala kafe. ,,Dlouho jsem neviděla Zitu" pronese nenápadně a já se jen zasměju. ,,Proč jsi jí tak posedlá?" zeptám se se smíchem a ona si založí ruce. ,,Nejsem" ohraní se a drkne do mě. ,,Dneska by měla přijít" řeknu prostě a ona se zaraduje. ,,Udělám vám něco dobrýho". Musel jsem se nad tím smát. Kéž by Zity máma ze mě byla odvařená stejně, jako ta moje z ní.

Pohled Zity:

Na oběd jsem ani nešla a rozhodla se jít domů. Sice mám ještě nějaký hodiny, ale bylo mi špatně a byla jsem hrozně nevyspaná. Celý večer jsem uklízela dům. Ráno jsem musela kluky vypravit do školy a postarat se o ně. Domů se mi vůbec nechtělo. Jak bude máma reagovat až všichni příjdeme a ona uvidí co udělala? Před školou už stepovaly holky. Nejprve jsem se jim chtěla vyhnout, ale moc bych si nepomohla. ,,Ahoj!" křiknu a jdu k nim. Tohle přetvařování mě stojí hrozně energie. ,,No nazdar. Proč jsi včera jako nepřišla?" zeptá se uraženě Daniela a já na ně jen koukám. Nevěděla jsem co říct. Možná jsem si mohla nějakou výmluvu připravit. ,,Ehm...". ,,Nechtělo se ti co?" zeptá se Aneta a já jen přikývnu. ,,Přesně. Radši jsem zůstala s klukama" odpovím a ony se na sebe pobaveně podívají. ,,Tak dneska, ale nezůstaneš. Půjdeme k nám. Mám volný byt. Jenom my. Žádní kluci!" řekne přísně Denisa a ukáže na mě prstem. ,,Jdeme" zavelí a chytne mě za batoh.

V kapse mi pořád brněl mobil. Nakonec jsem se rozhodla jí to vzít. ,,Ano?" zeptám se nejistě a ona si odkašle. ,,Kde jsi?" zeptá se stejně. ,,S holkama" odpovím suše a v pozadí slyším kluky. ,,Musíme si promluvit". ,,Nechci s tebou mluvit" řeknu prostě a ona si povzdechne. ,,Kluci jedou na prázdniny k babičce. Přijdi domů a promluvíme si. Hned!" dodá a utiší se. ,,Ale já mám plány...". ,,Zito kurva! Hned přijdi domů, nebo se už nevracej!" zařve a holky se na mě otočí. Jen jsem na ně mávla. ,,Fajn" šeptnu a otočím se od nich. Potupně jsme šla domů. I když jsme se sebevíc pohádaly, tak nikdy na mě nebyla sprostá. Teď už je asi vážně něco špatně.

Doma na mě čekalo hysterický představení a promluva do duše. ,,Musíš být víc zodpovědná...". ,,Já? Včera jsi přišla úplně sťatá a rozmlátila jsi barák" řeknu a ona mi dá facku. Překvapeně jsem se na ni podívala. ,,Nikdy jsem tě nemlátila, ale měla by jsi vědět co si můžeš dovolit a co už je moc" řekne klidně a já si jen založím ruce. ,,Mlátila si mě do doby, než se narodil Štěpán" šeptnu a ona mi dá zase facku. Že já se niky neponaučím. Za rohem na nás koukal Honza. ,,Nechápu proč mě mlátíš. Sama moc dobře víc, že je to pravda. To že jsi tři roky abstinovala neznamená, že jsi vyléčená". Otočila se na mě. ,,Co jsi řekla?" zeptá se tiše a já k ní vzhlédnu. ,,Nic. A pokud dovolíš... Musím jít" dodám a ona mě chytne za vlasy. Doslova mnou škubla. ,,Mami co děláš?" zeptá se Honza a jde k nám. Máma mě pustila a otočila se na něj. ,,Nemáš si náhodou balit?" zeptám se stejně a on pokrčí rameny. ,,Už mám" odpoví a ona ho chytne za tváři. ,,Tak jdi pomoct bráchům". Honza potupně odešel a ještě se na mě podíval. ,,To, že ti za chvilku bude osmnáct neznamená, že se mnou můžeš mluvit jako s kamarádem. Já jsem tvoje máma. Chápeš to? Když řeknu, že budeš doma, tak budeš doma. Když řeknu, že máš domácí vězení, tak ho prostě máš". ,,Mám domácí vězení?" zeptám se nechápavě a ona přikývne. ,,Proč?" zeptám se znovu a ona pokrčí rameny. ,,Protože jsem tvoje máma" odpoví a já na ni naštvaně kouknu. ,,Já ale nechci, aby jsi byla moje máma" ohraním se a ona na mě ublíženě koukne. ,,Proč jsi na mě tak hnusná? Do školy chodím, o kluky se starám... Začínám být nezávislá. Tak co máš za problém?". Jen na mě tiše koukala. ,,Já taky nechci, aby jsi byla moje dcera!" křikne a já na ni jen s otevřenou pusou zírám. Rychle jsem vyběhla schody. ,,Zit počkej. Nechtěla jsem to říct!". Bouchla jsem dveřmi. Tohle už přešlo všechny meze. Kluci odjíždí a já tady mám zůstat s ní samotná? To teda ne. Sbalila jsem si věci a zase otevřela dveře. Máma tam stála a jen na mě koukala. ,,Co děláš?" zeptá se a jde za mnou. V koupelně jsem si sbalila poslední věci a šla ke schodům. ,,Jdu pryč. Dokuď se nevrátí kluci, tak tady nebudu" odpovím a ona se mi snaží sebrat tašku. ,,Nech mě!" křiknu a sklouznu ze schodů. Dopadla jsem na zadek a v ruce držela tašku. Koukala na mě zvrchu schodů. Přiběhli ke mně kluci. Chvíli jsem nevěděla co dělat. Máma sešla dva schody a zase se zastavila. ,,Mějte se" pronesu a vyjdu ze dveří.

Už jsem byla skoro v jeho ulici. Hrozně jsem se styděla. Za všechno. Hlavně jak jsem nezvládla situaci a zase zdrhla. Ale obě potřebujeme čas. Ona, aby si uvědomila, jaká je hrozná matka a já abych si uvědomila, jak to chci mít v životě. ,,No tak pojď za mnou" pronese a já ho rychle obejmu. ,,Bylo mi jasný, že se něco děje" dodá a vede mě do bytu. ,,Byl jsi první kdo mě napadl" řeknu a on mě pustí do bytu. Oba jsme vešly. Sisa se na mě otočila. Hned mě objala. ,,A teď nám všechno řekni" naléhá a táhne mě do obýváku. ,,Hlavně to nikomu neříkejte. Ani Vadimovi ani nikomu" dodám a ona se na mě podívá. ,,Nemyslíš, že by to měl vědět?". Jen jsem pokývala hlavou. ,,Vadim se to dozví jako poslední" odpovím rázně a oba si povzdechnou. ,,Tak?". ,,Máma zase začala pít. Měla jsem podezření už dřív, ale nějak jsem to neřešila, až do včerejška" řeknu a Jonáš si ke mně sedne. ,,Zase řídila?" zeptá se a já přikývnu. ,,Já vím, že oba máte práci a svoje životy, ale... nemohla bych tu chvilku zůstat. Potřebuju to vyřešit, ale doma je to moc toxický". ,,Jasně! Jsi tu vždycky vítaná. Jako doma. Ale lepší" dodá Sisa a zase mě obejme. Hned jsem si vzpomněla na Vadimova slova. "Hlavně mi všechno říkej". Musím si to pořádně rozmyslet. Cokoli mu teď řeknu, by všechno mohlo ještě zhoršit.

Ooookili doukili. Konec

Vaše Adéla

BTW: Sorry za chyby