Nechtěný dar (pt. 2)

99. Marnivá Lia (D)

 Okamžitě popadla Auriho za ruku, aby Eliase nevzbudila a vedla ho za sebou přes kuchyň do koupelny.

„Omlouvám se, maminko," spustil kajícně. „Nevěděl jsem..."

„Já vím, broučku," řekla. „Ale to je v pořádku. I Elias by ti to řekl. To, že jsme manželé a věnujeme se sobě navzájem neznamená, že za námi kdykoli nemůžeš přijít."

„Chtěl jsem mu jen něco ukázat v té knížce," špitl Liin syn.

„Tak mu to ukážeš. Zajdu za ním a řeknu mu, aby vstal a přišel si s tebou o tom popovídat," tišila ho. „Jen chvíli počkáme, až se budeš cítit líp. Vím, že ten pohled otevřel staré vzpomínky."

Chlapec kývl: „A je ti dobře, maminko?"

Lia přikývla: „Moc dobře. Elias mi namazal jizvy a já po obědě udělám to samé pro tebe."

Eliase ani nemusela budit. Přišel brzy. Auri se ještě stále tvářil zaraženě. Nepozdravil se s ním a vyhýbal se mu pohledem. Naštěstí brzy přišli i Iryna s Antonem a u oběda tak nepanovalo ticho.

Lia pak pronesla k Eliasovi: „Auri ti chtěl něco ukázat."

Elias se na něj dobrácky usmál. Měl dobrou náladu. „Povídej, Auri."

Chlapec nejistě vzhlédl.

„Bylo to něco z té knížky, viď," sáhla Lia po knize a chlapec přikývl. Pak šel opatrně k Eliasovi a sedl si vedle něj.

„Nemá dobrý den. Vzpomínky," řekla Eliasovi azmarinsky a v jeho očích uzřela porozumění. Zato Anton k ní hned prohodil: „Nějaké tajnůstkaření?"

Chvíli jí trvalo, než zvládla najít adekvátní odpověď. Přísný usazující pohled, který jí byl většinou naprosto cizí. Jenže ani Aurimu její tiše pronesená věta neunikla. Chvíli Eliase jen tiše pozoroval, jak listuje knihou, přesvědčený o tom, že mu Lia v těch čtyřech slovech prozradila, že ho našel spát nahého přikrytého peřinou do pasu v jejich manželském loži. Ale pak se Elias na chlapce obrátil a řekl: „Tak, co jsi mi chtěl ukázat, kamaráde?" A v tu chvíli bylo všechno zase na chvíli zapomenuto. Jen v noci si Auri lehl na kraj postele a nechtěl jít blíž k Eliasovi. Kdyby byla v domě volná postel, poslala by Eliase si lehnout samotného.

Jenže množství lidí v domě se neomezovalo. Naopak. Sotva se Stasi mohla víc hýbat, Elias trval na tom, že bude jíst s nimi u stolu. Bral ohledy na Stasiiny city, zeptal se jí, jestli jí nevadí být v blízkosti azmarinského doktora. Jenže nebral ohledy na Liiny. Ne tolik, jak by si představovala. Všechno Stasi podával, neustále se jí ptal, jak se má, jestli něco nepotřebuje. A Lia se přistihla, že žárlí. Připadala si jako hlupačka. Vždyť jak může žárlit zrovna na Stasi. Na tu záštiplnou osobu. Možná proto, že takhle začal její vztah s Eliasem. Jeho ohleduplností. Zatímco se u stolu staral o Stasi, úplně zapomněl chytat Liu za ruku, líbat ji příležitostně na tvář. Dokonce už neměl ani křeče. Zaměstnal myšlení něčím jiným. Někým jiným.

Poslední kapka dopadla, když ho viděla ukazovat Stasi kresby v azmarinských knihách. Byla sobota. Lia šla s Irynou, Dariem a Aurim na trh a návrat pro ni nebyl příjemný. Ani si nevšimli, že přišla. Dokud kolem nich neprošla a nebouchla za sebou dveřmi do ložnice. Až pak slyšela slabé zaklepání na dveře. To ji trochu obměkčilo a zvolala: „Ano?"

„Můžu dál, miláčku?" zeptal se jí.

„Jestli chceš," pokoušela se znít popuzeně, ale pravdou bylo, že jí užíral jen nedostatek pozornosti na úkor jiné. O jeho lásce nepochybovala. Po tom, čím si prošli, by ji nedokázala zpochybnit.

„Zlobíš se na mě?" zaslechla jeho hlas za sebou a cítila na šíji jeho přítomnost.

„Proč jí ukazuješ ty kresby?" zeptala se ho namísto odpovědi.

„Říkal jsem jí o starých azmarinských legendách. Zajímaly jí. Je tu celé týdny zavřená..." začal se obhajovat.

„Dost," zastavila ho Lia a otočila se k němu. „Nechci k ní být zlá. Jen nejsem zvyklá, že se staráš o někoho jiného než o mě. A když si s ní povídáš o knihách jako sis povídal se mnou. Přestávám si připadat..."

„Důležitá?" dořekl za ní.

„Je to ode mě moc marnivé?"

Elias zakroutil hlavou, sedl si k ní a pohladil ji po tváři: „Půjčím nám zase od Kierana nějaké knížky. A můžeme si spolu po večerech číst."

Lia se musela usmát: „To bych moc ráda."

„A se Stasi už se o nich bavit nebudu."

„To nemusíš," zarazila ho. „Chápu, že teď potřebuje někoho, kdo k ní bude laskavý."

Elias jen mlčky přikývl a pak ji k sobě zničehonic prudce přivinul. „Miluji tě."