Nechtěný dar (pt. 2)

96. Dobrý člověk (E)

 Věděl, že se před ním stydí za svou bouřlivou promluvu k Hernandezovi. Tváře jí stále plály rozrušením a sotva si vedle něj sedla na postel, spustila: „Neměla jsem mu to říkat. Já vím. Nic nám neprovedl." Ale Elias by nejspíš řekl to stejné, kdyby byl v její kůži a tak ji pohladil po tváři: „Taky tě miluji."

Tu noc nemohl usnout. Přemýšlel, co pro něj Stasiina přítomnost znamená. Obvykle neznamenala nic dobrého. Ani Lia nespala. Zatímco ji hladil po vlasech, dívala se mu do očí a jen sem tam zkontrolovala, jestli Auri spí.

„Myslíš, že to byl Azmariňan?" zašeptala k němu.

„Proč tě to trápí?" zeptal se nechápavě.

„Protože bych nechtěla, aby tu zase vypukly nepokoje. Ne teď, když je nám tak pěkně."

Nato ji Elias pevně objal: „Ať to byl kdokoli, dnešní noc už nám nezkazí, broučku."

Ráno vstal brzy jako obvykle do práce. Na Stasi se podívat nešel. Rozhodl se, že se jí bude po dobu její přítomnosti v domě vyhýbat. Lia s ním a s Antonem posnídala. Bylo mu líto, že se kvůli tomu musela strojit do šatů a plést si vlasy, aby se pak zase svlékla a šla spát. Ale ona nechtěla riskovat, že ji Hernandez uvidí jen v noční košili a plédu.

Doufal, že alespoň v práci se dovede uklidnit a vyčistit si hlavu. Ale to by ten den nesměl přijít Malcolm celý dobytý. V obličeji měl rudé šlincy jako kdyby se na něj vrhla kočka a jelikož se stále nenaučil moc gumensky, všichni se ptali, co s ním je, Eliase. Ten jen krčil rameny a odpovídal: „Nevím, neptal jsem se ho." Nechtěl s tím mít nic společného. Jenže bohužel ho měl tentokrát na starosti. Práce pro jednoho mu obvykle stačilo vysvětlit, ale jak něco vyžadovalo společné úsilí, byl Elias jediným, s kým ho, kvůli jazykové bariéře, mohli spárovat.

Malcolm byl jako vždy nepříjemný a pořád si na něco stěžoval, což mu v zimním počasí šlo ještě lépe než za tepla. Chodil si pro nový a nový čaj a přilíval si do něj po kapkách rumu. Savchuk už se několikrát Eliase ptal, jestli by jej neměl propustit. Jenže co mu měl Elias říct? Věčná nespokojenost nebyl zločin. A on se nechtěl mstít někomu, kdo stejně jako on byl ve městě vyvrhelem a potřeboval každý donár.

Nakonec byl ještě vděčný, když mohl v Antonově doprovodu odejít domů. Když přišel k večeři, Stasi stále ještě spala a u stolu seděl a čekal na ně Anatoly. Lia Eliasovi vysvětlila, že za ním zašla Iryna, aby ho o všem informovala. Teď čekali, až se Stasi vzbudí. Podle Daria Hernandeze to mohlo být každou chvílí.

A také se tak brzy stalo. Zrovna sklízeli nádobí od večeře, když jim to azmarinský doktor přišel oznámit. Ale dozvěděli by se to i bez něj, neboť sotva ho uviděla, začala křičet jako když ji na nože berou, že ji ten odporný Azmariňan přišel zabít. Elias tušil, že to není zrovna vhodná chvíle, aby za ní šel on sám. Nechal k ní tedy vstoupit pouze Irynu s Anatolym.

Když vyšli, Lia k nim zbrkle vykročila: „Tak co? Byl to Azmariňan?"

Anatoly na to přikývl: „Scházela se s ním... Za peníze, jestli chápete," zakašlal a omluvně se přitom podíval na Liu za to, že tak před ní hovoří. „Paní Dimitrová říkala, že se s ním dokonce dobře znáte."

„To je omyl," vyhrkl ihned Elias. „Vždyť já se tady neznám dobře se žádným Azmariňanem. Od Danielovy smrti..."

„Je to Malcolm," odtušila ihned Lia a Anatoly na to přikývl. Elias se v tu chvíli musel posadit. Vždyť on s tím mužem pracoval. Strávil s ním celý den.

„Řekla něco? Proč to udělal?" vyhrkl Elias, ale pak si uvědomil, jak špatně to znělo. „Chci říct... Nic nemůže ospravedlnit, že ji bodnul, ale..."

„Už s ním nechtěla chodit. Našla si práci," objasnil mu Anatoly. „Neměl bych Vám tyhle věci říkat, takže spoléhám, že budete mlčet."

Když odešel, Elias se poprvé odhodlal nakouknout do dětského pokoje, kam Stasi uložili. Tvář měla pobledlou, ale oči živé, jak si je pamatoval. Okamžitě se rozkmitaly po jeho obrysu ve dveřích.

„Můžu?" zeptal se jí a ona slabě kývla.

„Jdeš se mi vysmívat?" zeptala se ho.

Elias na to zakroutil hlavou: „Kde máš tátu? Mohli bychom pro něj dojít."

„Umřel," odpověděla a po tváři jí steklo pár slz.

„Kdy se to stalo?"

„Před pár dny. Byl nemocný. To z těch vašich dolů. Takové jako on bys bez mrknutí oka zastřelil, kdybys byl ještě v Tanswrocku."

Elias přikývl: „To nezastírám. Udělal bych cokoli, aby se na nás s Liou tenkrát nepřišlo. Ale soucítím s tebou, i když tomu nevěříš." Chvíli pak seděl v tichu než se dovedl zeptat: „To kvůli němu jsi šla s Malcomem?"

Stasi přikývla: „Byla jsem hloupá. Říkala jsem si, že když to přetrpím, tak tím zajistím tátovi šanci na delší život. Musíš mít radost... Dokázal jsi, že já jsem ta špatná..."

„Protože ses snažila zachránit otci život?" zeptal se jí Elias, ale na odpověď nečekal. „Dělala jsi to i v Lightmondu. To proto se na tebe nepřišlo. Nabídla si se za jídlo a utajení?"

Stasi kývla: „Žili jsme u jednoho muže, který nebyl tak bohatý, aby mu dali Gumenku, na půdě. Pár měsíců, když jsme se po znovupřevzetí města dostali do pasti. Už jsem nemusela nosit řetězy. A občas jsem v noci mohla jít s blonďatou parukou do města. Ale jinak..."

„Zneužíval tě?"

„Byl to spíš výměnný obchod," odvětila.

Elias nad tím zakroutil hlavou: „Takhle to nemůžeš pojmenovávat Stasi. Ty jsi neměla na výběr. Vyměnit šanci na přežití za něčí slast není lecjaká smlouva."

Stasi se na něj zahleděla a pak se usmála: „Spletla jsem se v tobě."

„Ne, nespletla. Já mám na sobě tolik hříchů, že by mě spravedlivý bůh, který nerozlišuje rasy a národy, hned odsoudil. Ale snažím se být dobrý člověk. Na světě už je tolik zla, že je dobré snažit se to trochu vyvažovat. I když je to mnohem těžší."

„A myslíš, že já můžu být dobrý člověk?" zeptala se ho pak.

„Ty jsi dobrý člověk," odpověděl jí Elias. „Jestli tu chceš zůstat, než se uzdravíš, budu rád."

Stasi na to sklopila zrak: „A co když se nechci uzdravit?"

„Pak se postaráme, abys zase začala chtít."