Nechtěný dar (pt. 2)

142. Chci si tě hýčkat (M)

 Když se probudila, šaty měla ještě navlhlé večerním mrholením. V domě bylo ticho. Jen na kuchyňském stole kousek od kanape, na kterém se ocitla, hořela svíčka. Vedle ní ležela noční košile. Byla doma. U Juriho. I když se jistě zlobil, stále nezapomněl jí přichystat věci na převlečení. Nevyužil příležitosti, aby se jí mohl dotknout. Trest na ní zřejmě ještě čeká. A i když se jí z té představy zvedal žaludek a tuhla krev v žilách, byla připravená stisknout zuby a vydržet to. Byl to její manžel. A myslel to s ní dobře. Teď už si tím byla jistá. Pomalu se převlékla a vylezla po žebříku nahoru k němu pod peřinu. Opatrně, aby ho nevzbudila, se schoulila na svou stranu. A pak ho zaslechla, jak šeptá: „Pojď ke mně," a nejistě se k němu posunula. Vzápětí ji objaly jeho pevné paže. „Jsi celá studená. Snad se mi nenachladíš."

„Ty se ne... nezlobíš?" vykoktala.

„Ale zlobím," odpověděl. „Moc se zlobím. Ale ne na tebe," odmlčel se a po chvíli dodal: „Teď spi."

Když se ráno vzbudila, Juri vedle ní neležel. Slyšela jeho kroky v kuchyni. Opatrně slezla za ním a tiskla k sobě noční košili, zatímco se pokoušela proklouznout do komůrky, aby se převlékla. On se na ni ale přímo nezadíval: „Vařím ti čaj. Klidně se posaď. Chtěl bych jít zítra zase do práce, tak se chci ujistit, že nebudeš nastydlá."

Mira přikývla, zašla se převléknout a pak začala připravovat snídani. Juri ji ani teď nesledoval. Jen seděl u stolu a foukal do svého čaje, aby vychladl.

Až když se k němu posadila, zadíval se jí do očí: „Všechno vím, Miro," řekl jí. „O tom, kdo jsou ti muži. A proč jsi za nimi šla. Jen nerozumím, proč jsi se aspoň nepokusila mi říct, abych tě doprovodil. Já nejsem nepřítel. Pokud by ti někdo měl být blízký a měla by ses mu svěřovat, tak jsem to já," zaslechla v jeho hlase něco, co neznala. Nezlobil se. Hlas se mu podivně chvěl.

„Já..." ušlo jí z úst a pak popravdě dořekla: „Jsem zmatená."

„Ze mě?" zeptal se jí.

„A... ano. Říkal jsi, že se na mě nezlobíš, ale..."

„Nezlobím. Jsem prostě zklamaný, protože se opravdu snažím být ti oporou. A občas mám dojem, že mě vnímáš jako jiného člověka, než jakým jsem. Říkal jsem si, že před Liou jsi upřímnější, protože je to žena. Ale ti muži... Cizí muži..."

„T... taky z nich mám strach. Větší než z tebe," vyhrkla. Chtěla se tím omluvit, ale hned jí došlo, jak to vyznělo.

„Ty máš ze mě pořád strach?" zeptal se jí.

Mira na to sklopila zrak a kývla: „A... ale tak to má přeci být. Nebo ne?"

„Proč by to tak mělo být?" zeptal se jí.

„Jsi můj manžel," vyhrkla a chtěla utéct, když ji chytil za ruku a řekl: „Zůstaň sedět. Tohle musíme probrat."

Mira stále hleděla do stolu. Teď už se jí nedostávalo žádných slov.

„Ty si myslíš, že je správné, aby ses mě jako má žena bála?"

Mira kývla: „Promiň. Jsem hloupá."

Juri se na to ušklíbl. „Ne, nejsi." Po stole jí posunul šálek s čajem a řekl: „Napij se. Ať ti nevystydne."

Mira polkla bylinkovou tekutinu a ta jí trochu zahřála stažený krk. „Důvěra se musí zasloužit. A já chápu, že jsem si tu tvou ještě zcela nezasloužil. Někdy si neuvědomuji, jak jsi křehká a jakou škodu můžu chvilkovou podrážděností způsobit. Ale ne. Není správné, abys ze mě měla strach, Miro. Pokud to tak teď cítíš, tak aspoň vím, že na tom musím zapracovat," dořekl a vrátil se ke včerejšímu večeru: „A co se týče těch mužů. Rozumím, že jsou to dobří lidé. Ale až za nimi příště budeš chtít jít, mysli prosím na svoje bezpečí. I kdybych s tebou neměl jít dovnitř, alespoň tě tam doprovodím."