Nechtěný dar (pt. 2)

154. Prostě jsem se zamiloval (P)

 Měl dojem, že přišel v ten správný čas. Zrovna, když jí ta Azmariňanka chtěla zmrzačit. V Guménii se vždycky říkávalo, že propíchnuté uši nosí jen azmarinské kurvy. A Paskal se nemohl dívat na to, jak všichni tleskají tomu uhozenému nápadu jeho duševně otřesené sestry. Vpadl dovnitř, ale Lia v tu chvíli už seděla obklopená dvěma Azmariňany na posteli. Jedním z nich byl její manžel, tím druhým ta Azmariňanka. Na hlavě měla paruku, takže její uši hned neviděl.

„Jak jste jí to mohli províst?" vyhrkl pohrdlivě a po dalších pivech z místní hospody se chystal do Eliase zase vrazit pěkně zpříma. Ale ten vstal a natáhl smířlivě ruce: „Lia si to rozmyslela," řekl mu. „Můžeš bejt v klidu."

Paskal se otočil na Liu. Chtěl mít důkaz. „Necháme z těch kamínků v náušnicích udělat prstýnky pro naše holčičky," vychrlila na něj. „Vím, že bych tam neměla mluvit. Ale napadlo mě, že kdyby se něco opravdu stalo, budou na nás mít nějakou památku. A Elias říkal, že je to dobrý nápad."

„A jinak by sis ty uši propíchnout nechala?" vyhrkl.

„Možná," odpověděla.

Paskal pohoršeně zakroutil hlavou a chtěl odejít, když na něj Elias houkl: „Omluv se."

„Proč?" nechápal Paskal.

„Tvoje sestra teď rozhodně nepotřebuje atitúd, jaký jí prokazuješ."

Paskal tomu azmarinskému slovu nerozumněl, ale dovedl si představit, co znamená. „Promiň, Lio," pronesl k ní pak a všiml si, že nervózně kýve. Vzhlédl od ní k Eliasovi a dotázal se ho: „Mohl bych si s ní večer promluvit sám?"

„Jestli bude ona sama chtít," pokrčil rameny.

„Chci," vyhrkla pak Lia.

„O samotě?" zeptal se jí Paskal a ona dlouho mlčela, než se k Paskalově zklamání dlouze zahleděla na Eliase, a ten mu odpověděl: „To nepůjde. Nedovolím, aby jí kvůli tvému rozmaru bylo zle."

„Tak mít trochu soukromí s vlastní sestrou je podle tebe rozmar?"

„V téhle době ano," odpověděl mu ten Azmariňan a tvářil se přitom, jako by byl Paskal zločinec, který ji přišel zabít.

Rozčíleně odtamtud vyběhl a vyběhl ven do tmy. Tam se posadil na schody a sklopil hlavu do dlaní. Napadlo ho, že Dahlia má možná z Mitkových víc, než si myslel. To přehlížení a pohrdání, na které si musel zvyknout od Roksany i Olgy. Už se chtěl vrátit domů, když kousek od domu zahlédl něčí siluetu. „Kdo je to?" zavolal na ten černý obrys. Okamžitě vstal a hlasitěji zakřičel: „Ať seš kdokoli, tak tě upozorňuji, že se mnou si není radno zahrávat." Než se stihl pustit do plamenějších výhrůžek, ze stínu vyšel Martin, kterého Paskal v návalu zloby obdařil ušklíbnutím, než se vrátil na své místo na schodech, aby mu dal najevo, že mu nestojí ani za to, aby přišel blíž. „Co tu chceš?" vyštěkl na něj.

„Přišel jsem se omluvit," sklopil Martin zrak. „Nevěděl jsem, že ty... Že to tak nemáš. Prosím neudávej mě."

Paskal se zahleděl do Martinových tmavých očí. Napadlo ho, že se teď tváří jako štěně, které nechali přes noc poprvé v mrazu u boudy.

„Netušil jsem, že tady ještě platí nějaké morální zákony," odpověděl mu na to popravdě Paskal, kterého doposud nenapadlo, že by ho mohl jít udat.

„A ty, co neplatí, se dají vždycky vymoct pěstmi," odvětil Martin.

„To si vážně myslíš, že bych tě zbil?" zeptal se ho Paskal. Nehledě na to, jak odporný se mu Martin teď jevil, byl jediným, kdo mu na cestě ze Stakarina prokázal lítost.

Martin pokrčil rameny: „Když budeš mít pocit zadostiučinění a nepůjdeš mě udat."

„Nepřeji si, abys umřel," řekl Paskal.

„Ve Stakarinu není za sodomii oprátka. Tady se věří v nápravu hříšníků, zapoměls?"

„Takže co? Chceš, abych tě zbil spíš já než oni veřejně?"

„Ani by mě nezbili," odvětil Martin. „Nebudu ti říkat, co by se mi stalo. Myslím, že to tě napadne samotného, ale prosím nedělej to. Už se k tobě ani nepřiblížím."

Paskalovi ihned došlo, že by Martina čekala kastrace. Proto to nevyslovil nahlas.

„A přesto jsi to udělal?" zeptal se ho nechápavě.

„Já vím," zasmál se Martin ironicky. „Kdyby se střílelo za hloupost, už je po mě."

Paskal si uvědomil, že na něj i po tom polibku stále působí stejně dobrosrdečně. „Nejsi hlupák," opravil ho. „Já podle všeho ano. Od té doby, co jsem sem přišel, všechny jen děsím. Ty lidi v hospodě, sestru, tebe."

„Možná by neuškodilo s tím přestat," usmál se na něj Martin.

„Dovedeš ty být vůbec někdy na někoho zlý?" zeptal se Paskal a Martin chvíli přemýšlel, než zakroutil hlavou: „Ne. Nemyslím si."

„Víš, kdybys byl normální. Třeba bychom mohli být přátelé," navrhl mu Paskal.

„A takhle být přátelé nemůžeme?" zeptal se ho Martin nechápavě.

„Musíš přeci chápat, že tohle je špatně. Že se takhle nemůžeš chovat."

„Ty si myslíš, že mám na výběr?" zasmál se ironicky Martin. „Myslíš si, že tak riskuju snad pro zábavu?"

„Ale proč zrovna já?" zajímal se Paskal. Nechápal, jak se může zalíbit jinému muži. Jeho samotného nad tím nikdy nenapadlo přemýšlet.

„Prostě jsem se zamiloval," pokrčil rameny Martin. „Ale Elias mě varoval, že to špatně skončí. Měl jsem mu věřit."

„Elias?" nechápal Paskal. „Ten o tom ví?"

Martin kývl: „Ví. I Dimitrovi a tvoje sestra. Ví to tu spousta lidí. Lidí, kterým ale můžu věřit."

„A souhlasí s tím?"

„Myslím, že pan Dimitrov ne. Ale vím, že by mě neudal. Poskytli mi domov, když..." zarazil se a Paskal měl dojem, že vidí, jak mu po tvářích tečou slzy. „To je jedno," vyhrkl. „Děkuju, že... Však víš..." vyběhl odtamtud, ale Paskal mu nemohl dovolit odejít. Ne, když byl tak rozrušený. Vzpomněl si na to, jak jemu samotnému bylo zle. Jak z dlouhé chůze za vozem omdlel a když se probudil, byla to jeho tvář, kterou spatřil. „Jen lež," byla první slova, co od něj slyšel. A pak mu přiložil k vyprahlým ústům lahev s vodou. „Jak se k němu můžete takhle chovat? Vždyť Vám nic neudělal?" volal pak na Kirova s Morozovem. A když se mu je nepovedlo přesvědčit, aby vzali Paskala na vůz, alespoň se snažil, aby měl dostatek vody a jídla.

Rozběhl se za ním, z nebe se ten večer snášely drobné kapičky deště. Paskal chytil Martina za ruku a táhl ho do seníku. Až uvnitř se zastavil. Martin na něj zmateně hleděl, než jej Paskal sám od sebe začal líbat. „Neptej se mě, proč to dělám," mumlal uprostřed polibků. „Sám sobě nerozumím."

„Nebudu," odpověděl Martin a svlékl mu košili.