Nechtěný dar (pt. 2)

47. Jizvy a doteky (E)

Navečer se v domě ukázal Kieran. Přišel sám a když Eliase uviděl sedět s ostatními u stolu a večeřet, okamžitě k němu vykročil. „Ahoj, brácho," řekl a Elias se neubránil, vstal a obejmul ho: „Tak jak jde život?"

„Mě dobře. A co ty? Už se cítíš líp?"

„Mnohem líp," odvětil Elias. „Představ si, že Seli už chodí." Na to, že si nepotrpěl na sáhodlouhé promluvy, cítil, že potřebuje Kieranovi říct o všem dobrém, co se v jeho životě v těch posledních třech dnech událo. I Kieran zjevně pociťoval stejnou touhu. „Můžeme si pak spolu popovídat? Třeba si u toho zahrát šachy?"

„To bych moc rád," odvětil Elias nadšeně. Připadal si jako malý kluk, když hltal večeři, aby si mohl popovídat s kamarádem. Lia je pak nechala o samotě v ložnici. A k tomu tam s Eliasem nechala samotné dcery. Už mu věřila. Kieran rozestavil šachovnici a spustil: „Přemýšlím, že se s Lynou ožením."

„Ty blázne. Vždyť ti je sedmnáct," vyhrkl Elias.

„My Gumenové se ženíme dřív jak vy," připomněl mu Kieran. „Když máme peníze, abychom zaopatřili nevěstu. A ve škole mi teď nabídli samostatný menší domek. Zatím bych si ho jen pronajal."

„A myslíš si, že s tebou Lyna zvládne žít samotná?"

Kieran přikývl: „Má spoustu jizev, ale myslím, že umíme spolupracovat tak, aby se z nich nestaly znovu rány," použil příměr, který používala i Lia.

„A co, však víš. Doteky..."

„Ty nám ještě moc nejdou. Ale mě to nevadí. Zvládám to. Raději budu s ní bez toho, abychom spolu ulehli, než s někým jiným. A doufám, že až na to dojde, že mi dáš pár rad. Pamatuji si, jak Lia vždycky vzbudila celej barák," dloubl si do něj.

„My... my..." osměloval se Elias o tom začít. „Ještě k jsme se k tomu nevrátili."

„Kvůli tomu co se ti stalo v tom sklepení?"

Přitakal.

„Chceš se mi svěřit?" dotázal se Kieran.

Elias udělal nejprve první tah. Přemýšlel, jestli má. Pak ale přeci jen řekl: „Když ti to řeknu, slíbíš mi, že už o tom nebudeme mluvit?"

Kieran přitakal.

„Oni se snažili mi vtlouct do hlavy, že jsem zrůda. A v těch věcech, ze kterých mě obviňovali, měli pravdu."

„Že jsi znásilňoval Liu?"

Elias přitakal.

„Vždycky mi to přišlo tak neuvěřitelné. Že bys byl toho schopný," sdělil mu po pravdě Kieran. „Chápu, že ses od té doby změnil, brácho. Vím, že jsi dobrý člověk. A že tě muselo bolet, že ti to pořád připomínali."

„V tu chvíli jsem si neuvědomoval, jak je to, co jí dělám špatné. Ale stejně tak mi vadí, že jsem ji svazoval ještě v té době, kdy už jsme věděli o svých vzájemných citech. Měl jsem se chovat jinak. Nechat jí její svobodnou vůli, pokud to šlo. Víc ji utěšovat, když jí bylo zle. Teď už to vím, protože vím, jak..." po tváři mu stekla slza. „Jak se musela cítit, když jsem jí já nebo jiní muži ubližovali."

„Brácho..." došlo Kieranovi, co tím myslel.

„Já je prosil, ať přestanou. A přitom mi v uších znělo, jak ona prosila mě. Že to bolí, že už nemůže. Ať jí rozvážu ruce. Ať přestanu... Ať ji..." hlas se mu zlomil. „Ať ji nechám umřít." Musel si otřít oči. „Promiň. Ty jsi přišel s takovými dobrými zprávami a já... Jestli sem už nebudeš chtít chodit, nebudu se divit."

„Nemáš tu o tom s kým mluvit?" zeptal se ho namísto toho Kieran.

„Občas se svěřuji Lie. Ale nechci ji tím příliš zatěžovat. Zvlášť proto, že ji tím nutím se k tomu vracet."

„Lia mi jednou vyprávěla, že se pokusila už víckrát v životě si vzít život."

„Jo. Jednou jsem ji našel uprostřed kaluže krve. Bylo to v noci po tom, co se dozvěděla, co se stane, pokud mi porodí dítě. A byla to moje chyba. Ona se mě zeptala. Je to logické. A taky je logické, že takový život pro svého potomka nechtěla. Ale já byl rozčílený, že jsem jí dovolil se mě na takovou otázku zeptat. Řekl jsem jí, že nemá na výběr. Dost ošklivě. A když jsem se v noci probudil," zavřel oči a znovu se do té noci v duchu vrátil. „A když se o dva dny později probudila, byl jsem k ní zase zlý. Řekl jsem jí, že když mě nechce poslouchat, můžu si její poslušnost vynutit. Nechápu, jak si mohla po tom všem, co jsem jí způsobil, vybrat mě."

„Možná proto, že na tebe měla taky spoustu krásných vzpomínek. A že jsi jí, i když svým nabručeným způsobem, nedovolil se vzdát. Ona ti vidí až do duše, brácho."

„Ona je perfektní," poznamenal.

„A ty s trochou snahy taky ujdeš," dloubl si do něj Kieran.

„Když budeš potřebovat poradit, jak k tomu přistupovat, až na to dojde, můžeš za mnou kdykoli přijít," odpověděl Elias na Kieranovu předešlou otázku. „Lyna si zaslouží být šťastná."