Nechtěný dar (pt. 2)

67. Cesta na trh (J)

Když se mu poprvé ukazovala v šatech, tajil se mu z toho dech. Najednou jako by nechápal, kdo je ta upravená čistá dívka. Miru měl moc rád, ale návyky spojené s péčí o sebe si teprve osvojovala. Při stolování mlaskala a házela do sebe lžíci za lžící. Když plela na zahradě, celou tvář si zvládla zašpinit od hlíny. Ale tahle Mira byla něčím jiným. Pohybovala se jinak, každé gesto bylo něčím jiné. Víc jemné, méně hrubé. Jako by se mu snažila ukázat, že se dovede rychle adaptovat.

„Nelíbí se ti?" vyrušila ho z přemýšlení, když se před ním točila ve světnici u Kirovových.

„Moc ti sluší," usmál se na ni. „A modré pentličky se k nim budou určitě hodit."

U pentliček se pak zastavili na dlouho. Stále porovnávala mezi sebou téměř identické odstíny modré a nemohla se rozhodnout. Po chvíli se na něj zahleděla: „Promiň. Už tu se mnou čekáš takovou dobu."

„Jen se ještě klidně dívej," usmál se na ni. „Nespěcháme."

A ona se pak konečně rozhodla a zatímco platil, si je uvázala na copy. Dál mlčela, jen se chytila jeho nabízeného rámě a dojatě se po cestě domů usmívala. Juri doufal, že by jí mohl už nechat jít na trh samotnou. Hodilo by se, aby z práce už nemusel chodit každý den ještě shánět jídlo. Zvlášť v zimě, až se začne brzy stmívat, to bude výhodné.

Ten večer ji ještě nechal. Seděla u stolu ve svých nových šatech a skláněla se nad talířem, aby si je hned neumazala. Spát nahoře vedle něj už zase nechtěla, ale aspoň si nechala namazat záda. A ráno k jeho pobavení i dojetí přišla ke stolu zase ve svých starých šatech.

„Máš tam ty nové," připomněl jí.

„Ale co když si je hned umažu nebo propálím?"

„Tak se vyperou nebo vyspraví," řekl jí. „Tyhle vyper a uložíme je zase nahoře do skříně."

Mira jen se slabým úsměvem kývla na souhlas. Následující večer ji tím úkolem pověřil. Neposlal ji pro nic velkého jen pro mouku, vajíčka a mléko. Peníze jí naměřil a položil je před ní. Mira se zdála být myšlenkou, že půjde sama na trh vyplašená, ale s tím počítal. „Na trhu kolem tebe bude spousta lidí. Nikdo ti tam nemůže ublížit. A jdeš pro to k panu Dimitrovi. Toho přeci znáš, to je dobrý člověk. Hlavně si hlídej váček s penězi. Mira stroze kývla.

„Chtěla bys dnes spát nahoře?" zeptal se jí stejně jako včera, ale ona zakroutila hlavou. „Komůrka je moc útulná."

Byla to od ní hloupá odpověď. Vždyť v té komůrce byla tma a chladno. A taky v ní byla sama. Juri věděl, že je to mnohem víc, než měla před rokem. Přestože to bylo tak málo.

Následujícího rána zamířil do práce a myslel si, že bude víc v klidu ohledně toho úkolu, kterým ji pověřil. Jenže na to musel pořád myslet. Aby se jí tam něco nestalo. Aby se nelekla a neudělala zase nějakou hloupost. A když pak pro něj přiběhl starý Morozov, že musí hned běžet na trh pro Miru, ihned si své rozhodnutí vyčítal.

„Co je s ní?" vyhrkl hned.

„Leží na zemi uprostřed cesty a odmítá vstát. Dimitrov čeká u ní. Musel kvůli ní zastavit celý průvod drožek."

„Zatracená Mira," postěžoval si pro sebe, ale ve skutečnosti se nezlobil na ní, ale na sebe.

Mira skutečně ležela uprostřed cesty mezi stánky. Stočená v klubíčku svírala prázdný košíček, klepala se a tekly jí slzy. Nové šaty měla celé od prachu. Lidi se kolem ní sbíhali a zírali na ni. Jakmile se k ní Juri prodral, klekl si k ní: „Jsem tady, Miro."

Ona k němu vzhlédla a obličej se jí skřivil v plačtivou grimasu.

„Už je dobře. Půjdeme domů," pohladil jí po tváři. Pak jí pomohl vstát a protože vypadala na omdlení, vzal ji do náručí.

„Mohl bys k nám prosím dovést ten košíček?" zeptal se Dimitrova.

„Spolehni se."

„Všem se omlouvám za nepříjemnosti," zavolal s dívkou v náručí do davu."

„To támhle ten hejsek od pekaře by se mněl omluvit," zaburácel Dimitrov. A ukázal k protějšímu stánku. „Copak to se dělá, takhle dorážet na dívku."

„Je to pravda?" dotázal se mladého muže, který se na něj samolibě ušklíbal.

„Zrovna odsud odcházela, když ji začal ochmatávat. Prase jedno."

„Však vona si o to říkala. Házela na mě těma svýma velkýma očima. A teď si bude hrát na svatou. Řeknu Vám, měl byste tý svý manželce vyčinit. Takový tyátry tu dělá a tak nastrojená tu chodí. Jako by ani nebyla vdaná."

„Už drž klapačku. Ještě jednou a zbiju tě tak, že budeš měsíc jíst jenom rozředěnou kaši." Vyjel po něm a pak s Mirou vyrazil domů.

„Mrzí mě to," špitla k němu dívka.

„Ty se za nic stydět nemusíš, Miřičko," oslovil ji mile. „To ten..." chtěl ho počastovat vulgárním slůvkem, ale radši to nedořekl. „Opláchneš se, Hedvika ti dá vyprat šaty a pak si uvaříme oběd."

„A můžu dnes spát nahoře?"

„Jistě," usmál se na ni.

„A musím chodit na trh?" špitla, zatímco se ještě víc přitiskla k jeho hrudi.

„Ne, nemusíš. Ne, dokud se tam budeš sama bát chodit."

Následující noc spala vedle něj. Uprostřed noci začala mít špatné sny a ze spaní mumlat jeho jméno. „Jsem tady. Probuď se, Miřičko," vzbudil ji tiše a ona se k němu přitiskla. Juri se nebránil. Jen ji skryl ve svém náručí a zase usnul.

Když se ráno probudil, stále ležela u něj a klidně spala. Nahlédl za tkaničku od košile a všiml si, že jí už u krku začínají jizvy. Přemýšlel, jak asi vypadá její tělo zepředu. Zda by se mu jako muži stále líbilo. Byl si jistý, že ano. Ona se mu zpočátku jako žena nelíbila. Viděl v ní spíš starší dítě. Ale teď už v ní začínal vidět ženu, nebo spíš zraněnou dívku, o kterou toužil pečovat. A které by se rád dotýkal i jinak, než přátelsky. Rád by jí dal svou lásku.

Pak vzhlédl k na stěně pověšenému věnečku po své ženě. Napadlo ho, že by možná i Galina chtěla, aby byl šťastný s někým jiným. Ale to rozhodnutí nebylo na něm, ale na Miře a on si byl jistý, že ta ho nikdy neučiní.

Pak zahlédl, jak otvírá oči a usmál se na ni. Ona se na okamžik zatvářila vylekaně, ale pak se stydlivě rovněž usmála a znovu se k němu přitulila. Po chvíli ji sám probudil: „Pojď, nasnídáme se."

Odtáhl se od ní a zavřel oči, aby se mohla jít obléknout, ale neslyšel jí sejít ze schůdků.

„Děje se něco?" zeptal se jí stále otočený zády.

„Já nevím, jaké si mám vzít šaty..."

„Ty druhé nové, Miřičko," odvětil jí.

Pak slyšel, jak slézá. Sám vstal a aby nevyrušil děti ze spaní ji o pár minut později oblečený následoval. Mira už ohřívala vodu na čaj. „Dnes toho moc na práci nebude," sdělil jí. „Jen uvař a postarej se o zvířata. Budu rád, když si trochu odpočineš."

Mira se na to na něj usmála.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptal se jí.

„Jsem ráda, že se nezlobíš."

„Bála ses, že se budu zlobit?" zeptal se jí se zase oči orosily slzami.

„Byl jsem rozčílený. To víš, mám o tebe strach, Miro."

„Já na něj nepokukovala!" vyhrkla zničehonic.

„Já vím. Nevěřil jsem mu ani slovo."

„Řekl jsi mu, že jsem tvá žena."

„A za to se ti omlouvám. Napadlo mě, že pro tebe bude bezpečnější, když si lidé budou myslet, že jsi má žena."

Mira přikývla a zase se na něj usmála. Juri byl za ten úsměv moc rád. Byl do toho úsměvu zamilovaný.