Nechtěný dar (pt. 2)

147. Neodbytná touha (J)

 Už to by téměř rok, co k sobě Miru přivedl. Teď ji pozoroval, jak sbírá pod stromem ořezané větve. Večer si z nich chtěli udělat táborák. S pilou v ruce si tiše pochvaloval, jak je krásná. Prací a čerstvým vzduchem se jí červenala líčka. Vábilo to k němu nečestné myšlenky. Zapomínal na to, že kdyby jí rozvázal živůtek, nevykoukla by na něj dvě šťavnatá zdravá ňadra. Tak moc po tom toužil. Nakonec však vždy ty pokušitelské myšlenky zapudil a věnoval se práci. I teď se na ni, když zpozorovala, že ji sleduje, usmál. A pak se otočil a dál odhazoval na zem odřezané větve. Po očku si ji však pořád prohlížel. Asi i díky tomu zpozoroval, když jí vypadlo nařezané chrastí z rukou a na chvíli zavrávorala. Seskočil ze žebříku a přiběhl k ní. „Běž domů," rozkázal jí.

Mira se zavřenýma očima slabě přikývla: „Promiň."

Na to ztratil trpělivost, sám ji popadl do náručí a nesl do kuchyně na kanape. Tam jí přiložil prsty ke krku a změřil tep. Srdce jí bilo jako o překot. Sotva jí vyrazil pro vodu, pokusila se posadit a začala omdlévat. „Zůstaň ležet," chytil ji za ramena a přidržel na lůžku. Mira jen kývla a zádumčivě na něj hleděla, zatímco prudce dýchala. „Bolí tě něco?" zeptal se jí, a když zakroutila hlavou, přidržel jí u úst pohár.

„Jen se mi udělalo slabo," řekla a chystala se zase vstávat, ale on jí slabě položil ruku na hruď. Do světnice zrovna vběhla Hedvika s Norym: „Stalo se něco, tati?" vyhrkla.

„Miře se jen zamotala hlava. Sedni si k ní, prosím tě. Já půjdu ven uklidit pilu a žebřík."

Už chtěl jít, když zaslechl Miřino slabé: „Omlouvám se."

Otočil se k ní. Ale byl příliš zahlcený těmi nestoudnostmi, které mu venku nedovolovaly si všimnout, že se jí udělalo zle, že raději rychle vykročil na vzduch. Teprve, když se znovu vrátil a slyšel Miru povídat si s Hedvikou, zase se dovedl zbavit hanby, která ho tížila na hrudi.

„Opečeme papriky, taky okurky a kousek kachny od babičky," slyšel říkat Hedviku.

„Doma jsme dávali na klacky sladké těsto," vzpomněla si Mira, načež Nory okamžitě vyhrkl, že to musí taky zkusit.

Juri nasadil spokojený výraz a vešel za nimi, přičemž chlapce ujistil, že to přesně udělají. „Už jsem připravil ohniště a přenesl lavice," oznámil jim. „Běžte vynést ven nádobí a jídlo." Sám se pak tiše posadil vedle Miry. „Tak co, už je ti líp?"

Mira jen kývla.

Tak dobře, ale drž se dál od ohně, ať se moc nenadýcháš kouře."

Na další Miřino mlčení ji slabě pohladil po tváři: „Ještě něco tě trápí?"

Mira zakroutila hlavou.

„A máš z něčeho strach?"

Na to, jak to měla ve zvyku vyhrkla pár nesourodých vět: „Já nepřestanu být pracovitá, protože se o mě začneš starat, přísahám. Prosím, nebuď ke mně příkrý. Já se snažím."

„Jak tě to napadlo, Miro?" nechápal Juri. Našátral její dlaň a jemně ji sevřel.

„Vím, že už jsem odpočívala ráno. I když jsem nemusela."

„A já ti řekl, že je to v pořádku," odpověděl jí. Pak ji posunul ke zdi, ulehl vedle ní a sevřel ji. „Takhle to nepůjde, Miřičko. Když ti řeknu, že je něco v pořádku, tak potřebuji, abys to nezpochybňovala."

Mira na to zase jenom kývla. A Juri mlčel. Všiml si, jak se jí v jeho náručí zklidňuje dech, a to mu bylo od ní vždy tou největší odměnou. Muselo mu to stačit.