Nechtěný dar (pt. 2)

163. Milosrdné lži (M)

 O Miřině miminku se Juri dlouho nezmínil. Jako by jí ani neslíbil, že se pokusí ho najít. Jako by se jí to jen zdálo. Protože si tak moc přála znát pravdu. Ale pravdou bylo, že poslední dobou nemluvili o ničem. Většina jejich konverzací směřovala k jídlu a dětem. Ani vztah mezi nimi nebyl vítaným tématem. Na další návštěvě u Delgadových se od něj držela dál. Lia se jí ptala, jak se má, a ona se jí svěřila s tím, že má potíže být Jurimu nablízku. Juri nebyl prudký, to rozhodně ne. Necítila v jeho pohybech tu podivnou energičnost, jakou vnímala u Eliase. Ten mluvil v zápalu emocí. Někdy tomu jeho azmarinskému přízvuku ani nerozuměla, protože se pozapomněl a dostatečně se nesnažil o dobrou výslovnost. Juri by tohle neudělal. Dělal věci s rozmyslem. Ale snad proto jí ještě víc ubližovaly. Protože věděla, že kdyby mu nedala víc záminek, třeba by ho nerozčílila nebo nezklamala. A teď ho zklamávala, protože nedovedla být taková žena, jakou si on představoval. Správná Gumenka – pobožná, tichá, usměvavá. Za tu chvíli s ním už si dovedla udělat představu, jak by se měla chovat. Ale bránily jí v tom noční můry, jeho dotyky – někdy tak opojné a jindy zraňující, a její neznalost. Ale taky si uvědomovala, že některé věci nechce tak, jak je chce on. Dostala novou šanci v životě a po nějaké době na svobodě začala poznávat nový pocit. Jakousi neústupnost. Odhodlání nehledat kompromisy, ale pro jednou si prosadit svou. „Mám pocit, že chci, aby bylo občas po mém. Ale když je to na úkor Juriho štěstí, tak si vždycky připadám moc špatně," svěřila se Lie. Ta vždycky věděla, jak jí poradit, ale tentokrát jí řekla jen to, že je to tak v pořádku. „Když někoho miluješ, vždycky si v tu chvíli, kdy mu způsobíš radost, budeš připadat šťastnější. Je to jednodušší. Ale taková láska nemůže být. Nemůže si klást podmínky. Nemůžeš si ubližovat jenom proto, aby byl šťastný on."

„Ty jsi byla k Eliasovi vždycky upřímná?"

Lia zakroutila hlavou: „Lhala jsem mu mockrát. Hlavně na začátku. A neznám horší pocit, než ležet v noci v jeho náručí a čekat, až usne, abych se já mohla vyplakat. Protože jsem se ho bála nebo protože jsem mu to chtěla ulehčit, aby se kvůli mně on necítil špatně."

Na hlavě měla paruku. Jak mluvila, působila na Miru téměř stejně jako dřív. Kdyby každou chvíli nehypnotizovala dveře do kuchyně, dokud jimi neprošel Elias. V ruce držel malou Iri a pohupoval s ní. Když si všiml jejího plachého pohledu, přisedl si k nim a podal jí Iri: „Neruším?" zeptal se a pohlédl na Miru. Ta se musela na posteli posunout dál. Pohled na Azmariňana ji stále trochu děsil. „N... ne," vykoktala. Ale to už on zase vstával: „Nechám ji tu. Pořád chce tahat. A moje ruce..." podíval se na zjizvené dlaně. „No..." zakřenil se. „Už nejsou, co bývaly."

Mira na to už ale vstávala: „Půjdu já," vyhrkla. „A děkuju. Moc."

Vyšla do kuchyně a zamířila k Jurimu. Sedla si vedle něj a cítila, jak ji slabě pohladil po paži. „Chtěla bych už jít domů," zašeptala.

Juri jen tiše kývl a zavolal na Noryho s Hedvikou. Doma si tentokrát lehla dál od něj. Chtěla mít chvíli klid se svými myšlenkami. Když měla jistotu, že všichni spí, zapálila svíčku a sešla do kuchyně. Vytáhla skicák a začala zase kreslit. Jen luční květiny, které ten den natrhala na zahradě. Tření tužky o papír jí znělo v uších jako ta nejkrásnější píseň. Koutky úst jí šly samy vzhůru. Jako by v tu chvíli dovedla poprvé na pár minut myslet jen na krásné věci. Na to, že má zpět svou kamarádku, o kterou si myslela, že už dávno přišla. A Lynu a Kierana, a dokonce i Juriho, i když tenhle život s ním pro ni nebyl teď jednoduchý. Z toho drobného záchvěvu štěstí ji vyrušil až Juriho hlas: „Mám na tebe zítra čekat se snídaní?"

Vzhlédla k němu a okamžitě jí z ruky vypadla tužka. Snažila se ze sebe dostat omluvu, ale povedlo se jí jen kajícně sklopit zrak.

Slyšela jeho kroky a uvědomila si, že tady se to stalo. Tady ji už jednou chtěl za kreslení potrestat. Zavřela oči a do uší se jí nahrnul tlukot vlastního srdce. A pak cítila jeho prsty brázdící si cestu jejími rozcuchanými vlasy. „Vypadala jsi unaveně. Myslel jsem, že budeš spát."