Nechtěný dar (pt. 2)

181. Těžké rozhodnutí (E)

 Povyprávěl Lie o svých cvičencích. I o tom, že teď bude trávit spoustu času ve městě. Ale nemusí se ničeho bát. Lia přikyvovala, ale on vnímal, že mu zase tak moc nevěří. Odpovídala „snad ano" a „pokud to tak vnímáš, tak já se pokusím taky". Ale to nebyly odpovědi ujištění. Elias byl však natolik unavený, že nedovedl hovořit dlouho. Nezmínil se jí ani o tom Azmariňanovi. Sám už ho ze své jednotky vyškrtl a následujícího dne se to chystal říct Anatolymu. Jeho odpověď Eliase překvapila.
„Já ti říkal, ať si ho nebereš," prohodil Anatoly, jako by o nic nešlo.

„A to jsi mi nemohl říct důvod?"

„Proč?" odpověděl na otázku otázkou. „Andreas může být přínosem. Umí bojovat. Jen potřebuje někoho, kdo k němu bude přistupovat jako k nepopsanému listu papíru."

„Aby mě pak náhodně propíchl zezadu? Dovedeš si představit, co všechno ten chlap dělal v Lightmondu? Proč je vůbec tady? Proč jste ho nezabili už u brány?"

„Sám bys mohl vědět, že my tady některé skutky způsobené válkou nesoudíme tolik příkře. Jinak bychom museli popravit i tebe, Eliasi!"

„Ale on popravoval lidi denně. Svázané ženy, které se nemohly bránit!"

„A taky několika z nich zachránil život. Alespoň to by ti mohlo být povědomé!"

Elias se odmlčel. O téhle skutečnosti nevěděl. „A co když lže?" vyhrkl.

„S jednou z nich tu žije. A Inesa, ač není zrovna sdílná, nás přesvědčila, že se Andreas může vykoupit."

„Dostal taky trest? Jako já?" vyhrkl Elias.

„Ty víš, že se na tyhle věci teď díváme jinak."

„Tak dostal?" zavrčel Elias.

„Dvacet ran bičem."

„Dvacet?" zopakoval s téměř hysterickým smíchem.

„Snažíme se být v trestech obezřetnější. Takhle nám lidé, o které se nemá ve městě kdo postarat, umírají pod pranýřem nebo v chudobinci, protože se jim po potrestání nedostane potřebná péče."

„Myslíš si, jaký jsi lidumil," Elias si musel odplivnout. „Ať ho některý z těch tvých nohsledů odvede cvičit někam jinam. Nechci, aby mi chodil na oči."

„Nejsi jediný, kdo ho odmítl. Ale já nemůžu jinak. Dostal stejný dekret jako ty. Když ho nevezme žádný z mých velitelů, dekret neplatí. A v jeho případě to znamená, že půjde na popravu. Protože pokud tuhle možnost dáme pryč, bude se mu muset stanovit trest jinak. A to v případě Andreasových prohřešků znamená v podstatě ubičování k smrti.

Elias chtěl vyrazit pryč, ale pak se na něj znovu obrátil: „Myslíš si, jak se lišíš od těch před tebou. Ale ve skutečnosti jsi stejný jako oni. Moc ti zatemnila úsudek." Bez toho, aby řekl víc, sešel na nádvoří mezi své muže.

„Andreasi," zavolal k Azmariňanovi a gumensky oznámil: „Zůstaň sedět. Dnes s námi necvičíš."

S ostatními muži se dal do práce. Dnes byli sdílnější. Především proto, že Elias byl přátelský. Snažil se o co nejpreciznější gumenštinu a pomáhat, jak to šlo. Přizabít se můžou mezi sebou navzájem, až dovedou správně mířit. Domů přišel pak ještě utahanější než předchozího dne. Věděl, že bude muset přijít ještě zítra, než bude mít na pár dnů snad klid. Chtěl se konečně podívat zase do kostela a věděl, že Lie by návštěva fary mohla taky prospět. Snad i Auri by s nimi vydržel sedět v zadní řadě, kdyby se mu chtělo. Ale nechtěl chlapci vnucovat svou víru. A taky se obával, že se Lia bude příliš bát se vzdálit od dcerek.

Ulehl do postele k Lie a až nyní jí začal vyprávět o Andreasovi. I to, co tvrdil Anatoly. „Když si jen představím, za jakých okolností bychom se setkali v Lightmondu. Sevřel ji a políbil na čelo.

Lia chvíli mlčela a dívala se Eliasovi do očí. Pak řekla to, na co sám myslel: „I kdyby byl dobrý člověk, jak si může člověk uchovat zdravou mysl, když denně nejen vídá, ale i dělá tak příšerné věci? Mám dojem, že to je skoro nemožné."

„Taky si to myslím," přitakal. „V Lightmondu jsem z těch mužů měl učiněnou hrůzu. Představoval jsem si, jak jeden z nich vtrhne k nám a oba nás zastřelí. Někdy, když jsem v noci nemohl spát, jako bych slyšel kroky. A pak jsem na tebe vždycky o tolik víc naléhal. Doteď se za to nenávidím. A mám snad takovému člověku rozkazovat? Mají se s ním počestní lidé, které mám ve své jednotce, přátelit?"

„Udělal jsi správně," ujistila ho Lia.

„Jenže, když ho nepřijme žádný velitel, Anatoly říkal, že ho zbičují k smrti."

Lia k Eliasovi pomalu vztáhla ruku a pohladila ho po tváři: „Ty bys ale neměl činit tuhle volbu. To si měl rozmyslet Anatoly. Nemůže tě přeci tímhle vydírat."

„On to myslí dobře... asi.... Nevím," pokrčil rameny. „Je to pro mě bezvýchodná situace. Když ho přijmu, zklamu tím ostatní cvičence. Budou si myslet, že jsem jako on. A pravděpodobně se cvičením skončí. A co pak bude se mnou? Vrátí mi ten cejch, se kterým jsem žil ve městě doteď? Když ho nepřijmu, pravděpodobně ho nepřijme nikdo jiný."

„Nemůžu ti radit. Sama bych nevěděla, jak se rozhodnout. Zapříčinit smrt člověka nebo ohrozit sebe samotnou. Především proto, že nás potřebují naše děti," na chvíli se odmlčela, ale pak ho začala líbat na krk. „Vím ale, že ta otázka na nás bude čekat ještě zítra. Tak pojď ke mně. Jsi celý napjatý, miláčku."

„A taky strašně unavený," opáčil jí. „Ale trochu mazlení se svou ženou bych mohl zvládnout." Políbil ji na rty a pak jí začal hladit po zádech a tisknout ji k sobě.