Nechtěný dar (pt. 2)

1. Kostadinův návrat (D)

Olga se uzdravovala pomalu, ale jistě. Každý další den měla ve tváři víc barvy. A taky byla k Lie milejší. Dahlia byla přesvědčená, že k tomu přispěl hlavně její porod. Protože ona se na rozdíl od Olgy rozhodla tam pro ni být. Držela ji za ruku, říkala, že už to bude brzy za ní a dodávala jí sílu. Tak jak si přála, aby se k ní chovalo její okolí, když ona rodila.

Když se chlapeček narodil mrtvý, nehledě na to, řekla sestře, že si vedla moc dobře. A ať si nedělá starosti, že už je to za ní. Olga hned pak usnula. Když se o pár dnů později na chlapce zeptala, Lia řekla, že mu uspořádali gumenský pohřeb.

„To je dobře," řekla na to.

„Opravdu?" dotázala se jí a snažila se, aby v jejím hlase neslyšela výtku.

Přikývla: „Třeba to z něj smyje hřích v jakém se narodil."

„Takže ho vnímáš jako svého syna?"

Zakroutila hlavou: „Vnímám ho jako člověka. Asi... Ale není můj syn. Kdyby to byl můj syn, byl by mého muže. Narodil by se počestně. A živý. Naši Bohové neříkají, že mísení ras je hřích bezdůvodně, Dahlio."

Pak přivřela oči a usmála se na ni: „Ale tobě a... Eliasovi... Budu přát hodně štěstí."

To už jí Lia přiložila dlaň na čelo: „Tohle vždycky dělá Elias, když má dojem, že říkám nesmysly. Aby se přesvědčil, že neblouzním."

Olga se pousmála: „Nechci se rozejít ve zlém. I když máme jiná přesvědčení, pořád jsi moje sestra. A tím, jak se tu o mě staráš, přestože si myslíš, že jsem ti hodně ublížila, sis zasloužila mojí lásku."

To byl rozdíl mezi nimi. Lia si nemyslela, že si musí něčí lásku zasloužit. V tomhle už si zvykla uvažovat více jako Azmariňanka než jako Gumenka. Ale protože jí byl tenhle způsob smýšlení dříve blízký, tak jen chápavě přikývla.

Od té doby Olga na Eliase nijak slovně nedorážela. A v domě panoval klid. Jen Iri začaly růst zoubky a Seli se začínala plazit a z plazení hbitě přešla na lezení. Anton ji vždy žertovně zvedal. Prý aby mu nevlezla do brašny a aby si ji s sebou neodnesl na trh. „Tam by se ti líbilo, ty škvrně," říkával. „Jsi zvědavá po mámě."

„Jen počkej, až by začala vykřikovat. By ti tím řevem odloudila zákazníky," prohodil Elias.

Skutečně. Selia byla velmi živé dítě. Když zrovna neplakala kvůli zoubkům, zkoušela si hlasivky jen tak z radosti. Elias také tvrdil, že to má po Lie. Jako by ji znal lépe než se znala sama. Jako by z těch pár prchavých chvil štěstí, kterých ve Stakarinu o trochu přibylo, usuzoval jaká je. Jako by se nezaměřoval na ty dny bolestné plachosti. Jako by je skutečně vnímal jenom jako šrámy. A bez nich to byla ona.

Kromě dětí jim dělal radost i Kieran. Čtyři týdny po pádu Světelného města přišel domů pozdě. Až k večeru. Už se báli, jestli se mu něco nestalo. Ale on celý dojatý úlevně vykoktal: „Potkal jsem mámu." A pak jim vyprávěl o tom, jak ji zavedl k Novikovým a představil jí Lynu. Moc se jeho mámě prý líbila. I když se Kieranova máma podle všeho nechovala až tolik taktně, a poznamenala, že by byla raději, kdyby si našel pannu. A taky říkala, že doufá, že Ilja nebude mít, až si jednou pořídí vlastní bydlení, na jejich společné děti špatný vliv. Ta slova ho odradila od toho, aby jí rovnou řekl, že sám bydlí s Azmariňanem. Ale do budoucna to udělá. Určitě...

Když se na konci dubna u městských bran loučili s Olgou, Dahlia byla podivně klidná. Smířená se vším, co se v poslední době stalo. Vděčná za svého manžela a děti. Zatímco se na ni Olga otočila u brány, opřela se hlavou o Eliase a začala mávat.