Nechtěný dar (pt. 2)

162. O tebe nepřijdu (P)

 Neměli šanci si o tom moc promluvit. Nemocnému Martinovi nebylo moc do řeči a Paskal byl prostě rád, že si konečně nepřipadá sám. Že je s někým, koho má rád, a kdo ho od sebe neodhání. Nebo mu alespoň nedovede dostatečně vzdorovat. Ale jen co se uzdravil a začal zase chodit do práce, Paskalovi začalo připadat špatné tam pořád chodit a obtěžovat ho. Dostal strach, že od sebe Martina tím svým naléháním odehnal. Ale on už byl takový. Všechno nebo nic. Po dvou týdnech se začal obávat, že se Martin už zařídil jinak. Nebo možná si Paskal jen namlouval, že to mezi nimi bylo tak silné. Třeba byl jen zmatený. Ano, jistě... pomatenec. Vždyť jak by si jinak mohl namlouvat, že mezi nimi něco je. Mezi dvěma muži. Když nad tím takhle přemýšlel, neosobně, jako by se to ani netýkalo jeho, připadalo mu to nechutné. Vždyť muž patřil k ženě. Tak to bylo správné. Jeho úvahy jako by se jen potvrdily, když se u nich Martin zastavil na večeři. S Paskalem sotva promluvil. Nejvíc hovořil s Liou a Paskalovi došlo, že přišel kvůli ní, nikoli za ním. Na Paskala se ani nepodíval. A on se rozhodl oplatit mu stejnou mincí. Ale nevydrželo mu to ani pět minut. Když se pak Martin se všemi rozloučil a dal se na odchod, nevydržel to a vyrazil ven chvíli po něm. Chtěl se za ním rozběhnout, když si všiml, že Martin stále stojí kousek od domu a dívá se na hvězdy.

„Tak takhle to je? Už mě máš dost? Budeme teď dělat, že se neznáme?" vyhrkl, načež si Martin přiložil ukazováček k ústům. „Mluvíš moc hlasitě."

„To je všechno, co mi na to řekneš?"

„Nedělám, že tě neznám. Dělám, že nevím, jak velkýho máš ptáka," ušklíbl se. „Jestli chceš být se mnou, tak si na takové jednání zvykej."

Paskal nejdřív zrudl, ale rozpaky ho rychle opustily: „A to nemůžeme dělat, že jsme přátelé."

„To jsem zkusil jednou a..."

„Co?" vybídl ho.

„A o tebe nepřijdu. Buď to bude takhle nebo nijak." Paskal očekával víc. Rozhodně ne tuhle tichou bezcitnou konverzaci. Ale Martin už očividně dohovořil, protože odtamtud zamířil pryč. Aby byl k sobě upřímný, ten nemocný uzlíček nervů mu začínal chybět.

Přesto se následujícího večera odhodlal a šel za ním. Hodil kamínek do okna a vylezl po žebříku nahoru, kde už na něj čekaly odemčené dveře. Vklouzl dovnitř a ke svému překvapení zůstal hned jako přikovaný ke zdi. Martin ho prudce natlačil na zavřené dveře a začal líbat na rty. „To ti to ale trvalo," šeptal do polibku a Paskal se musel usmát, zatímco mu Martin něžně skousl ret.

„Omlouvám se, nech mě to odčinit," řekl a začal Martinovi rozepínat košili.

„Ale dnes opatrně. Prosím," Martinův hlas zněl nejistě a přitom toužebně.

Paskal ho na to pohladil po nahé hrudi: „Budu se snažit." Ve skutečnosti v něm však již pulsovalo vzrušení z blížících se intimností. Nejraději by si rozepnul kalhoty a šel na to hned. Ale namísto toho s ním spolupracoval v té pomalé mučivé předehře. Vzájemně se vysvlékli a prozkoumávali svá těla. Především tu část, kterou v oblečení neměli šanci ani náznakem zahlédnout. Když už chtěl jít na to, Martin ho poučil: „Použij nejdřív sliny a prsty. Pro..."

„Šššš..." položil mu Paskal ruku na pusu: „Neboj se. Chci, aby se ti to líbilo." A následoval jeho pokyny. Sám ke svému překvapení zjistil, že jeho dotyky nejen nejsou Martinovi nepříjemné, ale dokonce se mu líbí. Zatímco před ním klečel na čtyřech, slastně vzdychal a v údu mu cukalo, kdykoli do něj zanořil prsty hlouběji. Pak už se sám neudržel. Otočil ho k sobě tváří a do ucha mu zašeptal: „Připrav se. Chci, aby ti příště, až mě uvidíš, dělalo problémy přestat přemýšlet na to, jaký to je, mít toho mýho velkýho ptáka v sobě," řekl a pronikl do něj. V tu chvíli Martinovi unikl chraplavý sten a udělal se. Ten večer si ho vzal několikrát. Nakonec odpadl naprosto vyřízený. Sevřel ho pevně v náručí a už méně sebevědomě k němu prohodil: „Tak?"

„Myslím, že víš, na co budu myslet, až tě příště uvidím," usmál se na něj Martin a oba se rozesmáli. Pak však k jeho údivu pronesl: „Pomůžu ti sesbírat věci."

„Myslel jsem, že jdeme spát."

„Tady?" vyhrkl Martin a odměnil ho pohledem dospělého, který usazuje bláhové děcko. „Kdepak. Ty se teď sbalíš a půjdeš domů. Taková jsou pravidla."

„Takže my budeme hrát jen podle tvých pravidel?"

„Jsi roztomilej, ale... Kvůli tomu nebudeme zbytečně riskovat."

„Myslel jsem, že ses do mě zamiloval. A teď jsem už jenom roztomilej," utrousil, zatímco vstal a sbíral své svršky.

„Tohle není fér," zarazil jeho scénu Martin. „Myslíš si, že mě netrápí, že s tebou nemůžu trávit víc času."

„Stačilo by chtít. Víš, jak si teď připadám?"

Na to Martin vstal a objal ho. „Jenom chtít nestačí, Paskale. Ne pro nás," pokusil se ho rozveselit tím, že mu zmáčkl nos a to donutilo Paskala se usmát.

„Myslíš si, že bych tě nechal se mnou dělat to všechno, kdyby v tom nebyly city? Vím, že jsem se tak dnes u Vás netvářil. Ale to je jen pro naše bezpečí. A ty se to prosím nauč taky."

„Tak dobře," políbil ho smířlivě na tvář. „Můžu zítra zase přijít?"

„Zítra ne," odpověděl Martin. „Dnes je úterý, tak v neděli. Neměli bychom se scházet každý den."

Paskal chtěl odpovědět, proč až v neděli, ale nakonec si to rozmyslel. Nechtěl být za hlupáka, když to i on dost dobře věděl. Jen mu nebylo příliš po chuti se tím řídit. „Tak v neděli," zopakoval.