Nechtěný dar (pt. 2)

15. Ultimátum (K)

Kieranovi se mámu domů pozvat nechtělo, ale zároveň si říkal, že to třeba pomůže, aby pochopila, že je Elias dobrý člověk. Nelíbilo se jí, že s ním bydlí pod jednou střechou. A nelíbila se jí ani Lyna.

„Mohl by sis sehnat počestnou holku a oženit se," radila mu.

„Ale mami, vždyť Lyna nikdy s nikým nic dobrovolně neměla," argumentoval.

„Ale mohla by být od těch azmarinských bestií nakažená. Třeba ti jednou za nějakým takovým zdrhne. Jako ta Dahlia, co o ní pořád vyprávíš. Taky to byla počestná žena."

„Ale Dahlia je počestná. Ona je svému muži věrná..."

Na to jeho matka jen zakroutila hlavou. „Myslím to s tebou dobře, Kierane. Najdi si počestnou dívku bez míšence na krku. Takovou, která ti uvaří, postará se o tebe a nechá na sebe sáhnout. Ne takový psí čumák."

„Já přeci taky nejsem z manželství!" vyhrkl. „A Lyna už náhodou dělá pokroky."

„V čem? Vždyť jí nemůžeš ani chytit za ruku. Chci pro tebe spořádanou rodinu, chlapče. Když už jsem ti ji já sama nedala," pohladila ho po kučeravých vlasech. Bydlela s několika dalšími staršími ženami, které ve spodním patře domu právaly prádlo. V příbytku to neustále páchlo zatuchlinou.

„Možná, kdyby ses Lynu pokusila lépe poznat."

„Možná, synku," připustila, ale asi jen proto, aby měla od jeho naléhání pokoj.

„A Eliase? Přišla bys na večeři k nám domů. Byli by tam všichni, nemusela by ses ho bát."

Jeho matka nejprve mlčela, ale pak k jeho údivu souhlasila: „Jestli se ke mně ten Azmariňan nepřiblíží."

Kieran pozval na večeři Lynu i s malým a při příchodu domů byl připravený rozdávat rozkazy. Liu s Eliasem našel v kuchyni. Lia pletla a Elias si četl jednu z knih z Kieranova pokoje. Lia mu očividně musela otáčet stránky. Auri vedle nich dělal domácí úkoly.

„Nevadí, že jsem si ji půjčil?" dotázal se ho.

„Jestli mi k tomu řekneš, o čem je? Snažím se to nějak překládat, ale tohle je pro mě oříšek."

„Jsou to lékařské recepty. Samé bylinky. Chci to večer ukázat Iryně. Mohlo by jí to taky zajímat."

„Tak to budeš muset odložit," namítl Kieran. „Večer přijde moje máma."

„Na večeři?" dotázala se Lia.

„Jo. Ale souhlasila pod podmínkou, že se k ní Elias nepřiblíží."

Eliasovi ušel ironický úsměv.

„Promiň, brácho..." omluvil se mu za matku.

„To je dobrý. Budu večer v ložnici."

„To ne, Elio," vložila se do toho Lia. „Jsi tady doma. Nevyženeme tě od společného stolu."

„Vždyť já se stejně sám nenajím."

„Nakrmím tě. A jestli nechceš, tak jíst nemusíš. Najíš se, až odejde. Ale přeci nebudeš kvůli ní zavřený v ložnici. Jestli se chce seznámit s naší rodinou, pak ji pozná celou. Holčičky taky nechám, aby si tu hrály na dece."

Elias slabě přitakal, ale Kieran na jeho tváři poznal starost. Ani Iryna se netvářila příliš šťastně. Už od té doby, co ji Kieran poznal, Eliase ochraňovala jako vlastního syna. Věděl, proč tomu tak je. V Lightmondu o něj starala, když byl na tom Elias nejhůř. Bez toho, aby jej stihla poznat jako člověka, vsadila na svou důvěru k Dahlii a věnovala mu veškerou svou laskavost. A pak ho poznala a pochopila, že to, že mu otevřela své srdce, nebyl špatný krok. Nezradil ji. Naopak jí byl vděčný. A to Irynu, která jen tak někomu srdce neotevírala, s Eliasem svázalo mateřským poutem. Riskovala svůj život, aby zachránila ten jeho. A teď se starala o to, aby ta oběť nepřišla nazmar.