Nechtěný dar (pt. 2)

151. Jsme jen přátelé (E)

 Vevnitř se Elias musel na chvíli zastavit. Posadil se na kraj lavice v kuchyni a hledal kopanci zaražený dech, čehož si všiml Anton: „V pořádku, kluku?"

Elias na to kývl, ale to už si Iryna všimla, že má špinavou košili: „Vy jste se poprali?" přeměřila si Paskala pohledem a ten zase vyzývavě pohlédl na Eliase. Očekával, že bude žalovat.

„Jen jsme si potřebovali něco ujasnit," odpověděl Elias.

Na to však už však vystartoval starouš: „Tak tohle teda ne, kluku! Co když Vás někdo viděl? Co když si pro tebe přijdou? Myslíš ty vůbec na děvečku?"

„Jistě, jak jinak," zasyčel vzpurně Elias a chtěl jít za Liou, než se probudí, když ji zahlédl rozklepaně se opírat o futra dveří do ložnice. „Miláčku," ušlo mu omluvně z úst a hned k ní vyběhl. Sotva ji objal, nohy ji přestaly poslouchat a ona se zhroutila do jeho náručí. Srdce jí bilo jako o překot. „Teď ne, miláčku. Snaž se zůstat hezky klidná, dobře?" zahleděl se jí do očí a ona přikývla. V tu chvíli se na víc nezmohla. „Jsem tady. Jsme v pořádku. Nikdo nám nechce ublížit," řekl jí stručně. Pak si všiml, jak upřeně hledí na Paskala. „Chtěla bys k němu?" zeptal se jí a ona hned začala kroutit hlavou. „Já Vás viděla..." špitla a on si nebyl jistý, co všechno viděla. Jeho ujasňování s Paskalem nebo udobřování s Avou? Obojí jí muselo rozhodit. Ale nemělo cenu zapírat a lhát. Jen by jí působil v hlavě zmatek.

„Přišla za mnou Ava," oznámil všem. „Ta Azmariňanka, co jsem se s ní kdysi scházel, když Lia čekala naše dcery. O nic nešlo. Jsme jen přátelé," s tím sdělením mířil hlavně na Liu. A ta sice tiše kývla, ale on na své hrudi zase cítil zrychlené odbíjení srdce v té její. „Paskal si to špatně vyložil."

„Jak můžeme vědět, že říká pravdu?!" vyhrkl Paskal, načež k nim vykročil a Lia se ještě víc schoulila v Eliasově náručí.

„Zůstaň tam, kde jsi!" zasyčel na něj Elias a Paskal si dal pár vteřin na vzpamatování a pochopení situace. Až pak k Lie zašeptal pro Eliases příliš přeslazeným tónem, kterým se jí snažil získat zase na svou stranu: „Jen jsem tě bránil, sestřičko."

Lia na to nedůvěřivě kývla: „Už to prosím nedělej." A nechala se od Eliase doprovodit zpět do postele, kde k ní ulehl i Auri. Celou situaci tiše pozoroval, ale Elias věděl, že si z ní také něco odnesl. Bohužel to něco byl strach z Paskala.

Asi hodinu s nimi zůstal. Pak opustil spící Liu a vzal do náručí Iri a chtěl jí jít nakrmit, ale zjizvené ruce ho přestaly poslouchat a on ji musel položit zpátky, čímž si vysloužil její zmatené: „Tata, nene."

Vyrazil ven z ložnice a slabě zaúpěl, když křečovitě sevřenou rukou vzal za kliku. Dimitrovi s Paskalem právě večeřeli. Elias neměl náladu na rozhovor s kýmkoli z nich, ale potřeboval pomoct. Čekal, až k němu zvedne oči Iryna, a ukázal jí nepřirozeně skrčené prsty. Ta okamžitě vstala a i přítomní muži si ho všimli. „Pojď se posadit, synku," vedla ho ke stolu a do dlaní mu vložila Liou ušité polštářky. Pak se dala do vaření uklidňujícího odvaru.

„Nepotřebuješ ještě něco ošetřit?" zeptala se ho, když jej dopil. Elias zakroutil hlavou, ale při vstávání se mu tvář zkřivila bolestí. Na to k němu přistoupila a chytila za spodek košile. Elias s ní nespolupracoval, načež si vysloužil její mateřské: „Ukaž!"

Nechal si vytáhnout košili ke krku a odhalil modré otisky Paskalových bot. „Nic to není."

Iryna se s ním dál nehádala a košili mu zase stáhla. Zato Anton se teď poprvé otočil namísto něj na Paskala: „Kluk se ti nemůže bránit. Šel by na pranýř a nejspíš by to nepřežil. Takové jsou tu ve městě zákony proti už trestaným Azmariňanům."